Jako vězeň komunistického režimu dřel Jan Hejátko do úmoru v uranových dolech a zničil si tam zdraví. Po propuštění mu musel lékař vyměňovat radioaktivitou zasaženou krev. Hejátkův tragický úděl začal ve chvíli, kdy opustil rodnou Moravu a přestěhoval se v roce 1946 i s rodinou do Liberce.
„Jan Hejátko se stal jednou z prvních obětí politických procesů poté, co moc ve státě převzala Komunistická strana Československa. Soud s ním proběhl již v létě 1949 ještě před procesem s Miladou Horákovou. Dostal trest deset let a odseděl si ho skoro celý. Měl dvě malé děti. Aby je jeho manželka uživila, pracovala přes den jako prodavačka a po večerech jako pradlena a uklizečka,“ říká Kateřina Portmann, pedagožka z katedry historie Technické univerzity Liberec.
„Nejhorší je, že ho v roce 1961 zavřeli znovu. Za pouhou kritiku neutěšených společenských poměrů v Československé socialistické republice. Bavili se o nich s jinými bývalými politickými vězni a někdo je udal.“
Po stopách dědečka
Kateřina Portmann vedla na katedře historie diplomovou práci studentky Magdaleny Brožové s názvem „Životní osud politického vězně Jana Hejátka“. Napsala ji v roce 2018 a k hlavní postavě chovala silný osobní vztah. Jan Hejátko byl jejím dědečkem.
Magdalena Brožová ve své diplomové práci vysvětlila, proč se vydala po stopách drastického útisku, do něhož uvrhl před 70 lety Hejátkovu rodinu totalitní režim.
„Současné společenské klima a trendy naznačují nebezpečí, že by tyto okamžiky dějin mohly být zapomenuty i přesto, že nás stále ovlivňují a ovlivňovat budou,“ uvedla Magdalena Brožová.
Jejímu dědečkovi Janu Hejátkovi se vymstilo, že patřil mezi lidi, kteří osidlovali po druhé světové válce pohraničí. Měl obchodní a zemědělské vzdělání a byl odborníkem, jaké Československo v Liberci po odsunu sudetských Němců velmi potřebovalo. Jan Hejátko pocházel z bohaté rodiny sedláků z Ocmanovic na Třebíčsku a do roku 1946 se politicky neprojevoval. Po příchodu do Liberce ale zřejmě rychle pochopil, že členství v některé ze stran Národní fronty mu přinese výhody. Vybral si národní socialisty, což se mu za dva roky stalo osudným.
Jeho pouť odstartovala slibně
V roce 1946 však jeho liberecká pouť odstartovala více než slibně. Obchodní vzdělání mu zajistilo přidělení železářství na lukrativním místě v Liberci. V obchodě v Moskevské ulici ho úřady udělaly národním správcem.
Jan Hejátko jako živnostník skvěle prosperoval. V Liberci se rychle zařadil mezi příslušníky poválečné společenské elity. „Pamatuji si ten byt, který jsme zároveň s obchodem dostali. Nacházel se v patře nad prodejnou. Byl krásný a velký. Měli jsme se královsky,“ vzpomínal na své dětství syn Jana Hejátka, Miroslav.
Hejátkovi nevlastnili pouze byt v Liberci. Podle dochovaných písemností činily jejich úspory 800 tisíc korun a v obchodě se nacházelo zboží v hodnotě za dalších více než 1,5 milionu korun. Hejátkovi jezdili automobilem značky Tatra 75 cabriolet. Patřila jim rovněž chalupa v Bedřichově, starožitné obrazy, drahý nábytek a hodnotné bytové doplňky.
Žili ve dvou místnostech
Po únoru 1948, kdy se komunisté chopili v Československu moci, přišli Hejátkovi takřka o všechno. Po vyvlastnění žili jen ve dvou místnostech a Jan Hejátko se musel živit jako dělník. Nejhorší však ještě přišlo. Svědčí o tom vzpomínky vnuček Jana a Emilie Hejátkových. Dědeček jim nikdy nevyprávěl o letech strávených v komunistickém žaláři. Když o nich chtěl spustit, babička ho zarazila slovy: „Já to nechci slyšet!“
Jana Hejátka zatkli příslušníci Státní bezpečnosti těsně po Vánocích 1948 spolu s dalšími národními socialisty. Strčili ho za mříže do vazební věznice v liberecké Blažkově ulici. Žalářování a tvrdé výslechy podlomily zdraví Jana Hejátka a nějaký čas se léčil v nemocnici.
Rudý soudce
Proces s ním a jeho údajnou protistátní skupinou proběhl v srpnu 1949 u Státního soudu v Praze, zřízeného právě kvůli politickým procesům. U soudu Jan Hejátko popřel vše, co vypověděl při surových výsleších na Státní bezpečnosti a odvolal své přiznání. Marně. Soudce Vojtěch Rudý, přezdívaný Krvavý Vojtěch nebo též Rudý kat, který mimo jiné soudil i herečku Jiřinu Štěpničkovou, mu uštědřil deset let vězení – stejně jako dalším několika lidem obžalovaným z velezrady.
Hejátko nejprve putoval do nechvalně proslulé plzeňské věznice Bory, , kde si trest odpykával svého času i Gustáv Husák. Pozdější československý prezident tam skončil po čistkách v KSČ. Po přesunu do věznice v Ostrově u Karlových Varů zařadili Jana Hejátka do pracovní skupiny Rovnost v uranových dolech v Jáchymově.
V táboře nucených prací dělal pomocného dělníka. Prach v dolech byl silně radioaktivní a mnoho vězňů zemřelo na rakovinu plic. Jan Hejátko jí odolal, ale dřina v dolech ho oslabila na celý zbytek života. Během žalářování se žena a děti Jana Hejátka dostaly na návštěvu do vězení pouze ojediněle.
Syn Miroslav si uchoval vzpomínku, jak seděli s otcem v temné místnosti a skoro nic neříkali. „Otec byl unavený a bylo na něm vidět, že pobyt ve vězení mu nedělá dobře,“ řekl k návštěvě tatínka mnohem později Miroslav. Trest měl Janu Hejátkovi skončit 28. února 1959, podmínečně ho ale propustili zhruba o rok a půl dříve. V celách strávil bezmála devět let.
Zatčen podruhé
Bývalý živnostník si na svobodě vydělával na živobytí jako závozník. Jeho syn Miroslav a dcera Libuše nedostali šanci studovat střední školu a spolužáci na ně pohlíželi jako na děti kriminálníka. Sotva se rodina vzpamatovala, zatkla Státní bezpečnost Hejátka znovu.
V roce 1961 ho poslal soudce do věznice za rozvracení republiky na čtyři roky. S ním putovali za mříže i další bývalí političtí vězni v čele s Emilem Weilandem. Důvod – kritizovali národní hospodářství nebo vedli hovory o svobodných volbách a o náhradě za dlouholeté věznění.
Proti Janu Hejátkovi vypovídali členové uliční organizace KSČ. Hodně mu uškodil liberecký velitel Státní bezpečnosti Vít Hyka. „V roce 1962 vyhlásil naštěstí prezident Antonín Novotný amnestii a Jan Hejátko opustil po zhruba sedmi měsících vězení,“ uvádí Portmann.
Hejátka pak Státní bezpečnost sice dlouhodobě sledovala, ale vězení se už vyhnul. Měl ještě tři bratry, jejichž životní dráha se odebrala zcela opačným směrem. Josef sloužil jako důstojník v Československé lidové armádě, ze sedláka Františka se stal předseda Jednotného zemědělského družstva a vstoupil do KSČ. Stanislav se díky aktivní podpoře KSČ vyšvihl na místo ředitele mlékárenského podniku Lacrum Brno.
Postoje bratrů, hlavně pak Stanislava, se Janu Hejátkovi příčily. Když se potkal s kariérním komunistou Stanislavem na pouti, prý prohlásil: „Víš je mi to líto, ale až dojde k převratu, podtrhnu ti stoličku!“ Mínil stoličku, na níž stojí odsouzenec s oprátkou na krku.
Na druhou stranu Státní bezpečnost bratry Jana Hejátka neperzekuovala, a mohli podporovat jeho rodinu během doby, kdy trpěl ve vězení. „Žena Jana Hejátka, Emilie, mu byla oddaná. Pokoušela se pro něj získat milost, což se jí nepodařilo,“ podotýká Kateřina Portmann.
Rehabilitace se Jan Hejátko dočkal jako většina politických vězňů z 50. let až po roce 1989. Nedožil je jí však, zemřel v roce 1982.
