Na horké pohraniční půdě tu 16. září 1938, v napjaté době před Mnichovskou dohodou, dodnes neznámí útočníci zastřelili příslušníka české menšiny v Hrádku Rudofa Zárybnického. Nyní se oběť dočkala pomníku. Odhalen byl ve Větrné ulici, nedaleko místa, kde k vraždě došlo. Devětadvacetiletý Zárybnický bydlel s rodiči v domku u koupaliště.
„V syrových dnech brzkého podzimu byl vojínem družstva Stráž obrany státu, jehož stanovištěm byla stará pila vedle Vulkanu. Tomuto družstvu byla svěřena ochrana železniční trati a úsek mezi Oldřichovskou a Žitavskou ulicí,“ vylíčil ve své knize Hrádecko – krajina na Nise Marek Řeháček.
Tři neznámí útočili zezadu
Patnáctého září bylo v Hrádku nad Nisou vyhlášeno stanné právo. O den později mezi osmou a devátou hodinou večer strážil Zárybnický společně s Josefem Roubíčkem u lehkého kulometu. Měli jej umístěný v křoví u trati, na druhé straně bylo kukuřičné pole. Tiše mžilo. Roubíček zaslechl v kukuřici šramot, ale když jeho původ nezjistil, odešel do nedalekého strážního domku.
„Tichou tmu náhle přervalo pár výstřelů a volání o pomoc. Četař Vacovský se rozběhl ke kulometu, kde ležel těžce zraněný Zárybnický. Ještě žil a hovořil o třech neznámých, kteří jej přepadli zezadu,“ popsal Řeháček.
K raněnému byli povoláni hrádečtí lékaři Herzog a Scheufler, kteří zjistili pět průstřelů, patrně z pistole Walther, kterou používal Freikorps (pohraniční záškodnická teroristická organizace – pozn. autora).
Místo slov odpověděli projektily
Zárybnický byl doposud při vědomí a vypravoval, že mu útočníci nedali šanci. Když na ně vykřikl „Halt! Wer da?“, odpověděli místo slov projektily. Druhého dne Zárybnický zemřel v liberecké nemocnici.
„Do Hrádku okamžitě dorazil vojenský pohotovostní oddíl z Liberce. Jeho velitel – poručík Hataš – pohrozil starostovi a všem potenciálním útočníkům odvetnými akcemi a ve městě byl zase na chvíli klid,“ uvádí Řeháček.
Ale ne na dlouho. Následovala mobilizace a pak už jen podpis Mnichovské dohody, jíž bylo Československo nuceno podstoupit své pohraniční území Německu. Následoval jen útěk zbylých Čechů do vnitrozemí, který místní Němci sledovali s neskrývanou radostí.
Jak moc se mýlil hrádecký kronikář, když na konci roku 1938 napsal: „Málo zimy, ale hodně sněhu. Začátek roku byl ještě těžký. Konec ale dobrý. Všechno dobré. Tak mají být i všechny následující roky.“
