Pak se oženil a stal se farmářem. Z politiky odešel, teď se do veřejného života zase vrací. Od ledna příštího roku bude novým ředitelem jindřichovického domova důchodců. „Těším se na to, je to pro mě výzva,“ říká.
Řekněte, jak se člověk s vaší politickou minulostí a pověstí rebela stane ředitelem domova důchodců?
Tak ono se při tom sešlo více věcí. Rozvedl jsem se a potřeboval zabezpečit ženu a děti, do toho jsem měl těžký úraz po pádu z koně, po němž mám v hlavě desítky šroubů. No, a když jsem se měl rozhodovat, jestli naskočím do další pětiletky jako farmář, tak jsem řekl, že už ne. Ale na to, abych šel dělat ředitele do domova důchodců, jsem sám nepřišel. Nechal jsem se do toho uvrtat v hospodě, kam chodím jednou týdně na pivo. A tam mě vyhecovali, ať se přihlásím do výběrového řízení. Začali mi popisovat, co se tam všechno děje, a jak to tam jde od desíti k pěti, tak jsem si řekl, že se přihlásím. Vzal jsem obálku, nastrkal do ní všechny ty papírky, které požadovali, dal to do podatelny a odjel jsem do středního Atlantiku.
Vy jste odjel pryč? To jste ani nečekal, jestli vás pozvou na pohovor?
Ne, navíc na lodi uprostřed Atlantiku nebyl signál, ten se chytil, až když jsme pluli kolem nějakých ostrovů. To mi naskočila esemeska, že se mám dostavit k pohovoru. Když se nám pak po osmidenní bouři podařilo přistát v Norsku, šel jsem si hned koupit letenku a ten pohovor stihnul.
A vyhrál jste?
No, mám za to, že tam se mnou nikdo moc nepočítal, a myslím, že to měl vyhrát někdo jiný a taky vyhrál, ovšem nikdy jsme se oficiálně nedozvěděli, že je výběrové řízení ukončené. A za pár dní mi na úřadě v Jindřichovicích říkali, že kraj vypsal výběrové řízení znovu, tak jsem vzal znovu tu obálku, odevzdal ji a zase odjel pryč. Tentokrát jsem ale postoupil a nakonec vyhrál. K tomu, abych místo přijal mě navíc přesvědčila zhoršující se situace v Jindřichovicích. Obci jsem dal dvanáct let svého nejproduktivnějšího života a nějak se nám to v ní začíná kazit. Domov důchodců je významným zaměstnavatelem i dominantou, tak jsem si řekl, dobře, stejně nemám nic na práci, ne, že bych neměl finančně lepší nabídky, ale lidé mě chtějí zpátky, asi si myslí, že bych to měl napravit.
Už víte, co budete napravovat a jak?
Nastoupit mám prvního ledna, a nejdříve se chci podívat na celou organizační strukturu. Všude tam, kde začne převažovat vliv administrativní skupiny nad tou lidskou, je to špatné.
Takže se nebojíte, že se z vás také stane jen úředník?
Toho se nebojím. A abych to vysvětlil, já jsem nikdy neměl nic proti úředníkům, ale proti zbytečnosti. A když už je někdo zbytečný a bere za to peníze, tak by měl být zticha a ne o tom ještě mluvit. Ale když už jste se nepřímo dotkla toho zákazu vstupu úředníků, tak to byla jedna z prvních otázek při pohovoru, kdy se mě zeptali, zda budou moci chodit do domova na kontroly.
Máte už nějakou vizi, jak domov důchodců vylepšit, změnit?
Nebyl bych to já, kdybych neměl vizi (směje se - Mám vizi je totiž název knihy, kterou Pávek sepsal před krajskými volbami v roce 2004, pozn. red.). Jak začínám pronikat do té problematiky, tak se mi tam začíná rýsovat i představa o určitých přesunech. Třeba staří lidé, kteří kromě vyššího věku nemají žádný jiný handicap, by neměli být odsunuti do budovy, která je z těch tří nejdále od vesnice. A naopak takzvaní ležáci, kteří o sobě neví, nemusí být v budově nejblíže v centru města. To je nesmyslné. Mluví se o začleňování starých lidí a propojování s dětmi, ale myslím, že se o tom jen plká.
A to byste chtěl změnit?
Spíše využít toho, že máme v Jindřichovicích školu a školku. Já sám už jsem dnes ve věku, kdy to stáří začíná být daleko blíž než mládí, a vidím na svých dětech, jak důležitá je vazba na prarodiče. Tak to přece bývalo i historicky, jen jsme je o to v dnešní době nějak připravili. Takže mně by se líbilo, kdyby klienti z domova důchodců, kteří jsou sice v požehnaném věku, ale soudě podle jejich písemného projevu, kterým si stěžovali na poměry v domově, bych řekl, že jsou jinak absolutně fit, docházeli do škol a s dětmi si povídali. Vyprávěli jim o svém dětství, o době, v níž vyrůstali. Myslím, že by je to mohlo zajímat a tím by si navzájem pomohli. Ale těch možností je daleko více.
Tak povídejte, jaké další nápady máte.
Jsou jisté terapeutické metody, jak pracovat se starými lidmi a vracet je do života. Pro představu je to metoda, která pracuje s vizualizací dobových prvků. Otestoval jsem si to na sobě, před pár týdny jsem byl na špionážním filmu, který začíná v Berlíně v roce 1963. A i když ten děj nestál za nic, šel jsem na něj podruhé jen kvůli těm obrazům a pokud by mi bylo o dvacet let víc, tak by vazba na tyhle obrazy byla ještě silnější. A když se přes tyto obrazy dostanete k člověku do jeho psyché, tak ho snáz přesunete do přítomnosti. A potom je tu i oblast zatím velmi nedoceněná, a to je dobrovolnictví, na níž se vrhá část mladé generace, která je přespříliš unavená konzumem a prázdnotou pojmů. Jindřichovice pro to potenciál mají, je to alternativní vesnice, je to tam hezké, mohla by dobrovolníky přitáhnout. A také bych zase rád obnovil nějaké záhonky, dříve si mohli klienti na zahradě pěstovat zeleninu, kytičky, měli z toho radost a byla to pro ně terapie prací. Nevím, proč se to zrušilo, a pokud to nařizuje nějaký zákon, a není ústavní, myslím, že se dá obejít.
Nebojíte se, že teď za vámi budou chodit známí a dožadovat se protekce, abyste jim třeba umístil babičku nebo dědečka? A aby vás lépe přesvědčili, přiloží i obálku s penězi?
Toho se nebojím, ale vím, že to tak bude. A odmítat nebudu, budu muset rozhodnout. A přijímat za to úplatky? To jsem nedělal nikdy, takhle já nefunguju. Ale rád bych tam určitý protekcionismus zavedl, jak u těch zaměstnanců, tak i u klientů. Lidé z Jindřichovic budou mít přednost při stejné kvalifikaci a stejných podmínkách. Až pak přijde na řadu Frýdlantsko a poté Liberecko.
Počítal jste s tím, že se ještě někdy vrátíte do veřejného dění obce?
Byl jsem přesvědčen, že už se nikdy vracet nebudu, ale člověk míní, Pánbůh mění. Kdybyste se mě před půl rokem zeptala, jestli budu dělat ředitele domova důchodců, tak bych se pobavil a zasmál.
Upřímně, ani mně právě tahle pozice ve vašem životopise nesedí. Spíš bych si myslela, že pokud se vrátíte, tak do politiky. To vás neláká?
Je pravda, že domov důchodců vypadá jako konečná. Trochu mi mou kariéru připomíná film o muži, který se narodil jako starý a postupně mládnul. Já jsem býval ředitel, manažer, starosta a teď se postupně umenšuju a umenšuju. A co se týče politiky - neříkám už nikdy nic.
Kandidoval jste i na hejtmana a ve volbách získal velké množství preferenčních hlasů. Nemrzí vás, že jste se nakonec hlavou Libereckého kraje nestal?
Nemrzí, a to ze dvou důvodů. Tehdy bych musel jít do koalice s lidmi, kterých jsem si moc nevážil, což je v politice sice pitomost, ale tenkrát jsem to tak měl. A ten osobní volební výsledek sice odpovídal tomu být hejtmanem, ale toho našeho uskupení ne. Takže stejně by to určoval někdo jiný a to se mi nechtělo. Z politiky jsem odešel, jak jsem si založil rodinu. To se pak politika dělá velmi těžko. Myslím, že to, co jsem v životě kdy dělal, dělal jsem dobře a s velkým nasazením, a to jen díky tomu, že jsem neměl závazky a nebyl jsem vydíratelný. V okamžiku, když máte rodinu, hodně vás to pohltí a stanete se více ochranářský. Možná teď, když mám uvolněné ruce, tak bych mohl začít dělat věci, kde se nemusím tolik bát.
A co říkáte na současnou vládu Libereckého kraje, jste jako občan spokojený?
Naučil jsem se to moc nevnímat, ale v zásadě to jde na té celorepublikové úrovni od deseti k pěti. A co se týče kraje, tak jak znám Martina Půtu, řekl bych, že je to nejotevřenější hejtman ze všech, kteří se tam vystřídali. Má takovou politiku naslouchání, umí naslouchat všem a pak udělá rozhodnutí. Není to dopředu zabejčený člověk, který má zadání od někoho jiného.
Vraťme se ještě k vaší budoucí práci ředitele domova důchodců. Řekl jste, že je špatné, když převáží byrokracie nad lidským faktorem. Nemáte strach, že teď při tom všem papírování nebudete mít na klienty čas?
Doufám, že se mi podaří vytvořit kolonkově místo pro moji souputnici ve výběrovém řízení (Ludmila Šlechtová, bývalá vedoucí odboru sociálních věcí, pozn. red.), která se v této branži pohybovala už léta, umí tu rutinu, protože mně bude trvat určitě nějakou dobu, než si to všechno osvojím. A navíc jsem to slíbil i při výběrovém řízení. Pokud vyhraji, tak paní Šlechtovou udělám svou zástupkyní a pokud vyhraje ona, tak mi nic nedluží.
Myslíte, že post ředitele domova důchodců vás do budoucna uspokojí?
Je to pro mě výzva, na druhou stranu nevím, jestli je to dostatečná výzva pro to, aby to uspokojilo ten potenciál, který v sobě cítím. To se uvidí.
