Lepší místo pro žití chtěla Anna najít v Česku. Jenže kvůli válce na Ukrajině se tu jako Ruska někdy setkává s nevraživostí a zatím marně žádá o politický azyl, což jí komplikuje hledání práce. Dokonce se nad ní vznáší hrozba vyhoštění, do své rodné země se však kvůli svým postojům prakticky vrátit nemůže.
Anna, jejíž celé jméno redakce zná, ale žena přála si zůstat vzhledem k citlivosti tématu v anonymitě, se narodila před pětadvaceti lety v Moskvě. Do České republiky přijela za prací v říjnu roku 2019. Říká, že se musela odstěhovat z domova, protože se cítila špatně kvůli politickým náladám ve vlasti.
Vystudovaná zdravotní sestra, která v Rusku pracovala na plastické chirurgii, získala místo na onkologickém oddělení v Krajské nemocnici Liberec. Ještě ve své rodné zemi brala kurzy češtiny, naučila se v ní obstojně číst. „Byla to skvělá práce, měla jsem úžasný kolektiv, přijali mě, pomáhali mi, hodně jsem se naučila. Postupně jsem se zlepšila v češtině, zvykla si tady, našla si kamarády,“ svěřuje se Anna.
Idyla neměla dlouhého trvání
Idyla ale netrvala příliš dlouho. S příchodem celosvětové pandemie covidu-19 začaly trable. „Měla jsem zaměstnaneckou kartu, kterou se však nepodařilo prodloužit, protože staniční sestra v Krajské nemocnici Liberec připravila prodloužení smlouvy po lhůtě k prodloužení zaměstnanecké karty. Chtěla jsem na Odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra (OAMP) v Liberci podat žádost o prodloužení této karty, a to i bez pracovní smlouvy, kterou bych pak doplnila, ale na úřadu mi nesprávně řekli, že to nelze takto učinit. Dostala jsem proto do pasu označení deportace a měla jsem se vystěhovat z České republiky do 11. listopadu 2021,“ vysvětluje pětadvacetiletá Ruska.
A dodává: „Čekala mě však vážná operace, tak jsem požádala o vízum strpení a se svým přítelem také požádala o přechodný pobyt rodinného příslušníka, občana Evropské unie. Správní orgán však řízení zastavil, protože jsem nebyla oprávněná vzhledem ke svému pobytu podat žádost o přechodný pobyt na území Česka. Komise rozhodnutí potvrdila a krajský soud jej zrušil. Mám krajně negativní poměr k politickému režimu v Rusku a jsem účastnice protestů, a z tohoto důvodu jsem mohla po zamítnutí žádosti o přechodný pobyt požádat o azyl z politických důvodů. Jenže azylové řízení je dosud nedokončeno a neustále se prodlužuje.“
Celá věc přináší Anně značné komplikace při hledání práce. „Pracovat sice mohu, ale který zaměstnavatel bude chtít vzít cizince bez jistoty, že za pár měsíců neodjede zpět domů? Zaměstnavatelé také většinou nechtějí příliš nabírat zaměstnance z Ruska. Navíc se s tímto dokladem ani nemohu zaregistrovat na pracovním úřadě,“ odhaluje.
I přesto to zkoušela a zkouší. „Obešla jsem několik pohovorů a nic. Jeden z nich byl velice krátký. Pracovnice náborové agentury mi řekla, že všechna místa jsou obsazená ukrajinskými uprchlíky, a že bereme Čechům práci, a poradila mi, ať se vrátím do Ruska,“ dodává Anna.
Kvůli práci měla zapřít svou národnost
Vzpomíná také na nabídku zaměstnání v jednom baru. „Když paní majitelka zjistila, že jsem Ruska, poprosila mě, že kdybych nastoupila, ať to zapřu a říkám, že jsem Ukrajinka. Prý kvůli averzi Čechů vůči Rusům nechtějí ztrácet klientelu,“ doplňuje.
Podle ní toto chování paradoxně nahrává putinovské propagandě o prohnilé západní společnosti, která nesnáší Rusy. „Averze vůči Rusům i Ukrajincům se doopravdy šíří, což ještě zhoršuje celkovou politickou situaci a rozděluje společnost v tomto těžkém období pro všechny,“ vysvětluje mladá žena.
Jak již úvod naznačil, v Moskvě se zúčastnila několika protivládních demonstrací, podporovala třeba opozičního lídra Alexeje Navalného. „Policisté nás ale akorát nastrkali do antonů a odvezli na výslech a do vězení. Ničemu to nepomohlo,“ říká Anna.
„Opravdovou demokracii jsme neměli“
A co by podle ní pomohlo, aby se zastavila válka na Ukrajině a ruská společnost podstoupila změnu režimu na skutečně demokratický?
„Myslím si, že Rusko ještě není na svobodu, jakou má Evropa, připraveno. My jsme za celou naši historii opravdovou demokracii neměli a fakticky nevíme, co to je. Myslím, že Rusové potřebují ukázat, že život může být jiný, že může existovat demokratický svět bez násilí. V tuhle těžkou dobu by se lidé měli sjednotit, tak jako tomu bylo ještě před covidem,“ zamýšlí se Anna.
Problém podle ní je také v tom, že Rusko je příliš obrovská země s mnoha etniky, v níž se lidé strašně špatně spojují. „Jsme velký stát, města v něm jsou vzdálená daleko od sebe, mísí se tu mnoho etnických skupin a náboženství, kvůli čemuž lidé nejsou mezi sebou tak propojeni. Někteří do teď žijí ve stylu, že stačí přežívat, mít co mám, jelikož může být ještě hůř. Vychází to samozřejmě z putinovské propagandy, lžích o stabilitě a světlé budoucnosti,“ upozorňuje mladá žena.
Ta si přeje, aby už válka konečně skončila. „A vyhráli bratři Ukrajinci a Rusko bylo svobodné. Jenže ještě dlouho budeme nést následky a zodpovědnost za činy naší vlády. Česká republika mi ukázala, že život může být jiný a za to jsem vděčná,“ dodává Anna.
MF DNES požádala o vyjádření k případu i Ministerstvo vnitra ČR. Jeho mluvčí Ondřej Krátoška poslal jen krátkou zprávu: „Ministerstvo vnitra není oprávněno vyjadřovat se k individuálním případům.“
