Je to skoro jako při soutěži Miss. Dostat se mezi 12 nejlepších, splnit tři soutěžní disciplíny, zvládnout choreografii a užít si večerních šatů od módní návrhářky.
„Už chybí jen promenáda v plavkách. Ale ještě že tam není, to nevím, jak by dopadlo,“ směje se Šebková Šťovíčková.
„Stále nemohu uvěřit, že jsem ve finále. Vybírali ze šesti set přihlášených sester. Když se mě naše vrchní sestra zeptala, jestli bych se nechtěla zúčastnit, týden jsem váhala. Ale když už to takhle dopadlo, tak je to pro mě velká výzva,“ říká sestřička, která už roky působí jako staniční sestra na liberecké onkologii.
„Někdy si říkám, že je fajn, že jsem si nechala dvě příjmení. Že si tu práci tady mohu rozdělit mezi dvě osoby. Když už to nezvládá Šebková, dám to Šťovíčkové,“ vtipkuje Irena, která v soutěži sbírá na internetu i hlasy od veřejnosti v kategorii Nejsympatičtější sestřička. Jako staniční sestra má na starosti chod celé ambulance na onkologii, ambulantní podávání chemoterapie, kontroly pacientů, objednávání léků, inventury a spoustu dalšího
Do liberecké nemocnice nastoupila hned po zdravotní škole v roce 1985. Původně na kožní oddělení. „Pak jsem šla na mateřskou a po ní už jsem nechtěla na třísměnný provoz, který na kožním byl. A protože zrovna na onkologii bylo místo a jen jednosměnný provoz, šla jsem sem. Udělala jsem si onkologickou specializaci a už jsem tu čtrnáct let.“
Přišly chvíle, kdy chtěla odejít
I tak prý ale v minulosti přišly chvíle, kdy chtěla odejít. Ne kvůli práci, ale kvůli platu. „Dokonce jsem byla i na dvou konkurzech, zcela mimo zdravotnictví, ale nakonec jsem nikdy neodešla. A jsou tu sestry, které odešly, ale po čase se vrátily, zdravotnictví jim chybělo. Je zajímavé, že naše oddělení je v rámci nemocnice trochu výjimkou. U nás je fluktuace sester mizivá, jsme tu dobrá parta, kolegyně jsou pro práci zapálené,“ říká Šebková Šťovíčková, podle které je práce na onkologii často psychicky náročná.
„Lidé sem přijdou, dozví se, že mají nádor a musí se léčit. Někteří to nejsou schopni přijmout. Často s našimi pacienty žijeme i jejich životy, protože se sem vrací, jak má nemoc recidivu. Známe je, povídáme si. Říkají nám i věci, které se neodváží říct lékaři. Takže pak často musíme za doktorem běžet a říct mu, že pacient ten a ten si stěžoval na bolesti, ale bál se mu to říct. Práce je náročná i v tom, že pacientů přibývá. Když jsem nastoupila, byla tu jedna sestra na podávání chemoterapie. Dnes jich je dvanáct. Přibývají léky, nové metody a tím pádem i pacienti, protože se dá léčit i to, co dřív nešlo.“ Slavnostní finále soutěže Nejsestřička roku proběhne 5. října v Náchodě.
