Středa 11. prosince 2019, svátek má Dana
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 11. prosince 2019 Dana

V Ploužnici žijí bez obchodů, školy i lékaře. A často vzpomínají na Rusy

Seriál   19:30aktualizováno  19:30
Vymlácenými okny paneláků „kyjeváků“ se prohání ostrý vítr. Odpadky zvedá do výše. Jen kousek od místa, kde Rusové skladovali jaderné hlavice a měl přistávat raketoplán Buran, stojí sídliště Ploužnice v Ralsku. Asi těžko si představit bizarnější místo, kde může žít 600 lidí.

Nenajíte se tu v hospodě, není zde práce, železnice sem nevede a autobus zastaví jen párkrát denně. Není tu škola ani doktor. Slovo wifi tu neumějí vyslovit. Mezi ruinami vojenských objektů se na hrobech původního sudetoněmeckého obyvatelstva mezi hejny pneumatik pasou zubři.

Rozbořené paneláky a srnčí bobky

„Nedáš papír a jseš v pr**li,“ lakonicky zdůvodňuje paní Jiřina, proč nepobírá peníze od sociálky a namísto toho přijala oranžovou vestu s logem Veřejně prospěšných prací a teď zametá chodník, který vede jen k rozbořeným panelákům a srnčí bobky na jeho obrubníku prozrazují, kdo po něm nejčastěji chodí. V kapse loví cigarety s povědomým logem a nápisem West v azbuce.

Fotogalerie

„Jsou za pětatřicet, zkuste,“ nabízí mi. Zapaluji bílou trubičku. Žilní tabákový výmět špatně hoří, proto více zatahám. Dávivý reflex jde stěží zamaskovat. Zkušený kuřák by si možná vzpomněl na legendární tabák Taras Bulba. Jiřina lačně potahuje a směje se.

„Se neofrňujte, ze tří tisíc měsíčně si máčka nemůžu dovolit,“ opírá se o lopatu. Její partu tvoří další čtyři ženy, jedné z nich je sotva osmnáct. Mladé Romky bývají velmi pohledné. Dívka se stydí, klopí oči. Její vrstevnice jsou ve škole, ona tu čistí zámkovku od jehličí z modřínů.

Její máma má ale dluh na nájmu a pokud nechce v osm ráno slyšet bouchat na dveře exekutory, musí jí pomoci dluh smáznout. Na tu placatou televizi přece taky koukaly spolu. „Týno, dojdi pro to kolečko. Ještě chvíli budeme stát a zmrznu,“ popohání ji druhá žena.

Pryčny ohoblované zadky štamgastů

Vybydlené paneláky jsou jako vykotlané zuby babic sudetských Němců, které odsud po válce vyhnali. Žalují. Přesouvám se k místní hospodě. Tu spolu s přilehlými potravinami provozuje mladá manželská dvojice z Vietnamu. Dřevěné pryčny lavic jsou ohoblované zadky štamgastů, kteří zde pravidelně konají svou noční směnu. Hospoda plní veřejnou funkci. Nahrazuje kostel, divadlo, kavárnu i středisko fachmanů, kteří umí opalovat kabely i rozebrat starého žigulíka. Je ráno a hospoda je ještě prázdná. První lidé se začnou scházet v 11 hodin.

„Svijany, gambrinus. Stáčený víno. Turek,“ vyjmenovává mladá Vietnamka sortiment, který jde nejvíc na odbyt. Vyvanulý pach cigaretového dýmu se mísí s jejím ostrým parfémem. „Jsme tu už deset let,“ chlubí se. „Nemáme žádnou konkurenci, takže je to dobrý. Jenom to počasí...,“ oklepe se Asiatka.

Citliví a měkcí tu nepřežijí

Ralsko je krajina kontrastů, kde citliví a měkcí lidé nepřežijí. Stigma kolektivní viny, kterou Češi aplikovali na původní obyvatelstvo, a pozdější dvaadvacetiletý pobyt Rusů jako by v lidech vykrystalizovaly v prazvláštní životní postoj. Naštvání, rezignace a podivné smíření s osudem. Prakticky nenajdete místo, kde by se dřív nestala nějaká dějinná křivda.

Příběhy sídlišť

O kus dál tragicky zemřel generál Sochor, jinde zas Rudoarmějci hráli kopanou s lebkami Banderovců, jež bez soudu postříleli. Sedláka Výchoru někdo udusil ve spánku polštářem, když se přišlo na to, že udává gestapu. Sovětský tank rozpáral autobus civilistů.

Před hospodou postává padesátník Josef. Z krabičky loví další chesterfieldku, co mu ukrátí čekání do otevření. „Kdyby tady bylo míň tadytěch,“ kývne hlavou ke skupince Romů, „tak by tady bylo líp.“

Pracuje jako šofér autobusu a právě mu začal den volna. „Přes den to jde, ale když jezdím poslední štaci v jedenáct večer, to mám stažený půlky, jestli vůbec někdy zastavit. Vezu s sebou tržbu, chápete,“ lomí rukama muž. „Tady vidíš veškerou směsku,“ přechází náhle do tykání. „Cikáni, Rusáci, Mongolci, Volyňský Češi, Vietnamci i Albánci. A nikdy nevíš, co tě čeká.“

Příběhy sídlišť

Josef patří k nemnoha těm, kdo tu mají práci. Jeho žena byla kdysi vdaná za ruského důstojníka a on mu za ní chodil. Rozvedli se pak, ale Rus si jako pomstu odvezl děti do Ruska. „A moje dcera si pak taky vzala lampasáka. No není ten život komickej?“ ušklíbne se a mocně se napije z lahvového kozla.

Z Mimoně do Ploužnice taxíkem

Je zima, že by psa nevyhnal, paní Eva si to rázuje vesele s plnou taškou napříč sídlištěm. Přivezl ji taxík ze čtyři kilometry vzdálené Mimoně. „Chce len kilo. No přece se nebudu s taškama tahat až k autobusu a pak domov,“ líčí lámanou česko-slovenštinou. Žila ve Stráži pod Ralskem, pak v Mimoni a před dvěma lety zakotvila v Ploužnici. Chtěla jít k dceři. „Nájem tu máme tři a pol tisíce. A já holce pomáhám s dětma. Ona si vzala Romáka a von na to moc nie je, na tu péči,“ obhajuje svou přítomnost zde.

Ploužnice je prazvláštní svět, kde spolu bez větších konfliktů žijí bílí, Romové i příslušníci různých národností. Dobrá adresa to nebyla nikdy, takže jedni nemuseli žárlit na druhé, že jim berou jejich svět. Ten je v případě Ploužnice smrsknutý do podoby startovacích bytů 1+1 a 2+1. Nikdy tu nevznikly ubytovny, neboť města Ralsko i Mimoň si stále drží v majetku všechny byty. V nich musí lidé platit nájem. I to je důvod, proč jsou místní lidé citliví na termín ghetto, které v souvislosti s Ploužnici někdy zazní.

„Lidi si nikdy neváží toho, co jim dáte zadarmo,“ zamýšlí se starosta Ralska Miloš Tita, proč nepřevedou byty do majetku nájemníků. „A prodat jim je nejde, protože jsme na rekonstrukci každého bytu dostali dotaci 380 tisíc korun.“ Paneláky kdysi postavili Sověti, co sem v roce 1968 přišli. Bydleli v nich důstojníci. Když v roce 1991 armáda odtáhla do uzbeckých stepí, paneláky po nich zůstaly volné.

Dětství tu trávil Vitalij Kličko

„Kdekdo si myslí, že je zničili vojáci. Ale ty byty byly opuštěné plně vybavené. Na chodbách bylo dokonce vytřeno. Všechno to rozkradli a zničili až Češi,“ vysvětluje během pauzy na oběd Marián Kováč, lesní dělník. Chybí mu přední zuby, a proto si zakrývá ústa rukou. Po revoluci provozoval videopůjčovnu v Ústí, ale pak se zapletl s vymahači dluhů. Tam možná o zuby přišel. Do Ralska se vrátil, protože ho tu problémy nenajdou. Dřív dělal jako civilní zaměstnanec u armády a prý dokonce znal i jistého chlapce jménem Vitalij Kličko. Pozdější slavný ukrajinský boxer a politik skutečně trávil dětství v Ralsku jako syn důstojníka.

„On už tu dvakrát v poslední době byl. Podíval se na letiště Hradčany, navštívil Mimoň. Akorát inkognito, nestál o publicitu. Bohužel jsem se to dozvěděl vždycky pozdě,“ zalituje Marián a líčí své růžové vzpomínky na ruskou okupaci. „Když už věděli, že odjíždějí, dalo se od nich koupit cokoliv. Možná i tank by prodali. Já od nich mám útočný nůž. Je vyvažovaný rtutí, pokaždé, když ho hodíte, tak se zapíchne do cíle,“ chlubí se muž. Pak se ale myšlenkami vrátí do reality a procitne. „Ne abyste to tam napsal. A nebo mi aspoň změňte jméno,“ prosí muž, jehož přání plním. Loučíme se. Slastný pocit zapomnění z vlastní beznaděje najde na dně plastové lahve braníku. Tak jako včera.

Na Rusy nedá dopustit ani paní Ivana, která tu žije od roku 1968. „Bydlela jsme támhle v bytovce,“ ukazuje. „Problémy s nima nebyly. A koupit se tu dalo všechno,“ usmívá se. Za ruku vede malou holčičku. „Já jsem úplně cizí,“ oznamuje mi copatá holka. V rukou drží adventní kalendář. „Já ji mám osvojenou, není moje vlastní. Odmalička mi říká babi, i když jsem jako její máma,“ vysvětluje Ivana a vlepí děvčátku pusu. Cesta vedoucí k životnímu štěstí se v jejím případě zhmotnila v podobě tří dětí, o které se sama stará.

Předvánočním sentimentem rozněžnělá žena pak nastupuje do autobusu mířícího do Mimoně. Ledový vichr se do ní opírá a potvrzuje rčení, že nic není tak nestálého v přírodě jako dámský účes.

„Víte, před lety jsem si uvědomila, že moje vánoční přání se nedají sehnat v obchodě. Tak jsem si pořídila první holčičku. A vám přeju taky taková přání,“ křikne na mě. Ale možná, že ve skutečnosti řekla něco jiného, protože její poslední slova se ztratila v poryvu větru. Ale třeba ne. Brzy jsou přece Vánoce.

Ploužnice

Ploužnice

Mapy poskytuje freytag & berndt. Společnost také vytváří mobilní aplikaci PhoneMaps, která obsahuje turistické a cykloturistické mapy celé Evropy, aplikace je ke stažení zdarma na Apple Store a Google Play Store. © freytag & berndt, SHOCart, přispěvatelé OpenStreetMap

  • Nejčtenější

Firma roku je v dluzích, turnovský velkopekař může skončit na ulici

Uznávaný podnikatel z Turnova Jiří Mikula je v insolvenci, dluží 69 milionů korun. Hrozí mu i osobní bankrot, ručil...

Po srážce tramvají v Liberci se řidič zhroutil, převrácený vůz je na odpis

V libereckém Dolním Hanychově se ráno srazily tramvaje. Vůz vyjíždějící ze zastávky naboural do dvouvozové soupravy...

Staré nádraží chtěli dát skautům na klubovnu, stát ho nařídil zbourat

Před pár týdny proběhly velkolepé oslavy železniční tratě Liberec - Žitava, která slaví 160 let. Pro Chotyni to má ale...

Technik změnil tanky na ponorky, jezdily i po dně Máchova jezera

Díky úspěchu přísně tajného vojenského výzkumu v Doksech dokázaly tanky jezdit sedm metrů pod hladinou řeky. Týmu...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Liberec - Slavia 0:3, jasná záležitost lídra, dva góly zařídil Škoda

Tři góly, k tomu neproměněná penalta. Slávističtí fotbalisté si v předehrávce 19. kola Fortuna ligy poradili s domácím...

Premium

Cítím hořkost. Bývalý šéf mordparty poprvé promluvil o svém odchodu

Nejznámější český kriminalista Josef Mareš sloužil u policie téměř třicet let, stál za objasněním řady vražd a...

Premium

Zalepili matce prsa, aby nemohla kojit. Při příbězích z Osvětimi pláče i průvodce

Lukáš Lev provází v koncentračních táborech a popisuje nacistická zvěrstva. Jeho babička si však stála za tím, že za...

Premium

Hořký čaj? Nesmysl! Pediatr v knize vyvrací mýty o domácím léčení dětí

Hradecký dětský lékař Ladislav Hanousek vydal knihu Maminko, není mi dobře, která má rodičům pomoci s léčbou i výchovou...

  • Další z rubriky

Sedmnáct mostů v Libereckém kraji je v havarijním stavu, některé zbourají

Opadává z nich beton, jinde je podemletá opěra. Několik mostů v Libereckém kraji je v tak špatném stavu, že bude...

Bazén hledá před obří rekonstrukcí provozovatele, ceny chce Liberec stejné

Městský bazén v Liberci ročně přivítá 350 tisíc návštěvníků. Dosud ho provozuje Ještědská sportovní s.r.o. Podle vedení...

Brazilka si vybojovala české občanství, předky má z Jizerských hor

Její předci odešli do Brazílie v roce 1876 ze Smržovky. Elaine Johnová se do země svých kořenů vrátila letos na podzim...

Sanitky po explozi v Hamru stále nesmí zasahovat, chemie pronikla filtry

Sanitky, které zasahovaly při výbuchu chemikálií v Hamru na Jezeře, jsou stále mimo provoz. Záchranáři je nesmějí...

Najdete na iDNES.cz