„Nechci Liberci pochlebovat, ale zalíbilo se mi tady. Lidé jsou příjemní a k hraní nepotřebuji žádné povolení,“ říká Šturc. „Přivydělám si na ulici nějaké peníze k důchodu. Důležitější ale je, když se u mě zastaví třeba maminka s malým děckem, pár minut poslouchá a pak mě pochválí, že pěkně hraju staré známé věci.“
Liberecká radnice povolila pouliční vystoupení (busking) loni na jaře. „Věříme, že se nám podaří oživit především horní centrum Liberce,“ prohlásil tehdy náměstek primátora Ivan Langr. „Už několik let je prakticky mrtvé.“
Šturc dělá z historického středu Liberce koncertní sál už skoro rok. Před Vánocemi ho lidé potkávali v Moskevské ulici. Na kytaru a foukací harmoniku hrál ještě na začátku února. Před pár dny si dal zimní pauzu a odjel domů, do Chodova u Karlových Varů. Do Liberce se vrátí na jaře.
Někteří politici a architekti mluví o historickém centru Liberce jako o vylidněném prostoru, odkud obří nákupní centra ukradla život. Šturc s nimi nesouhlasí.
„Na náměstí před radnicí i v Pražské a Moskevské ulici se cítím hezky,“ podotýká Šturc. „Nevalí se tady žádné zástupy lidí jako například na Staroměstském náměstí v Praze. Ale centrum Liberce určitě není mrtvé a má duši. Vždycky se sem budu rád vracet.“
Šturc pracoval jako horník v příbramských uranových dolech. Od šestnácti let hrál hlavně country a folk v kapelách na Karlovarsku. Ovládl nejen kytaru, ale také pětistrunné bendžo, mandolínu či kontrabas.
Hraje Poutníky, Zelenáče, Pavla Bobka i Dylana
Jeho současný repertoár obsahuje skladby Roberta Křesťana a Poutníků, Zelenáčů, Michala Tučného, Pavla Bobka. Zpívá rovněž české překlady Boba Dylana a australských balad.
„Když si ke mně stouply učitelky z mateřské školy s dětmi, sáhl jsem pro Není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo,“ prozrazuje Šturc. „Ve městě si vždycky zalezu někam, kde nikomu nevadím. Zůstanu tam tak dvě hodiny a snažím se nehrát moc hlasitě. Na lidech, co jdou kolem mě a zastaví se na jednu nebo dvě písničky, vidím, jak rádi přestanou pospíchat a zklidní se.“
V zimě se Šturc objevuje v ulicích většinou jenom jednou týdně. „Mrznou prsty a v mrazu se rozlaďuje kytara,“ vysvětluje.
Šturc vystupuje tak, aby nikoho neobtěžoval, a proto se bez problémů vejde do mantinelů městské vyhlášky o pouličním umění.
Buskeři nemohou v Liberci bránit v pohybu kolemjdoucím lidem, zasahujícím záchranářům nebo zablokovat vchody do domů, restaurací a dalších budov. Čas pro busking radnice vymezila od 10 do 21 hodin.
Hladina hluku nesmí překročit 45 decibelů, což je o deset decibelů méně, než když člověk poslouchá televizor. Nelze používat zvukové zesilovací aparatury, bicí soupravy či megafony.
Pouliční umělci nesmí rušit povolené a oznámené akce a jiné pouliční umělce, kteří začali se svým vystoupením dříve.
„Na počátku jsem si připadal jak žebrák“
„V Liberci nás moc nehraje. Kromě mě ještě Vadim na saxofon a Tomáš na kytaru jako já,“ upozorňuje Šturc. „Když jsem začínal, připadal jsem si zpočátku trapně a bál se, abych pro lidi nebyl nějaká žebrota. Ale teď si myslím, že se nemám zač stydět. Lidé mi dávají za hraní nejčastěji deset nebo dvacet korun. Jednou jsem dokonce šel jen tak s kytarou přes rameno po Benešově náměstí. Ze zahradní restaurace na mě zavolal jeden muž a jestli prý náhodou nehraju v Pražské ulici. Přikývl jsem, on řekl - Chodím okolo, zpíváte pěkně. A dostal jsem od něj padesátikorunu.“
Šturc někdy koncertuje i mimo ulice. „Na Vánoce jsem hrál ve středisku Naděje bezdomovcům, zpívám také pro klienty občanského sdružení Drak,“ prozrazuje.
