O půlnoci si sedl na stoličku pod věž Panna, vzal si do ruky něco k pití a rozmlouval s tajemnými mocnostmi obývajícími Trosky. Ba co více, jako novopečený kastelán s nimi uzavíral dohodu, aby ho na hradě strpěly.
Pětašedesátiletý Lubomír Martinek přišel na Trosky pracovat v roce 2001. Hrad založený na dvou skalách, považovaný českými patrioty za jeden z divů světa, se mu ale dostal pod kůži o hodně dříve.
„Pocházím z vesničky Vlkov pod Oškobrhem a na padesát pět kilometrů vzdálené Trosky jsem se díval z okna. Tatínek mě na Trosky dovezl jako malého kluka, jakmile jsem dosáhl nohama na stupačky Jawy,“ říká kastelán, který letos v dubnu na hradě končí.
Nový kastelán: Trosky si pamatuji z dětství
Rovněž Martinkův syn Luboš poznal Trosky ještě jako špunt. Pro oba sedí jak ulitá píseň muzikanta Jaroslava Wykrenta: „Můj táta byl mistrem svého řemesla, jeho sláva široce se roznesla. Profese se dědí z otce na syna, tam, kde otec končí, syn už začíná. Od rodičů dědí děti pro svou práci zaujetí.“
Martinek mladší totiž svého otce na Troskách vystřídá. „Návštěva Trosek patří mezi první zážitky, které si v životě pamatuji. Táta mě tam vzal asi v pěti letech.,“ svěřuje se nastupující kastelán.
Martinek starší věří, že na romantických a magických Troskách opravdu existují tajemné síly. „Je tady něco mezi nebem a zemí, co lidské oči nevidí. Koneckonců, panovníci osazovali hradními pevnostmi místa, kde se šířila energie nebo vlnění. A Trosky se přece skládají ze dvou lávových sopouchů vyvřelých z nitra země,“ vysvětluje kastelán.
Kresba připomínala mimozemšťana
Kameny na Troskách přirovnává Martinek starší k databankám plným úžasných příběhů. Sám zažil na nejslavnější české zřícenině podivuhodné věci. „Jednou jsem přišel ráno do hradu. Přes noc ho zamykáme, přesto jsem za hradbami objevil něco, čeho jsem si večer nevšiml,“ podotýká kastelán.
„Na zemi jsem rozpoznal kresbu, jež připomínala mimozemšťana. Jsem spíše materialista a snažím se hledat rozumová vysvětlení. Tak mě napadlo, že třeba po zemi lezl šnek a zanechal tam po sobě otisky. Ale, kdo ví, co se tehdy doopravdy stalo. Jindy jsem zase měl v naší boudě na Troskách návštěvu, v noci se probudila a uviděla, jak do pokladny nahlíží mnich v kutně.“
Martinek starší má známou kastelánku a pamatuje si dobře její slova - hradům nic nehrozí od tajemných mocností uvnitř, ale od lidí zvenčí. Trosky se v létě často dostávají do jejich obležení. Kastelán ve své šestnáctileté éře zažil návštěvnický rekord 2262 turistů za den. Aby hrad ochránil před jančícími výletníky, musel se někdy jeho hlas mezi hradbami pořádně rozburácet.
Řada turistů by prý nejraději dojela autem až na nádvoří a po kruhovém objezdu se vrátila zpátky. O neúctě některých lidí k památkám svědčí nedávný případ - navzdory zákazu vjezdu dojel někdo autem až k hradu a vysypal k němu hromadu nedopalků cigaret.
„Dříve to bývalo na památkách víc rodinné a přátelské. Náš starý svět na hradech a zámcích odchází do důchodu a my s ním,“ tvrdí kastelán.
