Na "velkou olympiádu", která teď finišuje, se Jirka vůbec nekouká. "Ping-pong hraju rád, ale nebaví mě koukat se na sport v televizi," prozrazuje paralympionik.
Na televizi teď navíc nemá ani pomyšlení. Před vrcholem své kariéry mydlí do celuloidového balónku čtyřikrát týdně. A po "šichtě" v liberecké nemocnici. Když přijde z tréninku domů, většinou se jen nají, lehne a usne.
"Je víc unavený a nervózní než jindy. A dělá nám problém najít si čas pro sebe," říká Jirkova přítelkyně Míša. Na paralympiádě se Suchánek střetne ve skupině se dvěma protivníky. Do dalších bojů mezi nejlepších šest postupuje jenom vítěz.
Jirka patří mezi handicapovanými stolními tenisty do kategorie TT2. Za stolem sedí na vozíku a ještě si připevňuje pálku obinadlem k zápěstí. V prstech by ji neudržel, poněvadž po úrazu páteře v nich má příliš malý cit.
Půlroční boj o život
Jeho osud změnila 19. 9. 1999 havárie u Mělníka. V autě tehdy seděl jako spolujezdec. Bylo mu sedmnáct roků. "Řekl jsem tehdy kolegům, aby nám Jirku okamžitě přivezli, a za několik hodin jsem ho operoval," vzpomíná primář traumatologie v liberecké nemocnici Richard Lukáš.
"Šlo o úraz, který totálně ohrožoval jeho život. Jirka si prošel pětiměsíčním martyriem. Špatně dýchal a musel překonat těžký zápal plic. Dostala ho z něj paní doktorka Věchtová z anesteziologicko-resuscitačního oddělení," popisuje Lukáš.
Jirka sice odvrátil mečbol, který na něj měla "zubatá s kosou", čekala ho však ještě jedna zkouška. Rehabilitoval, posiloval, cvičil, ale jakmile zjistil, že nikdy nebude pořádně chodit, rezignoval. A rok života propil. Pak se dal dohromady a ping-pong začal hrát, aby z nudy nezačal dělat hlouposti. Hlavně však nepřestal chodit za primářem Lukášem a dalšími lékaři.
"Nešťastná nehoda přeladila Jirkovu osobnost. Tak trochu divoch se změnil v člověka, jemuž záleží na druhých a dokáže pracovat v kolektivu," tvrdí Lukáš. "A ukazuje podobně postiženým lidem, jak se dá zvládnout život," dodává.
Jako instruktor radí ochrnutým
Kontakty s lékaři se Suchánkovi vyplatily. Sháněl v liberecké nemocnici práci právě ve chvíli, kdy tam potřebovali asistenta schopného vracet do společnosti lidi po úrazech páteře. Jirka se v Centru Paraple vyškolil na instruktora soběstačnosti a od od roku 2003 učí pacienty na liberecké spinální jednotce, jak žít na vozíku.
"Radí ochrnutým lidem a jejich rodinám, jak překonávat bariéry, na něž narážejí skoro všude," podotýká Lukáš. "Jeho zkušenosti pro ně mají nesmírnou cenu. Důležité je, že bezprostřední a společensky inteligentní Jirka vypadá, jako by mu nic nedělalo problémy. A dokáže pacienty povzbudit."
Stolní tenis se řadí mezi několik málo sportů, v nichž nejlepší světoví vozíčkáři porážejí zdravé soupeře z národních ligových soutěží. Vozíčkáři využívají proti chodícím protihráčům dokonce jednu výhodu - nemusí se nad míčkem tolik hrbit.
"Ping-pong hraju sedm let. V roce 2010 jsem končil na mistrovství světa v Jižní Koreji v jednotlivcích na devátém až dvanáctém místě a loni na mistrovství Evropy jsem vypadnul ve čtvrtfinále," vypočítává Suchánek své největší úspěchy. A na mistrovství Evropy získal v družstvech stříbro.
Před olympiádou soustředění
Jedna pingpongová sezona ho stojí asi 100 tisíc korun a jen něco z nich se mu povede obstarat mezi sponzory. Pro ilustraci - na předloňské MS v Jižní Koreji potřeboval 60 tisíc korun. "Kdyby mi primář Lukáš nesehnal sponzora, vůbec bych tam neletěl," poznamenává Suchánek.
Společníka na únavných cestách autem po Evropě mu dělá paralympijský vítěz v soutěži družstev z Atén 2004 René Tauš. Po pádu pod vlak přišel o jednu nohu nad kolenem a o druhou pod ním. Do Londýna se vypraví rovněž.
Poslední příprava čeká Suchánka a Tauše ve Stráži po Ralskem na týdenním pingpongovém kempu Miroslava Cinibulka, kde najdou dobré sparing partnery. Na kemp ve Stráži si Jirka vezme dovolenou, na olympiádu mu dá nemocnice volno. "A ušlou mzdu mi proplatí Český paralympijský výbor."
Účast v Londýně si Jirka "vydrajvoval" na světových a evropských turnajích. Za favority paralympijského turnaje považuje hlavně Jihokorejce a Francouze. "Nikdo z nich nechodí do zaměstnání. Ping-pong hrají profesionálně," konstatuje Jirka.
Pro něj ale znamená práce mnohem víc než sport. "Ping-pong nebude hrát věčně," vysvětluje primář Lukáš. "Instruktora soběstačnosti ale může dělat do vysokánského věku," uzavírá.
