První semestr stráví mladý Liberečan Adam Kalina v Indii. Na studium si přitom musel pomoci i veřejnou sbírkou. Díky ní mu lidé zajistili peníze na první půlrok studia.
V rozhovoru pro iDNES.cz popisuje, co ho láká v zahraničí a jak přišel na vysokou školu Tetr College of Business.
Na vysokou školu jste původně ani příliš nechtěl. Jak jste se tedy dostal k Tetr College of Business?
Věděl jsem už delší dobu, že tenhle rok chci někam do zahraničí. Nebylo v plánu, že to bude vysoká škola. Chtěl jsem do práce a podnikat v zahraničí. Rozhodoval jsem se, kam přesně. Někdy na začátku tohoto roku jeden z mých mentorů, Philipp Roden, který byl tehdy ředitelem podnikatelského inkubátoru v Liberci, narazil na tuhle školu a poslal mi odkaz. Věděl, že moc nepřemýšlím nad školou, ale řekl jsem si, že zkusit to mě nic nestojí. Šance byla malá, to jsem věděl, ale neměl jsem co ztratit. A kdyby to i přesto náhodou vyšlo, byla by to obrovská příležitost.
Co vás na škole zaujalo?
Líbí se mi jejich poměr praxe a teorie. Nedílnou součástí studia je budování projektu a podnikání. Zároveň nám mají dát přístup k místním firmám. Chtěl bych z toho vytěžit něco navíc, spojit se s firmami a získat nějaké kontakty a třeba i pracovní příležitosti.
Jaká byla vaše reakce, když vás přijali?
Byl jsem nadšený. Ke konci jsem pořád sledoval stav přihlášky a nakonec se změnil, takže to jsem byl rád. V jednu chvíli jsem řešil paralelně, kam půjdu za prací i studium, ale potom ve chvíli, kdy jsem věděl, že ta škola vyšla, tak jsem si řekl: Tak tohle bude ta moje cesta do zahraničí a k dalším příležitostem. Když jsem ale zjistil, kolik musím zaplatit i se stipendiem, tak už jsem tolik nadšený nebyl.
Programování jste se věnoval už od střední školy. Jak jste se k němu dostal?
V šestnácti letech jsem hledal praxi kvůli škole. Museli jsme si ji najít na pár týdnů někde ve firmě. Hledal jsem něco, kam bych mohl jít a kde mi to bude dávat smysl. Náhodou jsem narazil na malinkou firmu Tanganica v Liberci, tehdy ještě v Jablonci. Ze začátku ve firmě byla důležitá rychlost vývoje a balanc na hraně rychlosti a funkčnosti, protože firma se snažila ukousnout si nějaké místo na trhu. Ukázalo mi to, že začít podnikat nebo postavit nějaký produkt nemusí být na začátku vůbec tak komplikované a těžké.
Teď už Tanganicu opouštíte. Je vám to líto?
Chvílemi určitě. Teď to bude přesně čtyři a půl roku, co jsem poprvé přišel s nimi do kontaktu. Už nějakou dobu jsem chtěl změnu a jít do zahraničí, tak jsem počítal s tím, že tuhle kapitolu uzavřu.
Kdy jste se začal zajímat o finance a investování?
Zlomový pro mě byl rok, kdy jsem byl na výměnném pobytu v Americe. Když jsem se z něho vrátil, tak jsem měl motivaci při škole pracovat, podnikat a začal jsem se zajímat o finance a investování. V Americe to bylo vždy trochu více rozšířené. Lidé tam třeba šetří na důchod tím, že mají peníze v akciích nebo ve fondech. Měl jsem tam i předmět, který tohle celé jedno pololetí řešil. Po Americe jsem začal opravdu pracovat na plný úvazek jako programátor, a pak už se to nějak nabalovalo, že jsem chtěl zkusit i něco svého.
Tím byl projekt MarketPal?
Ano, byla to aplikace pro investory, která jim pomáhala analyzovat trh v rámci jejich portfolia a dělat rychlejší investiční rozhodnutí. Když má investor v portfoliu třeba deset nebo patnáct akcií, je už časově náročné sledovat všechno, co se kolem nich děje, ať už to jsou výsledky firem nebo články. Měli jsme aplikaci, která to portfolio znala, dokázala zmapovat nějakým způsobem strategii, potom filtrovala informace, které přicházely, a snažila se určit, jestli jsou pro konkrétní portfolio opravdu relevantní. Šlo vlastně o to odfiltrovat část smetí, které na trhu bylo.
Adam Kalina z Liberce míří na prestižní vysokou školu Tetr College of Business.
MarketPal vás dostal až na Tchaj-wan. Jak k tomu došlo?
Začalo to Středoškolskou odbornou činností, tedy SOČ. Prošel jsem všemi koly až do celostátního kola, kde jsem získal první místo. Lidé, kteří tam skončili na prvním a druhém místě, pak mohli pokračovat na další soutěž a nominovat se na zahraniční soutěže. Já jsem tam projekt odprezentoval v angličtině a porotci mě vybrali na Tchaj-wan. A poté jsem vyhrál Taiwan International Science Fair, což pro tým bylo hezké vyústění naší práce. Myslím, že nám hodně pomohlo, že jsme neměli jen školní projekt, ale pořád jsme na tom produktu pracovali a už jsme měli nějaké zákazníky.
Velkou roli ve vašem oboru dnes hraje umělá inteligence (AI). Jak ji používáte?
Používám ji jako takový druhý mozek, kde mám velký kontext o samotném projektu, o schůzkách a o tom, co řešíme. Pomáhá mi to s veškerým přemýšlením. Mám vytvořený systém, kde jí zadám novou věc a jsou tam jasně dané body, ve kterých se obrátí zpátky na mě a ptá se, jakou cestou se chceme vydat. Jsem ve fázi, kdy rozumím, co dělá a proč, ale není to tak, že všechno musím sám napsat. Často je to o zpětné kontrole a testování. Mnohem více času než dřív mi pak zabere testování, ale celý proces předtím je mnohem rychlejší.
Čeho se naopak u AI obáváte?
Myslím si, že může být problémem pro začínající programátory. Když člověk s programováním začíná, je jednoduché vzít AI, napsat jí, co chcete, a ona to udělá stokrát rychleji než vy. Člověk pak může mít pocit, že tomu vlastně nemusí rozumět. Jenže když se dostanete ke komplexnějším věcem a pracujete s AI na něčem, čemu nerozumíte, začnou problémy. Řešit něco, čemu člověk nerozumí, totiž nejde úplně dobře. Navíc když technickému základu nerozumíte, nemáte dostatečné kritické myšlení a nevíte, co je správně, tak AI pořád dokáže sebevědomě říct něco, co pravda není. Člověk bez znalostí pak nemá jinou možnost než tomu věřit.
Měla by být AI součástí výuky?
Určitě. Tvářit se, že AI neexistuje, podle mě fungovat nebude. Studenti ji stejně použijí. Otázkou spíš je, jak najít správnou kombinaci, aby studenti AI rozuměli a zároveň ji uměli používat. Je to složité téma.
Mění podle vás AI i to, jak bude vypadat práce programátora?
Myslím si, že čím dál důležitější budou takzvané soft skills (jemné dovednosti jako umění jasně mluvit, psát a aktivně naslouchat druhým, pozn. red.). Slyšel jsem na konferenci v Berlíně jednoho z technických ředitelů GitHubu, který říkal, že když hledá programátory, dívá se čím dál víc na to, jak umí pracovat v týmu, komunikovat, řešit problémy a kriticky přemýšlet, než jen na samotné psaní kódu. AI totiž čím dál víc umí ten kód napsat. Ale být ten člověk, který ví, jakou cestou se vydat a jak problém řešit, je důležitější.
Na konci léta odlétáte do Indie. Jak se těšíte?
Mám kamaráda z Indie, kterého jsem poznal na jedné ze startupových akcí. Dokonce jsem ho byl i jednou v Indii navštívit. Vysvětloval mi, jaké to bude v místě, kde budu, takže mám díky němu spoustu informací. Těším se hlavně na další příležitosti. Podle toho, co jsem zatím pochopil, škola nemá v každé zemi vlastní kampus. Někde využívá prostory partnerských univerzit nebo si je pronajímá.
Rotující univerzitaTetr College of Business je soukromá mezinárodní vysoká škola se zaměřením na byznys a technologie. Založil ji v roce 2022 indický podnikatel Pratham Mittal. Škola nemá klasický stálý kampus a její studenti postupně každý semestr studují v jiné zemi, dohromady je zemí sedm. Filozofií školy je propojit výuku s praktickým podnikáním namísto čistě teoretického vzdělávání. Bakalářský titul studentům uděluje britská univerzita University of Business and Innovation (UBI). Na škole dosud žádný Čech nestudoval. Letos na ni ale nastupují tři Češi, přičemž Adam Kalina je jediným z nich v programu finance a AI. |
Byla Indie vaše první volba?
Nemohl jsem si vybrat. Ta řada je jasná s tím, že jako první byla vždy Dubaj, tu ale kvůli situaci na Blízkém východě pro jistotu prohodili, takže je na druhém místě a Indie je první. Vůbec nejsem zklamaný, že letím do Indie. Naopak mě hodně zajímá. Všechny ty země jsou něčím zajímavé. Jsou to obrovské velmoci, mají význam ve světové ekonomice. Těším se jak na Indii, tak na Dubaj nebo později třeba na Čínu a Spojené státy.
Je podle vás lepší učit se podnikání cestováním než ve škole?
Podnikání se nejlépe učí praxí. Já bych rád poznal i jiné trhy než jen ten lokální. Myslím si, že pokud by člověk chtěl podnikat třeba v Česku, tak i zkušenost ze zahraničí mu otevře oči, protože zjistí, jak to funguje jinde. Když člověk skutečně dělá a narazí na problém, tak se učí za mě mnohem lépe, než když se učí čistě teorii. Je určitě potřeba kombinace obojího, ale pro mě funguje nejlépe, když jsem v té praxi a teorii se učím za běhu.
Studium je drahé. Jak jste náklady vyřešil?
Dostal jsem od školy poměrně vysoké stipendium, asi 80 procent z toho, co jsem mohl získat. Stipendium se vztahuje na školné, ne na všechny další poplatky. Bez něj by půlrok vyšel skoro na 600 tisíc korun, se stipendiem mě vyjde přibližně na 440 tisíc korun. Proto jsem založil sbírku na Doniu. Váhal jsem, jestli to vůbec dělat. Nebylo mi příjemné najednou veřejně říkat, že jsem se dostal na školu, když to bylo ještě nejisté, a zároveň lidi žádat o peníze. Ale říkal jsem si, že kdybych tu sbírku neudělal, na školu bych určitě nemohl jít. Reakce byly z devadesáti procent pozitivní. Hodně mi pomohli lidé z libereckého inkubátoru Lipo.ink, hlavně se zviditelněním a medializací příběhu. Sbírka nakonec pokryla první půlrok.
A co bude dál?
Druhý půlrok si zaplatím sám. Mám něco našetřeno a budu během studia pracovat. Uvidím také, jestli škola skutečně bude za ty peníze stát. Všechno to zvenku vypadá skvěle a věřím, že to skvělé bude, ale člověk to skutečně zjistí až během studia. Na další rok budu zkoušet žádat o různá stipendia a uvidím, jak to dopadne.
Vrátíte se po škole do Česka?
Nevylučuju, že se nevrátím, a uvidíme, jak to dopadne. Uvidím, jestli se budu vracet přesně za rok, za dva nebo za čtyři. Ani bych se nedivil, kdybych se vrátil. Já budu rád, když to prozkoumám, a pak uvidím, co s tím, co se tam naučím, co dokážu vytvořit tady nebo jinde.
