Stavbu obří sněhové sochy Krakonoše umělci započali v neděli 4. ledna. „Je hotovo, včera večer jsme to dodělali,“ pověděl dnes hlavní tvůrce Josef Dufek, podle kterého byla letošní stavba Krkonoše náročnější, než kdy dřív.
„Sníh, který se naveze, je prašan, z toho nejde nic udělat. Tak v pondělí přijeli hasiči, pokropili to a zrovna byly velké mrazy. Zhruba do třiceti centimetrů to bylo jako kámen,“ popsal osmasedmdesátiletý Dufek.
 |
Umělci museli při práci používat rýče, sekyry, ale taky motorovou pilu. „Byla to letos tvrdá práce. Nejlépe se to dělá, když je na nule, to je ke stavění nejlepší. Teď to byla horničina. Kluci, kteří mi pomáhají jsou o patnáct, dvacet let mladší, než já a taky už kňučeli,“ přiblížil Dufek.
Díky mrazivému počasí ale socha může vydržet i několik týdnů. „Stalo se i to, že sochu dokončili, přes noc zapršelo a ráno tu s nadsázkou zbyla jen kaluž. Teď jsou předpovědi dobré. Opatrně musím říct, že by bylo fajn, kdyby vydržel do půlky února,“ doufá starosta Jilemnice David Hlaváč.
Kvůli špatným podmínkám se Krakonoš dva roky nestavěl. Zhruba za posledních 25 let se podle starosty nepostavil asi pětkrát. V roce 2023 ho pak nahradila socha hraběte Harracha, která vydržela dva týdny.
Hrabě Harrach není ale jediný, kdo Krakonoše vystřídal. „Poprvé to bylo v roce 1912, kdy tu stál obrovský lyžař Jan Buchar,“ vyprávěl Jan Luštinec, historik a bývalý ředitel Krkonošského muzea.
Když Krakonoš dostal zákaz
Kolikrát už socha Krakonoše oživila Jilemnické náměstí, se přesně neví. „Nevíme ani přesně, kdy tu stál první, ale máme ho doloženého z roku 1909. Říká se, že dřív byly lepší zimy, ale není to tak. Byly roky, kdy se nedal postavit. A byly i doby, kdy se nesměl stavět,“ prozradil Luštinec.
Sněhová socha Krakonoše v minulosti hrála důležitou roli, protože Jilemnice byla ve své době lyžařským centrem a na náměstí bývaly starty a cíle závodů. Podle Luštince ale neměl jen tento význam.
„V roce 1941 tu vznikla nádherná plastika. Krakonoš byl orientován k severovýchodu, měl obrovskou hůl a velmi se mračil. Tím směrem byla protektorátní hranice a zabrané obce bývalého jilemnického okresu, tak on hrozil,“ vysvětlil s tím, že se potom socha nesměla do konce války postavit.
Na stavbě soch se v historii vystřídalo několik umělců, jako třeba pan Čech nebo Marek. „Některé už možná ani nezjistíme, jak se jmenovali, protože v počátcích to bylo spíš kolektivní dílo, než že by ho dělal jeden sochař,“ nastínil starosta Hlaváč.
Dohoda u piva
Současný autor Josef Dufek začal sochy na náměstí tvořit už v devadesátých letech. „Tchán tehdejšího starosty byl místní umělec a učitel, se kterým jsme se znali, a ten mě u piva poprosil, jestli bych sochu nepostavil. Tak jsem to zkusil. První byl takový dost začátečnický,“ povídal.
Dufek se zlepšoval s postupem času. K práci později přibral i tři pomocníky, kteří s ním spolupracují asi deset let. „Začíná se od hlavy, tak je třeba rozmyslet si proporce. Když si to špatně rozvrhnete, nemusí zbýt místo na nohy. Teď už víme co a jak a děláme to jako sehraná parta,“ pokračoval.
Lidé v Jilemnici mohou vidět už osmnáctého Krakonoše Josefa Dufka. „Tři jsem v minulosti stavěl i ve Špindlerově mlýně a za týden tam je světový pohár žen v alpském lyžování, tak tam budu stavět znovu. Bude to zase ta stejná fuška, záda budou zpívat.“
Stavba sochy město vyšla na 110 tisíc korun. „Zhruba 50 tisíc je vůbec za sehnání sněhu. Nemůžeme ho jen shrnout z parkoviště, musíme ho stahovat z okolních ploch, aby byl čistý, bez soli nebo kamínků,“ shrnul starosta, kterého ale těší zájem lidí. „Projíždějící se tu zastaví a Krakonoše si vyfotí. Myslím si, že se tím po zásluze Jilemnice zviditelní,“ uzavřel.
