Turnov si lidé pletou s Trutnovem odnepaměti. Tomuto omylu ale podlehla v srpnu 1968 i armáda Varšavské smlouvy a díky tomu zůstal Turnov jediným městem v republice, které nebylo 21. srpna vojensky obsazeno.
Polská okupační jednotka dorazila až 23. srpna dopoledne, českoslovenští vojáci 361. dělostřeleckého pluku v kasárnách proti ní nasadili 122milimetrové houfnice.
Major Bohumil Ištvánek
Odvážný akt, který neměl nikde jinde obdoby, byl možný hlavně kvůli majoru Bohumilu Ištvánkovi.
Tento dnes veřejností téměř pozapomenutý hrdina národního povstání v Plzni, kde jako člen Revolučních gard čistil město společně s americkou armádou od nacistů, vydal v srpnových dnech spolu s velitelem posádky rozkaz bránit se.
„Nařídili jsme velitelům baterií houfnic, aby zatarasili brány jak u vrchních, tak spodních kasáren. Dále přišel rozkaz k bojové pohotovosti, s cílem vyvedení pluku do pole. Za tím účelem nařídil velitel vydat mapy. Vyslali jsme do terénu dva rádiové vozy s cílem zachytit vojenské zprávy sovětů,“ píše zástupce velitele Bohumil Ištvánek ve svých pamětech, které po jeho smrti schraňuje jeho syn Miloš a které teď poskytl MF DNES.
Turnov mohl být vybombardován
O tom, že vojáci byli skutečně rozhodnutí bojovat, svědčí fakt, že obsluha děl prováděla nácvik přímé střelby, jako by se připravovala na boj. Turnov přitom stále zůstával svobodný a okupanti nikde.
„Atmosféra v Turnově byla značně ponurá. Kolem města přes Pyrám jezdily od Liberce na Prahu tisíce tanků a obrněných vozů, samotný Pyrám zakrátko srazili, ale do Turnova samotného nepřijel po dva a půl dne ani jeden okupantský vůz. To vedlo k panice, že Turnov jako velmi aktivní centrum obrody bude vybombardován,“ dokládá turnovský žurnalista Milan Brunclík, který se v srpnu 1968 podílel na protiokupačním rozhlasovém vysílání.
Turnovští vojáci mezitím přišli se samostatným prohlášením, které odsuzovalo okupaci země. Rezoluci podepsali všichni vojáci základní vojenské služby i vojáci z povolání. Prohlášení pak Ištvánek zavezl do Prahy do redakce Mladé fronty, 23. srpna jej otiskly Pojizerské listy a Rozvoj.
Do kasáren v tu dobu chodili obyvatelé Turnova a chtěli dobrovolně na vojenské cvičení. Zástupci místních závodů vybízeli útvar, aby nezklamal a aby se postavil na odpor.
To už si ale okupanti uvědomili svůj kardinální omyl a dorazili „konečně“ i do Turnova. Čekaly je namířené hlavně kanonů.
Poláci žádali stažení děl
„Když Poláci viděli děla v branách kasáren, doslova zuřili. Jejich tanky a obrněné transportéry se postavily tak, jako by chtěly kasárna odstřelovat. Velitel Poláků s námi začal jednat. Žádal zákaz pohybu vojáků mimo kasárna, stažení děl, odevzdání zbraní. Všechno jsme odmítli,“ píše ve svých pamětech major Bohumil Ištvánek.
Polské okupační jednotky obklíčily kasárna, dovnitř se ale nikdy nedostaly.
Poláci nechtěli riskovat otevřený střet v ulicích města, které neznali. Tanky zaparkovali na polích na Hruštici s hlavněmi demonstrativně namířenými na město. Čekali, jak vyjednávání dopadnou.
Svědci se shodují na tom, že v této vyhrocené situaci stačilo málo a děla na obou stranách by se rozezněla palbou.
Bojovou náladu tenkrát doslova zmrazil projev Dubčeka a prezidenta Svobody v rádiu poté, co se vrátili z Moskvy. Vybízeli rezignovaně ke klidu. Bylo jasné, že v případném boji proti okupantům by Turnované zůstali sami.
Děla byla z bran kasáren stažena, ale holínka polského vojáka kasárna nikdy neposkvrnila. Okupanti si vybudovali za městem obří polní ležení.
„K ubytování a stravování mužstva byly postaveny obrovské vojenské stany, jeden z nich stál přímo uprostřed naší zahrady. Co si okupanti za dva měsíce ovšem nepostavili vůbec, byly latríny. Důležitější než hygiena byla pro okupační jednotky důkladná propaganda. Dodnes nechápu, že tento necivilizovaný fakt nezpůsobil v bezprostřední blízkosti městské vodárny epidemii,“ vzpomněla pro Muzeum Českého ráje turnovská rodačka a muzejnice Jitka Petrušková.
Záhy přišel rozkaz (tak podobný tomu z roku 1938!) opustit kasárna – uvolnit je přijíždějící sovětské posádce; 28. září se lidé z Turnova přišli rozloučit s československým dělostřeleckým plukem, který přesunuli do Uherského Hradiště.
„Z toho loučení jsem natočil zvukový film s politrukem panem Jarešem, který jsem pak ukrýval do Listopadu 1989, neboť jsem se obával, že by mohl posloužit jako důkaz vlastizrady. Otevřeně totiž přiznával, že se naši vojáci budou chovat podobně rytířsky k Polákům, až pojedeme okupovat zase my je,“ vzpomíná Milan Brunclík.
Sověti rozbořili dům komunistce
Definitivní tečkou za nadějemi Turnovanů učinili sovětští vojáci, kteří nahradili Poláky. Jezdili po Turnově se svou obří technikou ve snaze budit hrůzu u případných protestujících vůči okupaci.
Jedním z mobilních odpalovačů raket najeli do domu v dnešní Hluboké ulici, který pobořili. Paradoxně v něm bydlela předsedkyně místního spolku Československo–sovětského přátelství.
Na řadu přišly prověrky a kádrová opatření mající za cíl turnovské vojáky a důstojníky dostat z armády. Ti, kteří se nezachránili prohlášením za pomýlené a nesnesli na sebe patřičnou sebekritiku, čekal vyhazov. Propuštěni z armády tak byl velitel Považan, politruk Jareš a také Bohumil Ištvánek. Toho zbavili všech vojenských poct a degradovali na vojína. Musel nastoupit jako traktorista v JZD.
Z majora traktoristou
„Vzali mu i výsluhy, měl odslouženo 22 let a nedostával téměř nic. Z práce vyhodili i mámu, která původně dělala laborantku a jako čtyřicetiletá musela jít mezi patnáctiletá děvčata a vyučit se kuchařkou, aby směla dělat ve výrobně polotovarů. Já se na střední školu dostal díky výbornému prospěchu, ale má přihláška na vejšku byla nomenklaturními kádry označena za urážku dělnické třídy,“ popsal útrapy rodiny syn Bohumila Ištvánka Miloš.
Degradovaný major dokonce jeden čas sloužil v Restauracích a jídelnách spolu s Milanem Brunclíkem, kde se jako dva „muži určení k likvidaci“ potkali.
„Podobně jako Švejk si slíbil se sapérem Vodičkou, že se po válce sejdou v půl šesté v hospodě Na bojišti, měli jsme s Bohoušem smluveno, že se potkáme v šest v Centrále (nynější Korunní princ) druhý den poté, co se bolševik zhroutí. Sešli jsme se, přišel i pan Jareš. Maloval jsem jim, jak z nich na základě toho mého filmu udělám republikové hrdiny. Oni mne zpražili, ať vše publikuji až po jejich smrti, že na vlivných pozicích zůstává množství sviní, což je doslovná citace, které by jim i nadále mohly nebezpečně škodit,“ doplňuje mozaiku neuvěřitelného příběhu Milan Brunclík.
Rehabilitace se major Ištvánek dožil až po revoluci, kdy Sověti z Turnova odtáhli do Turkmenistánu. Psal se 26. květen 1990.
