Život občas píše zajímavější scénáře než nejbláznivější spisovatel. Radka Zíku zavál v mládí osud až na konec světa, do hradčanských lesů v Ralsku, kam utekl před civilizací. Založil tu neoficiální trampskou osadu, úředně vedenou jako nápojka.
Když pak lidé přestali cítit potřebu utíkat za svobodou do lesa a tramping ustal, Radek Zíka tu zůstal. A našel si nové přátele - lesní zvěř. Přijal své trampské jméno Bill a pár let po revoluci založil v Hradčanech stanici pro hendikepovaná zvířata.
Dnes žije jako jeden z posledních opravdových zálesáků ve společnosti divokých prasat, lišek, srn a daňků. Hromotluk s dobrým srdcem, který okrášlil zapomenutý kus světa.
„Někteří lidé samozřejmě mají názor, že jsem blb, co se tu zabývá nějakými prasaty, kterých je všude po lesích plno. Ale ti ostatní mi fandí, protože vědí, že díky mně děti ze všech škol a školek v okolí znají českou zvěř. Dnešní děcka vědí, jak vypadá žirafa, zebra a slon, ale daňka nikdy neviděly,“ vítá mě Bill ve svém království.
Daněla s amputovanou nohou i popálený výr
Školáci, kteří sem chodí na exkurze, tak díky Billovi mají možnost poznat nejen divočáky, ale třeba i psíka mývalovitého, krkavce, výry, poštolky, daňky, lišáka nebo nespočet sladkovodních ryb v akváriích.
Radek Bill Zíka vedle svého kostelíku, kde skladuje seno.
Většina zvířat se k Billovi dostane po úrazu nebo kvůli ztrátě plachosti, která jim znemožní přežít v divočině. Půlroční danělu vytáhli v roce 2010 při povodních v Chrastavě z řeky, do přírody už se vrátit nemohla. Další danělu našli na letišti Hradčany, kde byla tak nešťastně zaklíněná, že jí museli amputovat jednu nohu. Výři mají popáleniny od drátů vysokého napětí, bachyni pokousal v lese pes.
Asi nejkurióznější cestou se k Billovi dostal divočák jménem Kalousek. Ten pokračuje v linii prasat pojmenovaných po politicích, jeho předchůdce nosil jméno Špidla.
Divočák Kalousek.
„Nějaký lidi ho našli v lese, vzali si ho domů jako selátko a pak zjistili, že se jim nehodí k zámkové dlažbě. Mysleli si, že z něj bude čínské prasátko,“ směje se Bill.
Děti si z Billa dělají odkladiště morčat
Leckdo by mohl podotknout, že zachraňovat přemnoženou černou zvěř, již myslivci jinde bez milosti střílejí, je pošetilé. Stejně tak nepůvodní druhy, jako je psík mývalovitý, který je pokládán za škodnou. Bill však neodmítne žádné zraněné zvíře. „Měl jsem tu dokonce zmiji. Tu jsem ale po zimě vypustil do přírody. Každé zvíře, které má šanci na návrat, vracím lesu,“ tvrdí.
Svou dobrotivostí si na sebe upletl bič. Vědomy si jeho lásky ke zvířatům, nosí mu každý rok před prázdninami děti z okolí svá morčata, která dostaly za vysvědčení. „Většinou prosí, abych jim je přes prázdniny jen pohlídal. Přijmu tak třicet morčat, zpátky se vrátí tak dvě. Dělají si ze mě odkladiště,“ připouští.
Billova zvířecí nemocnice je obklopena kuriózními dřevostavbami připomínající westernové kulisy. Bizarní vesničce vévodí saloon Osamělá hvězda. Ta stála už v dobách, kdy celé Ralsko bylo zadrátované a na třetí světovou válku se tu připravovali sovětští okupanti.
Jejich důstojníci si u Billa kupovali lahvová piva a jeho pak napadlo z výnosů nápojky financovat svou stanici pro nemocná zvířata. Vesnička se od té doby rozrostla dokonce i o malý dřevěný kostelík, který je ve skutečnosti seníkem.
„Já ho začal stavět v roce 1988, v celém Ralsku nebyl jediný kostel, Rusáci všechno rozbořili. Tak jsem si řekl, že si udělám vlastní. Dokončil jsem ho až když Rusáci odtáhli, protože by to samozřejmě nedovolili dojít do takovéto podoby. Ale furt není dostavěný,“ líčí Bill.
Kvůli sovinci prodal garáž
Kostel dotvářející atmosféru westernového městečka je dokonce na štítu opatřen křížem.
Radek Bill Zíka
„Ten jsme vykopali v zemi v jedné zmizelé vesnici tady v Ralsku. Asi to je z nějakých božích muk, nebo třeba i ze zničeného kostela. Kříž se zhotovil z nového dřeva, litinový Kristus zůstal. Pouze jsme ho opískovali a natřeli zinkovou barvou,“ chlubí se bodrý vesničan.
Život na samotě u lesa má ale i své stinné stránky. Trampové už na čundry nejezdí, nápojka sotva uživí provoz útulku. „Denně tři sta korun za ovesné vločky, maso, zeleninu, konzervy a granule. To máte měsíčně až deset tisíc, tedy plat člověka. Ještě, že mi seno vozí vojenské lesy,“ zmínil Bill.
Z příspěvků dárců se mu letos podařilo postavit i nový sovinec. „Rozpočet na něj byl původně šedesát pět tisíc, prodal jsem garáž v Mimoni, abych na to měl. V půlce jsem ale zjistil, že to nebude stačit. Slyšel jsem magické slovo vícepráce. Nakonec mi finančně přispělo město Ralsko a Liberecký kraj,“ vděčně přikyvuje lesní muž.
