Jen málo lidí na této planetě toho stihlo v životě tolik jako on. Procestoval jako první Čech kromě Antarktidy všechny kontinenty. Byl zlatokopem, hledačem diamantů, americkým vojákem, dobrodruhem, patriotem a celoživotním husitou. Tisíckrát se vyhnul smrti. Třebaže našel drahokamy, zemřel ve svém stanu uprostřed africké džungle.
Turnovák Čeněk Paclt se 133 let po smrti dočkal zasloužené pozornosti – vyšla o něm souhrnná knížka. Jejím autorem je šéf turnovské knihovny Jaroslav Kříž, který je Pacltovou osobností fascinován už od studií.
„Kdyby Hollywood znal Čeňka Paclta, okamžitě by jeho osudy zfilmoval. Myslím, že by ho skvěle zahrál Willem Dafoe,“ směje se Kříž.
Příběhů jako je ten Pacltův totiž svět mnoho nemá. Kniha nazvaná První Čech na pěti kontinentech mapuje Pacltovy cesty, ale také jeho osudy doma v Turnově a nevyhýbá se ani kontroverzním věcem, jako je Pacltovo nepřátelství s Emilem Holubem.
Jaroslav Kříž na knize pracoval rok a využil i Pacltových dopisů uložených v Muzeu Českého ráje. Jde o fascinující čtení.
Ale popořádku: Podivuhodný příběh Čeňka Paclta se začal psát v roce 1813, když se narodil do rodiny turnovského brusiče drahokamů. Jako mladík se potloukal po Evropě, ale táhlo ho to do „Nového světa“. Jako jediný Čech mezi stovkami emigrantů doplul na lodi Thomas Bennett do New Yorku. Tam jej ale místní gangy okradly a navíc nemohl zavadit o práci. Rozhodl se tedy odplout do New Orleans.
„Loď nedaleko Baham zachvátily plameny. Cestující se zachránili, na pomoc totiž připlula i vojenská fregata. Paclt se tam seznámil s dvěma německými emigranty. Ti ho přesvědčili, aby vstoupil do americké armády. Upsal se na pět let a stal se z něj dělostřelec,“ popisuje Jaroslav Kříž začátek Pacltova dobrodružství.
Dostal se do zajetí. Hrozilo, že ho oběsí
Spojené státy americké byly tehdy ve válce s Mexikem, Paclt tedy rukoval rovnou na frontu. Během války se dostal i do zajetí. Když s dalším vojákem německé národnosti hledal vodu, přepadla je mexická guerilla. Oběma hrozila smrt oběšením.
„Vůdce Mexičanů zjistil, že Paclt má u sebe neodeslaný dopis adresovaný bratrovi, který byl knězem v Rovensku pod Troskami. Jako adresát bylo napsáno ‚Priest, Bohemia‘. Díky tomu zjistil, že oba vojáci jsou katolíci a navíc ani jeden není Američan. Slitoval se nad nimi a dal jim svobodu,“ líčí Jaroslav Kříž.
V armádě pak Paclt vstoupil do hlavního města Mexika, účastnil se i výpravy proti indiánskému kmeni Seminolů. Přitom vojenská expedice byla neúspěšná, neboť žádné indiány neodchytla.
Po pěti letech služby z armády odešel, získal americké občanství, půdu a nějaké peníze. Procestoval část Spojených států a navštívil i Anglii. Na pár měsíců se tenkrát vrátil do Turnova, ale brzy si do deníku zapsal: „Touha po světě, která mi nedopřávala nikde klidu, zase ve mně procitla a mocí neodolatelnou pudila mě z domova.“
Paclt odjel znovu do USA a ve Virginii koupil usedlost, kde pěstoval ovoce, které pak ve Washingtonu prodával na trhu. Po dvou letech ale znovu obul toulavé boty. V Savannah pěstoval zeleninu, ale onemocněl zimnicí. Doporučili mu změnu podnebí a odjel tedy do Brazílie, kde chtěl hledat drahokamy. Tam se mu nelíbilo a odcestoval do Austrálie. Zde lovil klokany, z nichž prý uměl připravit vynikající řízky.
„Na některá území se dostal jako první běloch. Šel třeba celý měsíc, musel ujít tisíc kilometrů, během nichž nenarazil na člověka. Docházelo mu jídlo i pití, přesto vždycky vyvázl,“ popisuje Kříž.
V Austrálii našel zlato
Během dalších let navštívil také Indii, Nový Zéland a Afriku. V Austrálii se na něj usmálo štěstí a našel zlato. „Je to zdokumentováno. Pozoruhodné je, že si nechal jen málo z něj, většinu poslal do českých muzeí, rodině a přátelům nebo na podporu sirotků. Celý život hledal zlato, ale vždy se spokojil s málem a vše rozdal,“ zdůrazňuje ředitel turnovské knihovny.
Po celou dobu si Paclt vedl pečlivé zápisky, z nichž lze jeho cesty rekonstruovat.
Uštkl ho štír, utrpěl omrzliny, onemocněl kurdějemi, přežil zával v dole, domorodci jej přizabili bumerangem. Přesto neúnavně pokračoval ve svých poutích za štěstím.
I když by si díky zlatu a diamantům mohl dovolit pohodlný život, nikdy se neštítil práce. Pomáhal stavět domy, stavěl silnice, komíny, rybařil, farmařil. Do Turnova se během života vrátil třikrát, i zde vystupoval jako kavalír. „Jeho sousedka v Turnově onemocněla. Doslechl se, že kousek od Hořic může sehnat léčebnou mast. On tam šel pěšky a druhý den se vrátil i s mastí. Byl zvyklý chodit, ušel za den i 60 kilometrů,“ líčí Kříž.
I když byl Paclt bilingvní, vždycky mluvil jen o Češích a sám sebe označoval za „posledního husitu“. Australské domorodce prý dokonce učil říkat „Sláva Husovi, sláva Žižkovi“.
V českých zemích jej ale vnímali spíš jako podivína. Známým faktem třeba je, že po návratu do vlasti neměnil šatník, po Praze se tak promenádoval v oblečení do džungle a v klobouku. Působil jako exot, muž z okraje společnosti a k této pověsti sám přispíval. Jako svobodomyslný člověk nesnášel rakousko-uherskou monarchii a několikrát byl zatčen. Zachránilo ho, že měl americké občanství.
Ani doma v Turnově nevydržel sedět za humny. Měl třeba zvyk, že na Štědrý večer pozdě v noci vyšel ze spícího Turnova a ubíral se sám hruboskalskými lesy a zasněženým krajem k Rovensku a oklikami po bílých podkozákovských stráních se vrátil k ránu zpět do města.
V Africe kopal diamanty
Pacltovou poslední štací byla jižní Afrika, kde kopal diamanty. Zde v roce 1872 potkal mladého Emila Holuba. Nezkušeného cestovatele vzal pod svá křídla, ubytoval ho a vařil mu. Dokonce plánovali společnou expedici. Rozcházeli se však v pohledu na svět. Zatímco Holub byl zastáncem britského kolonialismu, Paclt jej odsuzoval. Holub též odmítal, aby se Češi vymanili z rakouskouherské nadvlády. Ostatně, jeho cesty financoval císařský dvůr. Postupně se odcizili a stali se z nich nepřátelé.
„Nikdo neví, co přesně se pak mezi nimi stalo. Podle mě za to může někdo třetí, kdo k nenávisti přispěl. Oba si totiž dopisovali se stejnými lidmi, najednou v dopisech jeden druhého pomlouvali,“ zamýšlí se Jaroslav Kříž.
Emil Holub byl dokonce po návratu do vlasti v novinách nařčen, že Čeňka Paclta v Africe zavraždil. Ten se totiž dlouho v dopisech neozýval. Paclt však žil spokojeně v diamantových dolech u řeky Vaal nedaleko Kimberley v dnešní Jihoafrické republice.
Procestoval ještě velkou část Afriky. Vždy se také zastával domorodého obyvatelstva, což v tehdejší době nebylo vůbec obvyklé. Roku 1884 od něj přišel do Turnova poslední dopis. „Všecky známé pozdravuje starý potomek husitů Čeněk Paclt,“ stálo v něm.
O tři roky později umírá ve svém skromném stanu u řeky Vaal. Jeho hrob je neznámý. Bylo mu přes 70 let. Rok po jeho smrti vyšly knižně jeho zápisky z cest. Několik romanopisců jeho osud beletristicky zpracovalo, smíchali ale v knihách realitu s fikcí. Kniha Jaroslava Kříže popisuje Paclta jako skutečnou osobu.
„Bádání nad osudy Čeňka Paclta mě přivedlo k přesvědčení, že to byl férový a dobrý člověk. Miloval svobodu i svoji vlast a pomáhal slabým. Kdyby bylo víc lidí jako on, bylo by na světě lépe,“ uzavírá Kříž.
