Dobrovolníci z klubu na sídlišti postavili dřevěnou ohradu, kam chtějí bachyni se seletem lapit. „Vezu jim tady nádobí, aby měla z čeho papat. Vyrabovala jsem kvůli tomu celou kuchyň,“ oznamuje Alena Klímová, agilní členka „prasečího spolku“, zatímco z auta vyndává nádoby a hrnce, z nichž budou bachyně žrát. Jídlo se jim dá do ohrady, která má zatím podobu desítek neohoblovaných kůlů.
Jakmile ji postaví a prasata si do ní zvyknou chodit krmit, přijde správný čas zavřít dvířka. Jak elegantní. Obejde se to bez násilí. To už ostatně dva toulaví sudokopytníci zažili, když se je pokoušeli uspat narkotizační střelou. Ta sice vepřový cíl zasáhla, ale špatně odhadnutá dávka způsobila, že bachyně utekla a pak několik dní chodila s jehlou zapíchnutou v kýtě.
Zase se ozvou býložravci
Členky klubu majitelů prasátek jsou pacifistky - pro ně jsou prasata to, co pro ostatní mládě tuleně, křížené s nártounem a pandími novorozenci. Prostě nejkrásnější tvorové na světě. Nikdy o nich nemluví jako o potravě, a to ani v žertu. I proto je rozhněvalo, že někteří turnovští obyvatelé mají na čuníky políčeno. S řeznickým zvonem a kalafunou v kapse.
Třeba Václav Mrkvička na facebooku prohlašuje, že když se k čuníkům majitel nehlásí, měli by se sníst. „Klobásky nebo kýta na grilu, hmmm...,“ rozplývá se a neodradí ho ani ujištění dalšího pisatele, že maso zakrslých vietnamských prasat není dobré. „Radši sem nepsat, nebo se ozvou zase nějaký býložravci,“ uzavírá diskusi muž. A podobných příspěvků je internet plný.
„Prasátka ryjí, znečisťují a jsou občas hlučná. To stačilo k tomu, že lidé už na facebooku vymýšlejí, jak je zastřelit, nebo sníst,“ smutně podotýká Jana Jislová z Turnova, obětavá dobrovolnice, která spolu s obyvatelkou sídliště Věrou Šubrtovou začala organizovat prasečí pomoc. Obvolaly útulky, různé úřady a zoologické zahrady. Všude pohořely. Až narazily na klub majitelů prasátek, který přislíbil vepře odchytit a zajistit jim nový domov.
„Až se to podaří, necháme je vyhladovět a vykastrujeme je. Pak se hned odstěhují do Chlumce nad Cidlinou, kde už se na ně nová majitelka ohromně těší,“ vysvětluje Klímová.
A co kdyby tu prasata zůstala? napadlo správce paneláku
Mezitím parta dobrovolníků staví provizorní dřevěnou ohradu. Z oken přilehlého domu je sledují občas veselé, občas potměšilé oči nájemníků, jejichž sobotní poledne u Doktora z hor bylo násilně přetnuto zvukem motorových pil a kladiv.
„Jděte s tím už do háje, kdo to má v sobotu poslouchat,“ oboří se na skupinku muž v trenýrkách a tílku na balkoně ve třetím patře. Sám ale chápe, že vše se děje v zájmu těch, kteří zde prasata nechtějí, a tak si párkrát něco zamumlá pod vousy a zmizí za záclonou v přítmí bytové jednotky.
„Tady hlavně hrozí riziko, že pokud je neodchytíme, spáří se s divokými prasaty. Možná už jsou nakryté od divokých kanců a každá z nich porodí deset prouháčů,“ varuje Klímová. Pak by se sídliště stalo skutečnou zoo.
Ohrada je hotová a sídliště se opět minimálně na týden ponoří do nudného ticha, přerušeného maximálně nějakým tím chrochtnutím.
V tu chvíli se objevuje správce panelového domu a všechny šokuje revoluční myšlenkou: „A co kdyby tady ta prasata zůstala? Udělali bychom jim na zimu příbytek v kočárkárně,“ zahloholí bez špetky ironie muž. Kdyby v tu chvíli mohly pohledy nájemníků hřadujících na okolních balkonech zabíjet, padl by muž na místě k zemi mrtev.
Prasata se zatím nepodařilo odchytit:
10. srpna 2016 |
