Jestli české sklo někomu vděčí za své skvělé jméno ve světě, je to Petr Novotný. Už za komunismu jezdil do světa, kde tvořil pro přední sklářské umělce a získával zkušenosti, které mu domácí sklářský průmysl chrlící hlavně půllitry nemohl poskytnout. Jako vůbec první sklář v tehdejším komunistickém Československu založil vlastní sklářské studio s pecí. V 90. letech založil v Lindavě sklárnu Ajeto, kde spolu s Bořkem Šípkem tvořil umělecké sklo.
Jeho díla zdobí královské rezidence i světové galerie. Později vystavěl v Novém Boru sklářské studio s galerií, restaurací a muzeem. Úspěch mívá ale vysokou daň. Petr Novotný za to zaplatil hořkým koncem přátelství s Bořkem Šípkem i přiznáním spolupráce s StB. „Je to, jako by mě znásilnili. Nemám den, kdy bych na to nemyslel, i když jsem nikdy nikomu neublížil,“ otevřeně říká o spolupráci s komunistickou státní policií Novotný.
Když před vás postavím dvě sklenky, jedna je foukaná a druhá třeba z Ikey. Rozeznáte je?
Samozřejmě. Ručně dělanou i strojně vyráběnou poznáte hned. To, co dělá sklář, je děsně drahé, takže rozdíl bude hlavně v ceně.
Takže když za vámi někdo přijde, abyste mu vyfoukl pár skleniček, aby se vešel do tisícovky, tak se s ním domluvíte?
To se taky občas stane. Záleží na jeho rozpočtu, jestli na to kývnu. Ale musí tam být vidět ruční práce, jinak to nedělám. Nebo ho pošlu do Crystalexu, ten vyrábí velmi dobré strojové sklo.
Dá se říct, že my Češi máme sklo v krvi?
Myslím, že ne. Prvopočátky sklářství jsou už v Egyptě a Persii. Jednou mi přinesli nějaké střepy z vykopávek v Praze, abych se na ně podíval. Že prý jsou z roku 500 před naším letopočtem. Já ihned poznal foukané sklo. Ta archeoložka říkala, že to není možné, že tehdy se foukané sklo ještě nedělalo. Foukat sklo se začalo kolem roku 1000. Ale já věděl své.
Takže jste jim přepsal dějiny?
Já jsem vlezl na pec, vyfoukl jsem pár věcí a pak je rozbil, aby mi tak věřili, že je to skutečně foukané sklo. Ale knížky kvůli tomu ještě nepřepsali. (smích)
Jaké jméno má aktuálně české sklo ve světě?
Dobré. Umělecké sklo a čeští výtvarníci a návrháři ohromují na světových výstavách, dělají nám dobré jméno. Když se dělají nějaké velké sklářské akce, vždycky je to o Američanech, Italech a Češích. Málokdy se tam objeví nějaký Švéd, Němec nebo Francouz. Ta běžná masová výroba u nás ale končí, vše se stěhuje na Východ. My, co přežíváme, jsme hodně malá komunita sklářů.
Vy jste začínal jako sklář už jako dvacetiletý. Vzpomenete si ještě na první výrobek?
První výrobek? To už si nevzpomenu. Na učňáku nás nechali, ať si něco umatláme k Vánocům. Myslím, že to byla nějaká vázička. Měl jsem z ní velkou radost. Později, když jsem začal sám učit, jsem zavedl pravidlo, že v pátek je volná tvorba. A ještě jsem jim zařídil, aby si něco odnesli domů.
Začal jste podnikat už za komunismu, což není obvyklé. Jak složité bylo tehdy postavit si doma sklářskou pec a prodávat výplně historických oken?
To bylo jednoduché. Já se nikoho neptal, zkrátka jsem si tu pec postavil. O dost později tam přijela kriminálka. Já jsem se divil, že jim to tak dlouho trvalo, dokonce už jsem se chtěl jít udat sám. Řekl jsem jim, že sklo je moje hobby. Prodej skla byl už složitější. O to se ale vždycky starali ti, kdo to sklo chtěli, já moc ne.
V roce 2012 vás skláři z konkurenční sklárny obvinili ze spolupráce s StB pod krycím jménem Martin. Argumentovali tím, že jste často jezdil do zahraničí a byl pro režim zajímavý. Nikdy jsem ale nečetl žádné vaše vysvětlení. Jak to tedy bylo?
Je to všechno pravda. Mám jizvu na rtu. Poprvé za mnou přijeli, když jsem vycestoval do Švýcarska, to bylo už za Gorbačova a perestrojky. Byla to tehdy poprvé kontrarozvědka, ne StB. (StB se zajímala o vnitřního nepřítele, kontrarozvědka o zahraničního, pozn. red.) Dal jsem si zásadu, že všechno, co řeknu jim, řeknu i všem ostatním. Tímhle způsobem jsem třeba Bořkovi Šípkovi řekl, že se o něj zajímají a společně jsme se domluvili, co jim povím. Věděl to i René Roubíček. Oba to brali jako výhru, že věděli, kdo na ně v uvozovkách donáší.
Napadlo vás spolupráci odmítnout?
Nebyli to žádní pitomci. Vždycky po příjezdu ze zahraničí přišla domů obsílka, tam se jít prostě muselo. Později jezdili i ke mně domů. Žigulík se dvěma anténami. Chtěli po mně dokonce, abych jim psal jakási hlášení. Nikdy jsem to neudělal. Naložili mě třeba do auta a odvezli do nějaké chaty v horách. Byly tam chlebíčky a limonáda. Bál jsem se, co bude. A oni chtěli, abych jim z Německa přivezl kazetové rádio. Bořek Šípek jim ho tenkrát sám za 200 marek koupil.
Co přesně je ještě zajímalo?
Zajímalo je, co se děje venku. Emigranti a tak. Když šlo o emigranty, které jsem venku potkal, vždycky jsem řekl jenom to nejhorší, co mě zrovna napadlo. A že mi jich je hrozně líto. Řídil jsem se zásadou: nikdy nikomu neublížit. Když se ptali třeba na ředitele Crystalexu, zase jsem chválil.
Máte nějakou teorii, proč zrovna vy?
Tou dobou v 80. letech už možná věděli, co je čeká. Že se blíží konec. Takže podchycovali lidi, kteří budou v budoucnosti vlivní a ekonomicky silní, aby na ně něco měli, aby je mohli případně kompromitovat.
Litoval jste toho někdy?
Je to, jako by mě znásilnili. Nemám den, kdy bych na to nemyslel, i když jsem nikdy nikomu neublížil. Dodnes nevím, co do těch složek psali, žádná autorizace neexistovala, nemohl jsem nic ovlivnit. Bohužel nejsem hrdina jako Mašíni, abych jim vzal pistoli a prostřílel se ven.
V roce 1992 jste s kolegy přestavěl starou německou manufakturu v Lindavě na sklárnu, ze které se časem stalo něco jako srdce uměleckého sklářství v Česku. Tehdy to ale vůbec nebylo jisté, po revoluci se pod pojmem sklo rozuměly asi hlavně skleničky a půllitry. Tušil jste tehdy, jaký hlad bude po uměleckém skle?
Že běžná velkosériová produkce jednou skončí, jsem věděl, takže jsme se zaměřili na zvláštní sklo. Takové, které sklárny dělat nechtějí. Série třeba jen deseti kusů. To byla budoucnost. Na jedné besedě se mě ptali, co říkám na konec Crystalexu. Kolem sedělo 80 lidí. A já se zeptal: „Kolik z vás si koupilo nějaké sklo z Crystalexu?“ A nezvedla se ani jedna ruka. Dál nemusím nic říkat.
Krize sklářského průmyslu v roce 2008 ukázala, že ve spotřebním skle nemůžeme konkurovat Číně ani dalším gigantům, ale v uměleckém skle nám konkurence nehrozí. Byla ta krize z vašeho pohledu nějak očistná a prospěšná? Že lidem otevřela oči a pomohla rozvoji sklářských manufaktur?
Rok se o krizi mluvilo, všichni s tím tak nějak počítali. Na konci roku 2008 jsme měli ještě hodně zakázek. Přišel rok 2009 a my do února neměli jedinou zakázku. Bylo mi úzko. Vypnuli jsme pec, třetinu jsem jí odboural a propustil 18 lidí se všemi nároky. A začali jsme v květnu na menší peci. Do konce roku jsme se z toho dostali. Platí tedy zásada, že slabí zaniknou a silní posílí.
Je to deset let. Dostalo se sklářství z tohoto bludného kruhu?
Něco vám povím. Minulý týden sklářská huť Klára v Polevsku propustila 18 lidí, šéf další sklárny Slavia nám minulý týden oznámil, že skončili. Zase se něco děje. Cítíme to tady všichni.
Čím je to tentokrát způsobeno?
V televizi jsem viděl Donalda Trumpa. Říkal tam, že Írán je špatný a že vyzývá EU, aby na něj uvalila ekonomické sankce. Hned mi v hlavě naskočila sklárna Egermann, která snad 50 procent vyváží do Íránu. Těch se to možná dotkne. Íránci si také přestávají objednávat české sklo.
Nestálo by za to soustředit se na jiné trhy?
Řada lidí to vidí jednoduše – budeme sklo vozit do USA a Japonska. No jo, ale dokažte to. Moje studio v Novém Boru vyváží ze 60 procent do Ameriky, ale pro jednoho známého, s nímž spolupracuji 20 let.
Specializovaná výroba je zpravidla malosériová. To znamená, že abyste si na sebe vydělal, musíte si říct o vyšší cenu. Je v Česku dostatečná kupní síla pro dražší sklo?
Není a nikdy nebyla. Zákazníci v ČR si maximálně od nás nechají něco vyrobit, pak z toho udělají něco jiného a také to vyvezou. To málo, co zůstane v českých galeriích, to také kupují cizinci. My tady děláme výrobky pro 0,02 procenta lidí na zeměkouli. Proto je dobré prodávat sklo do Číny, je to velký trh. Žije tam deset milionů lidí, kteří mají roční příjem nad milion dolarů, a ti nechtějí čínské ani levné zboží.
Vezmete ještě píšťalu do ruky?
Každý den. Právě teď mě zdržujete od práce. Dělám zakázky, které žádná firma dělat nechce, náhradní díly na staré benátské lustry. Chybí jim pár kousků nebo jedno rameno.
Zvládáte napodobit práci starých mistrů?
Já to zvládnu ještě líp než oni. (smích) Když se mi to nelíbí, udělám prostě další kus. Kdybych si účtoval čas, který při tom strávím, tak to nikdo nezaplatí. Ale mám zákazníky v Belgii, Paříži a Německu, jsem levný. Dnes jsem si přinesl malou skleněnou kouličku v kovové formě. Klient jich potřebuje dalších šest. Jenže kovová forma stojí třeba 150 tisíc korun. Na šest koulí by se to nevyplatilo. Já si vzal píšťalu a vyfoukl jsem to od ruky. Onehdá se mě ptali, na co jsem pyšný. Tak jsem jim vyprávěl, že jsem dělal pro jednoho sběratele parních strojů skleněnou trubičku 26 cm dlouhou a 11 mm průměr. Prostě jsem šel, natáhl v huti dvě trubičky a trefil jsem to od ruky na milimetr.
Vy jste byl dlouhá léta přítel a spolupracovník Bořka Šípka, ten se s vámi ve zlém rozešel, a dokonce jste se potkali u soudu. O co tam vlastně šlo?
To bylo ošklivé. Bořek chtěl se svým týmem odejít z Ajeta, dlužil nám ale přes 800 tisíc korun. Místo, aby to splácel, přišla na nás od něj žaloba, kde nás vinil z parazitování na jeho jméně a nekalé soutěže. Že prý jsme mu tím způsobili škodu 1,2 milionu. Potkali jsme se u soudu. Já mu napsal dopis, ať místo těch 800 tisíc pošle půl milionu, že těch 300 tisíc mu odpustíme. Soudce to bral jako velkorysost, takže jsme se nakonec s protistranou domluvili. Skončilo to ale u vymahačské firmy.
Cítíte kvůli tomu hořkost?
Ano, velkou. Bořek byl můj přítel. Já kvůli tomu dostal infarkt, museli mi udělat by-pass. Považoval jsem to za zradu kamaráda.
Sklo je křehká surovina. Váš souputník René Roubíček vždycky říkal, že je zlomyslností přírody, že se mu rozbije vždy ten nejlepší kus. Kolikrát se vám stalo, že jste si dílo zničil?
To patří k řemeslu. Nejhorší to je, když něco tvořím v zahraničí, přijde se na to podívat 200 lidí. Hlavní věc je nebát se, že to spadne. Mladým sklářům říkám: Nebojte se kazit. Spousta sklářů se bojí tvořit, protože mají strach, že to zkazí, rozbijí. Brzdí je to ve vývoji.
Takže střepy nosí štěstí?
Kdyby se sklo nerozbíjelo, tak skláři nemají co žrát. (smích)
Vy jste díky sklu procestoval celý svět. Nepřejedl jste se zatím všech těch sympozií a výstav?
Přejedl. Pamatuji si, když René Roubíček jel kdysi do Štrasburku a byl z toho unavený. Já mu říkám: To bych si taky jednou přál, být unavený z toho, někam vycestovat. A to se mi přesně stalo. Ne že bych vše odmítal, ale už se snažím na ta sympozia posílat jiné.
Jací jsou vlastně novodobí mladí skláři, kteří k vám přicházejí ze škol? Mají v sobě ten zápal pro řemeslo, jako jste měl vy?
Furt si hrají s mobily v ruce. (smích) Mám tu kluka dva roky po vyučení. Jiný skončil učňák letos a mistra mu dělá jiný dvacetiletý kluk.
Ve dvaceti mistrem? To musí být hodně dobrý!
Není. Ale bude. Vtip je v tom, že musím odhadnout, co v člověku je. A dát mu šanci, naložit mu na záda i složitější věci. Všechny firmy investují do nových technologií, my ne. My to děláme jako před sto lety, investujeme do lidí. Při vší úctě ke škole, odtud člověk odchází jako začátečník.
