Jmenuje se Phan Anh Tran, říká si Honza a v den reportáže slavil šestadvacáté narozeniny. Jenže byl v práci, je vlakový průvodčí. Za normálních okolností by to byl obyčejný průvodčí, jenže Honza má vietnamské rodiče a bojuje se zažitými předsudky tím, že si z nich dělá legraci. Že jde o skutečnou hvězdu, jsme se přesvědčili na nádraží v Turnově, kde se s Honzou chtělo vyfotit několik lidí. Rozhovor jsme začali těsně před nástupem do jeho zaměstnání v zázemí pro vlakové výpravčí.
Můžete vysvětlit svůj příběh, který vás propojil se železnicí?
Můj příběh začíná v útlém dětství. Od malička jsem sledoval u své české babičky z okna vlaky a našel jsem v nich zalíbení. Pořád jsem si jako malý hrál s vláčky. Vždycky jsem věděl, kde chci jednou pracovat. Také za tím stojí to, že jsem se chtěl vždycky odlišit od vietnamské komunity a zbořit nějakým nevídaným způsobem zažitý stereotyp o Vietnamcích. Dráha je moje vášeň a práce vlakvedoucího je mým splněným snem.
Nádražky mají svůj genius loci, ale je jich strašně málo. Dříve to byla klasika, polívka, guláš. Jenže to skoro všechno zmizelo. Je to hlavně tím, že majitelé těch hospod to vedli prostě špatně.