Příčina Zíkovy smrti není prozatím známa. Vědělo se o tom, že šestapadesátiletý zálesák měl problémy se slinivkou a trpěl zdravotními obtížemi. Přesto jeho skon všechny zaskočil.
„Odešla jedna veliká duše a osobnost, na kterou bychom měli vzpomínat pouze v dobrém. Osobnost, která nám každým dnem ukazovala, že jde být lepší. Věřím, že pokud existuje nebe, tak právě Billa tam přijali s otevřenou náručí,“ komentoval starosta Ralska Miloslav Tůma.
Stanice fungovala pro hendikepovaná zvířata, byla zcela v režii Zíky a starosta připouští, že bez něj ne nereálné ji dále provozovat. Brání tomu i další okolnosti.
Zvířatům hledají nový domov
„Rádi bychom zachovali toto místo. Ovšem majetkové poměry nám to nedovolí. Část pozemku byl pronajat od soukromníka, část byla přímo Billa a zbytek pronajatý od Vojenských lesů. Budeme muset najít nový domov většině tamních zvířat. Už hledáme náhradní péči,“ prozradil Tůma.
Radek Bill Zíka vedle svého kostelíku, kde skladuje seno.
Bill poskytoval v Ralsku péči zraněným daňkům, divočákům, liškám, psíkům mývalovitým, tchořům, vránám, výrům, krkavcům,ale i nespočtu morčat, králíků a sladkovodních ryb. Provozoval zde i trampskou osadu s hospůdkou, kam kdysi chodili na pivo sovětští důstojníci a která od 90. let sloužila jako občerstvovna žíznivých turistů a trampů.
Přesto radnice chce, aby připomínka Billova života v Hradčanech zůstala i nadále jako poděkování za jeho práci. „Jako město budeme usilovat o směnu pozemku Vojenských lesů. Abychom tam vytvořili pomník. Bill si to zaslouží... Celý život dělal jen to dobré. Pomník by mohl mít podobu výběhu pro zvířata, která z nejrůznějších důvodů nepůjde přesunout jinam,“ nastínil starosta.
Poslední slova: „Příroda je můj osud“
Radek „Bill“ Zíka byl veřejností vnímán jako dobrá duše a možná poslední opravdický tramp, který si přírodní způsob života uchoval i v současné době. Jako hromotluk s dobrým srdcem, který okrášlil zapomenutý kus světa. V posledním rozhovoru, který poskytl MF DNES na sklonku roku 2018 prorocky připustil, že příroda je jeho osudem. „Já vlastně nikoho jinýho než ty zvířata nemám. Ani děti, ani manželku. Uchvátila mě příroda. S tou jsem teď tak spjatý, že už do smrti nic jiného dělat nebudu,“ řekl tehdy, aniž by tušil, jak pravdivá se jeho slova brzy stanou.
Radek Bill Zíka
V někdejším čerstvě zrušeném vojenském prostoru Ralsko si v roce 1994 pronajal a pak koupil pozemek a odstěhoval se sem z Mimoně. Už od roku 1988 tu provozoval neoficiální trampskou osadu, úředně vedenou jako nápojka. Úřady by nic jiného nepovolily. Zvířat bylo zpočátku jen pár. Jenže jakmile Bill postavil první výběh a voliéru, chodili k němu kamarádi zvířata odkládat během svých dovolených. Mnohá tu už zůstala. Občas se zastavili hajní, když našli zraněnou poštolku, daňka nebo sele divokého prasete. A Billova „zoo“ se rozrůstala tak, že opustil svůj obchůdek s vojenskou výzbrojí v Mimoni a stal se pečovatelem na plný úvazek. Hospůdka Osamělá hvězda začala živit nikoliv Billa, ale jeho zvířata.
Díky němu věděly děti, jak vypadá česká zvěř
Zvířata, kterým Bill vždycky říkal „děti“, byla jeho jedinými společníky. Pro návštěvníky se totiž, ač neprávem, stal jakýmsi podivínem. Místní ho brali jako hrdinu. „Někteří lidé samozřejmě mají názor, že jsem blb, co se tu zabývá nějakými prasaty, kterých je všude plno. Ale ti ostatní mi fandí, protože vědí, že díky mně například děti ze všech škol a školek v okolí vědí, jak vypadá česká zvěř,“ vzpomínal loni.
I když mu provoz útulku bral veškerý volný čas i peníze, nikdy nikoho neodmítl a rád svou minizoo provázel nadšené školáky. „Dnes jsem vzpomínal, že jsem Billa nikdy nezažil, že by se k někomu zachoval sobecky nebo špatně. Vždy byl přátelský a hodný. Bohužel takových lidí není mnoho a o to víc nás bolí, když nás opustí, tak náhle jako právě Bill,“ řekl na adresu Zíky starosta Ralska Miloslav Tůma.
