Už teď je jasné, že tento architekt se zahraničními zkušenostmi a četnými kontakty v Evropě i za mořem, otevře libereckou školu ještě víc světu. Nejen tím, že od září bude mít fakulta prvního japonského studenta.
„Chtěl bych do Liberce přivést víc vyučujících ze zahraničí. Oslovil jsem už jednoho ze Spojených států. Od podzimu u nás povede ateliér,“ nastínil pětačtyřicetiletý Okamura. Zatím poznává Liberec. Mimo jiné z městských tramvají a autobusů nebo ze sedla kola. Auto totiž nevlastní, protože „zabíjí“ město, stejně jako velká obchodní centra, která upřímně nesnáší. „Zvyšují dopravu ve městě,“ říká Okamura. Sám se tak svým přístupem k životu snaží ukazovat jiné myšlení a cesty.
Stačil jste si už projet Liberec? Jak dnes podle vás vypadá po urbanistické stránce?
Přemýšlím o nějaké dobré zprávě (dlouze se zamýšlí). Hodně se mi líbí, jak je město usazené do přírody. Není problém vyběhnout za barák a jít na houby, sednout na kolo a být za chvíli v lese, což je unikátní. Bydlím teď v Dolním Hanychově, kde je opravdu velké ticho a krásný vzduch, takže já si té přírodní kvality Liberce velmi užívám.
A teď to ale...
Co se týká kvality města, jeho struktury nebo dopravních řešení, jsem už kritičtější. Jsou tam velké rezervy a přímo v centru. Třeba nefunkční brownfieldy. Je tu mnoho prázdných domů hledajících využití a mnoho průmyslových areálů, které jsou ve špatném stavu a nefungují. Vadí mi také, že tu vznikla velká nákupní centra, jež zas přitahují množství dopravy. Musejí se zásobovat nákladními auty, lidé ty velké nákupy zase neodnesou v rukou. Nutit lidi sedat do aut, je nutit je být chudými.
Pro mnoho lidí je ale auto nezbytné. Třeba už tím, že si postavili dům v okrajových částech a musejí vozit děti do školy a sami sebe do práce. Na veřejnou dopravu tu moc sázet nemohou.
Město je vzájemnou domluvou lidí, že chtějí žít spolu. Tohle je naopak ilustrace odstředivé síly. Liberec je takové menší město, které není extrémně bohaté. Nabízí se mu velká výzva, jak se chovat ekonomičtěji, chytřeji a jak lépe využívat své rezervy. A právě neexpandovat bezhlavě dál. Protože každá další expanze stojí obrovské peníze. Nejen na výstavbu a počáteční investici. Ale i na udržování infrastruktury, sítí, obhospodařování dopravou a třeba udržování komunikací. Čím je město rozlehlejší, tím náklady víc narůstají.
Jak ale ty lidi přitáhnout zpět do města, když chtějí mít vlastní dům?
Nabídnout jim kvalitní alternativu. Přímo uprostřed Liberce je tolik prázdných parcel, které by se daly zastavět poměrně intenzivní, vysoce kvalitní polyfunkční zástavbou -nabízející mix bydlení, práce, služeb, zeleně, to vše v pěších vzdálenostech. Je nepochopitelné, že ta místa zůstávají prázdná.
Ty vize tady jsou. Třeba byty místo bývalých tiskáren Polygrafia. Zjevně je ale levnější postavit dům na zelené louce než draze bourat.
To ano. Často je na takových pozemcích třeba ekologická zátěž, území se musí draze sanovat. Nebo nejsou vyřešené vlastnické vztahy, musejí se provádět rozsáhlé demolice starých staveb. V tu chvíli je to zdánlivě dražší. Ale v horizontu dalších let jde o velmi dobré a ekonomické rozhodnutí. Většina lidí dnes ale myslí v krátkém horizontu. Proto město vypadá tak, jak vypadá.
Pojďme ke škole. Jste pátým děkanem Fakulty architektury. Proč jste si vybral Liberec? Jste z Prahy.
Liberecká škola mě vždy zajímala jako místo, kde se člověk dívá trochu víc do budoucnosti. Jestli se něco zajímavého v architektuře dělo v posledních dekádách, byli v tom často lidé spojení v nějaký moment své kariéry s libereckou scénou. Škola je založená lidmi z architektonické kanceláře SIAL. Projektovala například symbol města a kraje, vysílač na Ještědu. To znamená, tato linka mezi nejprogresivnějším architektonickým studiem z doby minulé je přímo vtělená do naší školy. Například profesor Suchomel, který SIAL po mnoho let vedl, školu založil. Dodnes na ní učí. Když mě ze školy oslovili, neváhal jsem.
Profesor Suchomel teď dostal cenu od České komory architektů za celoživotní přínos.
Je to obrovská pocta a krásné vyvrcholení jeho plodné profesní kariéry. A samozřejmě cena hodnotí i jeho pedagogické působení. Vychoval dvě generace dalších architektů.
Chystáte ve škole nějaké změny?
Na začátku jsem vyhlásil, že chci školu pozorovat, protože na ni přicházím zvenku. Je teď v takovém zajímavém bodě. Zakladatelská generace, k níž patří profesoři Jiří Suchomel, Miroslav Škaloud nebo docenti Stanislav Zippe či Pavel Halík, co tu působili od samého počátku, jsou dnes často ve věku osmdesát plus. Ne že by tato generace nechtěla pokračovat nebo by něco dělala špatně. Ale věk je limitující. Rád se s nimi potkávám. Současně už ale připravujeme nová výběrová řízení, aby škola plynule dokázala zapojit zase další špičkové odborníky v našem oboru. Vidím to jako dobrou šanci školu posunout dál. To se už začíná dít.
Máte kontakty v zahraničí. Oslovíte i zahraniční architekty?
Ano, chtěl bych do Liberce přivést víc vyučujících právě ze zahraničí. Jsou některé obory, jež u nás nemají takové personální zázemí, jaké bych si přál. Je to třeba oblast městského plánování. V České republice je odborníků, kteří se tomu věnují, relativně málo. Oslovil jsem už vyučujícího ze Spojených států a od podzimu u nás povede ateliér. Současně bych brzy rád otevřel ještě jeden hostující ateliér, kde by učil nějaký zkušený architekt z Evropy. Na tom teprve pracuji. Chtěl bych odborníka na oblast využití nových technologií v architektuře. Je to oblast, která potřebuje velké technologické i finanční zázemí. V České republice se této oblasti věnují architekti spíš teoreticky. Ale nestaví se tu příliš prototypů staveb, které by umožnily ty myšlenky ověřovat.
Ostatně i váš nový proděkan pro vědu a výzkum je zahraniční architekt Saman Safarian.
Ano, vystudoval architekturu v Brně a ve Vídni, pracoval pět let u Zahy Hadid v Londýně a teď dokončuje doktorát na univerzitě ve Stuttgartu, na špičkovém institutu pro využití nových technologií v architektuře.
Liberecká univerzita má spoustu výborných odborníků i patentů, ale přesto mám někdy pocit, jakoby nebyla příliš spojená s městem a žila si svým životem. Myslíte, že se může vaše fakulta víc zaměřit na spolupráci s městem?
Určitě. Teď ostatně připravujeme memorandum o spolupráci mezi naší fakultou a městy Libercem a Jabloncem. Na základě něj budeme pracovat na konkrétních projektech týkajících se zlepšování prostředí ve městech a plánování rozvoje města. K tomu by mělo dojít během tohoto měsíce. A současně už teď máme zajímavé aktivity ve veřejném prostoru naší katedry výtvarného umění, kterou vede Jan Stolín. Richard Loskot, který je vedoucí jednoho z ateliéru na této katedře a významným českým umělcem mladé generace, se svými studenty například teď zpřístupnil pro veřejnost liberecké podzemí. Realizovali tam zajímavé světelné instalace. Ukázal lidem, jak je možné přinést víc světla do labyrintické liberecké historie a podzemí. Spolupracujeme dlouhodobě i s Libereckým krajem na studii revitalizace bývalého vojenského prostoru Ralsko.
Učil jste v Tokiu. Jaké jsou vlastně kontakty mezi českou a japonskou architekturou?
Velmi těsné. Řekl bych, že mnoho současných českých architektů sleduje japonskou architektonickou scénu. Ostatně oceňovaným dílem libereckého architekta Petra Stolína jsou Zenové domy. Byly vyhlášeny nejlepší realizací roku v České republice, když zvítězily v soutěži České ceny za architekturu. Je jasné, odkud se vzala inspirace. Japonští architekti jezdí i na naši fakultu. Naše proděkanka pro zahraniční vztahy Zdena Zedníčková Němcová získala těsně po studiu prestižní japonské stipendium Monbušó. Dva roky pracovala a studovala v Japonsku. Mluví i částečně japonsky. I díky ní máme dobré kontakty s kjótskou školou architektury nebo s nagojskou univerzitou. Krátce po mém nástupu na pozici děkana se ohlásil a pak i dorazil na milou přátelskou návštěvu japonský velvyslanec. A pan architekt Minoru Takajama dokonce u nás jeden semestr vedl ateliér. Příští semestr budeme mít prvního japonského studenta.
Psával jste haiku (forma japonské poezie tvořená zvukomalebným trojverším). Píšete je ještě?
To byla taková nárazová věc. Kamarádka Dora Kaprálová, co měla na starosti kulturní přílohu v brněnské MF DNES a vedla tam básnické okénko, oslovovala různé osobnosti ve městě, jestli by nechtěli do rubriky přispět. Ta architektonická haiku jsem složil pro ni. V každém je tematizovaná jedna z významných brněnských staveb současné architektury. Jsou to básně hádanky. Měli je rozluštit čtenáři. Vyšly i v básnické sbírce: Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně. Jeden básník tam mluvil o tom, že když v kterémkoliv českém městě vstoupíte do Kauflandu, jako byste byl v tom jeho brněnském. To je pravdivé.
Při vyslovení jména Okamura se mnoha lidem vybaví váš bratr, lídr SPD Tomio. Pomáhá vám to, nebo spíš škodí?
Lidé v mém okolí mě a moji historii znají, takže nemají pochybnosti o tom, kdo jsem a co dělám. Ví i o mých politických názorech. Ty jsou značně odlišné od názorů mého bratra. Respektive, vnímání některých problémů může být i podobné. Ale výrazně odlišné jsou mé návrhy řešení.
