Po celý svůj život patřil rodák z Mříčné na Semilsku mezi nejznámější osobnosti Podkrkonoší. Na letošní smutné výročí budou v Mříčné pamatovat.
„Budeme o něm besedovat, věnujeme Bucharovi také článek v místním tisku,“ uvedla starostka Jana Holcová.
Buchar se angažoval v mnoha oblastech kultury, proslul svými knihami příběhů v krkonošském nářečí.
V historkách zachytil původní nářečí
„Sám říkával, že je nejstarším začínajícím spisovatelem. V roce 1977 vyšla v nakladatelství Kruh v Hradci Králové jeho prvotina Co se kdy u nás šustlo. V této knize jsou shromážděny originální historky, ve kterých se mu podařilo zachytit původní nářeční mluv Mříčné, slovní odstíny, které již z našeho vědomí dávno vymizely,“ popsali ve své stati historici ze spolku Transsaltum – Klubu přátel historie v Jilemnici.
Jan Buchar se v Mříčné u Jilemnice narodil 14. dubna 1895. Jeho spolužákem ve škole v Jilemnici byl spisovatel Jaroslav Havlíček. V roce 1940 byl pro účast v národním odboji zatčen a uvězněn. Prošel několika koncentračními tábory. Propuštěn byl v roce 1943.
Po osvobození se stal řídícím učitelem v Jilemnici, učil ale jen do roku 1950, kdy odešel do penze. I v důchodu zůstal velmi aktivním.
„Na svět se díval z té veselejší stránky. Byl vždy plný optimismu, humoru. Do svých 88 let pravidelně jezdil, dříve chodil pěšky, do Jilemnice, kde se scházel se svými vrstevníky a přáteli na kus řeči.“
Přátelé za ním chodili do dědkouny
Po literárním debutu následovaly vždy s několikaletými odstupy další povídkové knížky. Šlo o tituly Co se šustlo taky jinde z roku 1980 a Bylo hůř a lidi nechválili ze čtyřiaosmdesátého. Čtvrtý sborník Starý kantor vzpomíná se knižního vydání nedočkal. Některé povídky vyšly také v časopise Krkonoše.
„Vypravěčské umění Jana Buchara bylo podle pamětníků srovnatelné i s populárním moravským lidovým vypravěčem Zdeňkem Galuškou. Nikdy se však nepodařilo zorganizovat veřejnou nahrávku z jeho vyprávění – natož aby podle jeho tří povídkových knížek, obdobně jako podle Galuškových, natočila tehdejší televize jakýkoliv seriál,“ uvádí v profilu umělce na webové encyklopedii Wikipedia Jiří Erben.
Na sklonku života Jan Buchar trpěl problémy s pohyblivostí. „Od roku 1983 již téměř nemohl chodit a o to více si zval přátele a známé na kus řeči do svého mříčenského stavení, které nazýval dědkouna,“ píše Erben.
Se světem se rozloučil větou, kterou již předtím použil v jedné z knih. „A až příde ta Ančka s kůsou, a řekne,Tak Jene, dopi, dokuř a dem’, no tak půjdu.“
Ukázky z díla Jana Buchara„V každý usi žilo a žije pár lidí stejnýho ména. Ve Smerčině mnoho Bucharu, v Přímě Lukšu, v Jistemnici Kubánku, ve Stokách Mečířu. Jak je rozlišiť? Polle křestního ména? To bylo kata platný. Dyť ve Smerčině žili kdysi štyry Jaroslavové Buchaři. Polle domovních čísel? Dyť ty znal jen posilák. A tu pomohly přísrabky. Některý toho honně napovidaj. Třá: Stránskéj, Máslik, Kalcu, Zádomskej, Blajcher. Někerý přísrabky vytlačily i spráuný méno. Smerčinský chase nikdá nenapallo, že Paulackej a Vinš se menujou Kovářovi a sou to vlastní bratři!“ |
