Jak vás jako člověka poznamenala válka v Iráku, Afghánistánu nebo Kosovu, kde jste jako vojenský instruktor nebo člen čety bojového zabezpečení působil?
Všelijak. Po návratu z Bosny, kde hrozilo velké nebezpečí min, jsem třeba měl problém v Čechách vstoupit na trávník. Nebo když jsem se vrátil z Afghánistánu a začala tu houkat zkouška sirén, tak jsem se rozhlížel kde je kryt. Válka každého změní.
Jak jste se vyrovnával s tím, že vás mnozí lidé vnímali jako okupanty v cizích zemích?
Tohle jsem nikdy neřešil, vždy mi šlo jen o plnění úkolů a nezajímal jsem se o politiku. Mnohem víc mi vadilo, že nás někteří Češi označují za žoldáky.
Nebyli jste jimi?
Veškeré armády světa nasazené mimo své území jsou placené. Výdělek vojáka v jeho pracovní době rozpočítaný na hodinovou mzdu je hodně směšný. Navíc jste třeba rok v cizí zemi, bez možnosti dovolené, v permanentním ohrožení, odtržen od domova, rodiny… ti kluci berou své peníze zaslouženě.
Jak vás vůbec napadlo vyměnit vojenskou uniformu za mundúr strážníka městské policie?
Každý český voják má možnost své dovednosti aplikovat jen během výkonu někde v zahraničí, jinak většinu času jen cvičíte a trénujete na něco, co se většinou neuskuteční. To je dost demotivující. Jako strážník na ulici mohu každodenně prodat to, co mě armáda naučila a stejně tak hned vidím výsledek.
Dá se tedy říct, že v českolipských ulicích zažijete víc dobrodružství než v armádě?
Každopádně. Výcvik je jen simulovaná situace, kde víte, do čeho jdete. Kdo jen trénuje, chybí mu akce. A přesně té se mi v mé nové práci dostává.
Pořád tomu nemůžu uvěřit, že by Česká Lípa byla tak akční město. Co jste tu za dva měsíce práce už stačil zažít?
Škála zážitků je široká a každým dnem se ještě zvětšuje. Ať už je to odchyt zvířat, účast při dopravních nehodách, nebo třeba jen pomoc lidem se zámkem od bytu. Na ulici totiž nikdy nevíte, do čeho jdete. Zavolají vás a z banálního telefonátu se může vyklubat rozhánění rvačky dvou feťáků. Zažíváme i kuriozní situace, mého kolegu třeba pokousala ondatra.
Veřejnost vás má ale pořád zaškatulkované jako botičkáře…
Pravda, jméno městské policie se daří napravovat jen velmi pomalu. Ale veřejné mínění už se mění. Občan, který se s námi běžně nepotká a setká se s námi, jen když mu dáváme botičku, ten nás jistě bude vnímat jako obtěžující prvek.
Dokonce se občas objevují hlasy, že městská policie by se měla zrušit, že je drahá a zbytečná.
Tady platí to samé, co v armádě: Lepší je mít vycvičenou jednotku a nikdy ji nepoužít, než tu jednotku potřebovat a nemít ji. Já se naučil takové zvláštní přísloví, které na vaši otázku platí. „V dobách míru lidé armádu proklínají a na Boha zapomínají a v době války se modlí a armádu vzývají.“
Váš pes Spike je pořádné tele. Pomáhá vám jeho přítomnost při práci?
Posledně jsme vyváděli agresívního opilce z autobusu a osvědčil se skvěle. Řada výlupků nejde do konfliktu, když ho spatří. A pomáhá mi odbourat komunikační bariéru mezi obyčejnými lidmi. Spike se rád nechává hladit, což je v případě zásahů u starých lidí nebo dětí výrazný psychologický efekt.
A nějakou nevýhodu má?
Jednu. Stejnou dobu, co pracuje, by měl odpočívat. Jeho únava se mění s vývojem teplot, lepší je pro něj práce v noci, kdy se nepřehřívá. Já jako parťák musím jeho výkon bedlivě sledovat. Když třeba vidím, že má svěšenou hlavu, nechám ho odpočinout.
To s vámi přes den žije na strážnici?
Má vybudovaný kotec na dopravním hřišti, ale já si ho beru domů. O přestávkách spí v kotci, kde má chládek, vodu a klid.
Zastavme se u města, jak jste jej poznal. Co je podle vás největším problémem České Lípy?
Jmenovatel je všude stejný - drogy a jejich uživatelé. S tím je spojena majetková a násilná trestná činnost. Souvisí to i s otázkou rasismu a alkoholismu. Drogy jsou součinitelem těchto všech věcí.
Takže váš rajon asi bude tam, kde je velký výskyt narkomanů.
Mám domovský rajon na Špičáku, ale působíme se Spikem v oblastech, kde jsou problémy nebo nás tam lidi volají - městský park, Okružní ulice, autobusové nádraží, Dubická, okolí heren. Snažím se s ním být všude.
Není demotivující každodenně potkávat stejné typy lidí, kteří si z postihu nic moc nedělají?
Je to boj s hydrou. Svou přítomností a obtěžováním je však nutíme měnit místa jejich výskytu a daří se nám je vytlačit mimo oblasti, kde je nechceme mít - jako jsou školy a školky. Narušování jejich rituálů má smysl, neboť oni nás vnímají jako obtěžující element a většinou se dekují pryč.
Setkáváte se s dealery, bezdomovci, násilníky a dalšími ztracenci. Nepodepisuje se to pak na vaší psychice?
Mám výhodu, že jsem se jako voják dříve účastnil zahraničních operací, kde jsem viděl i dětské oběti války. Pohled na ně je to nejhorší, co jsem zažil. To vám potvrdí každý hasič nebo záchranář. Takže mě tyhle věci v Lípě nemohou vykolejit. Já se to naučil zařadit do škatulek. Mám v hlavě šuplík „práce“ a šuplík „domov“, do nich zavírám všechny zážitky.
Jako otec ale jistě nesete špatně, když třeba řešíte problémovou mládež nebo násilí na dětech…
Každý z nás otců, když vidí malé dítě trpět, srovnává to se svými dětmi. O to víc jsou pak naše zákroky stimulované. Co se týče domova, mám skvělou rodinu, zahrádku, chodím běhat. S vyčištěním svého harddisku problém nemám (směje se).
Trend poslední doby je lhostejnost lidí. Setkáváte se s ní?
Pozoruji ji denně a přičítám její vzestup sociálním sítím. Lidé spolu už nemluví, jen sdílejí jakési obrázky a statusy, odvykli si komunikovat. Sám jsem se setkal se školáky jdoucími po ulici, kteří si ve skupince mezi sebou chatovali. A také se lidé bojí. O to víc si vážím lidí, co lhostejní nejsou, chtějí pomoci. V USA mají takový hezký program, jmenuje se to Watch Your Neighbor (Sleduj svého souseda). Nikoliv ovšem ve smyslu stalkingu, ale aby si všímali, že například zrovna není doma a svítí se u něj. U nás se lidé bojí byť jen zavolat.
Přicházejí alespoň poděkovat, když jim pomůžete?
Spokojení lidé nemají potřebu děkovat, naopak ublížení či zhrzení lidé vám to chtějí oplatit. V naší společnosti je většina těch stěžovatelů. Málokdy někdo poděkuje. Ale mně stačí ten pocit, že jsem někomu pomohl.
