Svárovskou stávku, která se odehrála právě před 150 lety, připomíná pomník ve Velkých Hamrech. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Dělníci odmítli snížení platu, za stávku v monarchii zaplatili životy

  • 4
Dnes už jen monumentální pomník připomíná jednu z nejkrvavějších událostí v podhůří Jizerských hor. Od svárovské stávky uplynulo 150 let.

František Bartel, Josef Linhart, Jáchym Fišer, Josef Pavlata, František Duňka, šestnáctiletá Pavlína Linková a desetiletý Ludwig Süss.

Sedm polozapomenutých jmen. Sedm obětí krvavého potlačení takzvané svárovské stávky. Sedm smutných osudů, jejichž smrt však dopomohla k tomu, že tehdejší Rakousko-Uherská vláda oficiálně povolila vznik odborů a s nimi právo na stávku. Stalo se tak na jaře před 150 lety. Tragickou událost dnes na hlavní silnici vinoucí se Velkými Hamry od roku 1963 připomíná monumentální pomník.

Menší pomníčky připomínají padlé při stávce.

Největší neklid dělníků přádelny a tkalcovny velkotovárníka Johanna Liebiega ve Svárově (dnes součást Velkých Hamrů) se datuje do 30. března roku 1870. Již počátkem tohoto letopočtu však zasáhly sociální nepokoje velkou část kraje. 

V samotném Svárově situace kulminovala poté, co obchodní ředitel tamní továrny Václav Palme oznámil zaměstnancům, že z důvodu špatné obchodní situace podniku je nucen jim snížit mzdy o deset procent. Proti tomu se zvedla vlna protestů a od ledna do března došlo k několika menším stávkám a k jednání mezi vedením a dělníky.

„Po výplatě 30. března 1870 se ve svárovské továrně ke stávce přidalo všech 1 200 dělníků a jejich shromáždění před budovou již bylo nad síly místních přibližně čtyřiceti četníků. Proto požádali do Josefova o asistenční oddíl dvou setnin královéhradeckého pěšího pluku č. 18, jehož asi 180 vojáků do Svárova dorazilo ve dvě hodiny ráno 31. března. Ke stávkujícím se toho dne připojili dělníci i z okolních obcí, a tak mohl dav před továrnou dosáhnout počtu kolem dvou tisíc lidí,“ popisují historici ve stati na webu Vojenského historického ústavu v Praze.

Již dopoledne došlo k prvním střetům mezi dělníky a vojáky s četníky. Do odpoledne se nepokoje rozšířily i do Tanvaldu, kde se srazilo dělnictvo s vojskem. Dav ve Svárově se rozrostl na tři až čtyři tisíce lidí. K dohodě nakonec nedošlo a velitel asistenčního oddílu setník Wolter dostal rozkaz shromážděné rozehnat.

Vojáci s četníky nasadili bajonety

„Vojáci a četníci se tohoto nezáviděníhodného úkolu chopili s nasazenými bajonety, přičemž došlo ke střetu s dělníky, kteří na ně házeli kamení. Dosud není jasné, zda ke střelbě došlo na rozkaz nebo spontánně, v každém případě muselo jít o velmi nepřehlednou a vyhrocenou situaci, v níž se četníci a vojáci, čelící více než desetinásobné přesile rozvášněného davu, cítili ohroženi na životech,“ uvádí dále Vojenský ústav.

Setník Wolter ve svém hlášení uvedl, že první vystřelil jeden četník, který svým příkladem strhl několik vojáků. On sám poté velel zastavit palbu. Padlo prý patnáct až dvacet výstřelů, které si vyžádaly několik obětí. Již předtím byl jeden z dělníků usmrcen četnickým bajonetem. Po střelbě zůstal další z dělníků na místě mrtev a další čtyři, včetně jedné dívky, zemřeli na následky zranění.

„O nekoordinovanosti palby svědčí i poslední, sedmá oběť palby, jíž byl desetiletý židovský chlapec, který byl zasažen zbloudilou střelou v domě svých rodičů. Po střelbě se dělnický dav z větší části rozprchl. Počty raněných nejsou jasné, většinou se uvádí devatenáct těžce a nezjištěné množství lehce raněných,“ vysvětlují badatelé, kteří částečně vycházejí z knihy Jana Beránka Svárovská stávka z roku 1951.

Továrna byla znovu otevřena 11. dubna. Mezitím, 7. dubna 1870, přijal rakouský parlament pod tlakem předchozí řady stávek, mezi něž patřila i stávka svárovská, koaliční zákon. 

Ten umožňoval zaměstnancům podniků sdružovat se za účelem získání hospodářských výhod a za tímtéž účelem také přerušit práci. Stávky se tak staly legálním prostředkem jednání zaměstnanců se zaměstnavateli a tento den je považován za zrod legálního odborového hnutí v Rakousko-Uhersku.

Vzpouru severočeských dělníků využil minulý režim ke kritice kapitalismu a vznikla řada době poplatných knih i filmů. Zmiňme třeba snímek Pavlínka Karla Kachyni z roku 1974, který pojednává o jediné ženské oběti vzpoury.

Mohlo být něco jinak?

Klára Hoffmanová, regionální spisovatelka z Velkých Hamrů, tvrdí ve svém literárním zamyšlení na internetových stránkách města, že skutečnou pravdu a detaily o stávce se dnes již asi nedozvíme.

„Musíme se spolehnout jenom na písemné prameny. Ale kde poznat, kolik je pravda a kolik bylo zmanipulováno, jak ten který vládnoucí režim potřeboval?“ ptá se.

Za nejdůvěryhodnější zdroj informací považuje rodinnou kroniku Michala Fišera ze Železného Brodu, který byl současníkem stávky. 

„Je například zajímavé, že uvádí poněkud jiná jména a jiná zaměstnání obětí. Například šestnáctiletá Pavlína Linková z Albrechtic se podle něho jmenovala Klikorková, řečená Bejvalíková a nebyla dělnicí, nýbrž nesla kolem v putně do Tanvaldu ryby,“ uvádí Hoffmanová.

Jak již bylo výše uvedeno, krvavou vzpouru dnes připomíná pomník. Stvořil ho sochař Vladimír Kýn a je chráněn jako kulturní památka. Sedm obětí stávky spočívá na držkovském hřbitově.