Rozzuření čeští komunisté tehdy lynčovali svého ideového protivníka Karla Hádka vtaženého do kina policisty. Dvaadvacetiletého mladíka museli vzít pod svou ochranu sovětští důstojníci, představitelé nenáviděné okupační mocnosti.
Paradoxní drama se odehrálo 14. února 1969. Ostudný večer družby s okupanty se konal v semilském kině nedlouho poté, co se upálil Jan Palach, aby vyburcoval národ ze smíření se s okupací.
V semilském kině se setkali zasloužilí členové Svazu československo-sovětského přátelství s důstojníky ruské posádky z Turnova a s funkcionáři velvyslanectví SSSR.
O večeru družby s okupanty se dozvěděli nejen příznivci utužování komunistické diktatury, ale také její odpůrci.
Mezi nimi byli i Lubomír Dolenský, Stanislav Doubek a Miroslav Jeník z Bozkova. Dolenského, Doubka a Jeníka zajímalo, jestli se semilského večera družby s okupanty zúčastní také zavilí komunisté z Bozkova.
„V noci se k nám přidali lidé, kteří se vraceli z odpolední směny z továrny Technometra,“ vzpomíná dvaasedmdesátiletý Jeník.
V kině každá zdechlina Rusáky dnes objímá, znělo v Semilech
Už předtím vytvořili protestující před kinem pomyslnou uličku hanby, kudy procházeli do kina účastníci večera družby, vesměs starší kovaní komunisté.
Manifestující odpůrci okupace rušili prosovětské shromáždění skandováním hesel. V Semilech tehdy znělo: „V kině každá zdechlina Rusáky dnes objímá!“, „Franto, nechoď do kina, je tam blbá slezina!“ či „V kině je dnes velký akt, táhne odtud divný smrad!“.
Komunistická Státní bezpečnost (StB) i Veřejná bezpečnost (VB) nasadily na ochranu večera družby řadu svých ozbrojených příslušníků. V civilu nebo v uniformách. Podle Jeníka neúnavní demonstranti policisty čím dál tím víc štvali.
Z večera družby napsal reportáž Ludvík VaculíkNa večer družby pronikl spisovatel Ludvík Vaculík a napsal o něm reportáž. Na setkání seděl inkognito proti dvěma příslušníkům VB, jejichž rozhovor zachytil takto: „Na dotaz civilisty – To si s nimi ( demonstranty) nemůžete poradit? – odpovídá důstojník Veřejné bezpečnosti – Prosím tě, mohli bysme. Zatím to nejde ... Tomu fotografovi bych to rozšlapal, ale víš, co by z toho bylo? – Je demokracie. ... Smrad jeden, parchant! – láteřili oba. – Vyčíhnout a shodit ho z mostu do Jizery! – durdili se. – Nebo polejt benzínem, ať shoří jako ten blbec v Praze. – Někdo z civilistů se zeptal, zda se nemůže něco stát. – Neboj se, – řekl nadporučík. – Tady jsou hoši i odjinud. Jen počkej, jestli se něčeho opováží. To je zařízený.– řekl a povytáhl zpod kabátu konec obušku. |
A skutečno došlo i na rány pendrekem. „Před půlnocí na nás zaútočili. Nám z Bozkova se nic nestalo, ale někteří jiní lidé utrpěli zranění,“ uvádí Jeník.
„Už předtím se povedlo policajtům dotáhnout pár protestujících do kina, kde je surově zmlátili. Mezi zbité patřil také Karel Hádek, známý semilský opoziční aktivista, který vystupoval proti komunistickému režimu. Další náš známý, pamatuji si jen jeho příjmení Chlum, měl pomlácené ledviny, močil krev a ležel skoro týden v nemocnici. Pak ho kvůli protikomunistickým a protiokupačním vystoupením zavřeli stejně jako mě. Potkali jsme se v base v Bělušicích,“ vzpomíná Jeník.
Jak vyplynulo z dobových svědectví, účastníci družebního večera se do dvaadvacetiletého Hádka pustili s takovou vervou, že vyděsili i sovětské vojáky.
Kolem Hádka udělali okupanti kruh, aby na něj jejich bratři a spojenci, čeští komunisté, nemohli. Jeník se před kinem dostal do konfliktu s jedním z bozkovských ultrakonzervativních komunistů, který přišel podpořit se svým synem okupanty na večer družby.
„Vzal jsem ho za rameno a řekl mu, že je bozkovský zrádce a že mu to nikdy nezapomenu,“ podotýká Jeník.
Zanedlouho však na svoji soukromou válku proti okupaci Československa a obnovení totality doplatil.
„Státní bezpečnost rozjela proti mně a mým kamarádům s pomocí udavačů akci Krápník. První výslechy přišly v listopadu 1969. Na konci roku 1970 nás poslal všechny tři hradecký krajský soud do basy. Mě na deset měsíců,“ uzavírá Jeník.
