Lidský popel je obvykle to jediné, co nám po zesnulém zbude. Kdo nemá a nebo si nemůže dovolit hrob na hřbitově, nechá si urnu doma. Plastová černá pixla se jmenovkou však není zrovna dekorativní věc, která by vyvolávala příjemné vzpomínky.
Dalibor Novák z Nového Boru si tohle uvědomil, když vymýšlel, jak uplatnit svůj sklářský um. A přišel na revoluční myšlenku: Popel zatavovat do skla a vyrábět z něj dekorační předměty, které rozhodně nevypadají jako rekvizita ze Spalovače mrtvol. A nápad mu vynesl celoevropský úspěch. Firma Memory Crystal (dříve Noamy) právě staví velkou sklárnu s obchodem v České Lípě.
Před lety jste vymyslel památeční sklo se zataveným popelem zesnulých. Tehdy šlo o naprostou novinku, spíš o kuriozitu. Dnes se s touto metodou uchování lidských ostatků setkávám poměrně často. Stal se z vás za tu dobu boháč?
To v žádném případě. Památeční sklo mi ale otevřelo další možnosti sebeuplatnění a já se rychleji chytil na trhu. Dnes jsem na sebe hrdý a věřím, že mě to bude živit až do důchodu.
Kolik kusů památečního skla měsíčně vyrobíte?
Vyrábíme cca 200 kusů měsíčně. Kapacita naší výroby má velké rezervy, naše pec umí zpracovat sto kilo materiálu denně, takže i desetinásobnou poptávku bychom uspokojili.
Nahrává vám do not současný trend, kdy se lidé nechtějí starat o klasické hroby, chtějí šetřit, tak raději nechávají popel zesnulých doma?
Domnívám se, že ano. Setkáváme se i s případy, že lidé mají urnu s popelem rodičů několik let doma a teprve když se dozvědí o našem skle, nechají si udělat třeba skleněné srdíčko s popelem. Jsme schopni dokonce zatavit popel z obou rodičů do jednoho výrobku. Zbytek popela pak jde na rozptyl.
Vaše výrobky přímo volají po tom, aby je někdo okopíroval. Máte je patentově ochráněné?
Zpočátku nás v Česku kopírovaly dvě firmy, což mě štvalo. V ten moment jsem na patentovém úřadě náš výrobek ochránil. Byla to složitá práce a trvala čtyři roky. Dnes jsme v České republice jediní, kdo smí památeční sklo vyrábět.
Jak je možné, že zatavený popel ve skle vypadá úplně jinak, než jak přijde z krematoria, černý a očouzený?
Popel co přijde z krematoria je šedý, z Belgie nám chodí třeba úplně černý. V okamžiku, kdy se dotkne žhavé skloviny o teplotě 1 200 stupňů, zbělá. Kremační teploty jsou obvykle nižší než teplota skloviny, takže ten popel vlastně dopálíme a zbyde jen vápník. Popel je pak svítivě bílý. Některé pohřební služby nám zpočátku nevěřily, že je to opravdu lidský popel.
Jaké typy památečního skla jsou mezi lidmi nejžádanější?
Trvalé popularitě se těší srdce v srdci. Symbolika lásky je tam na první pohled vidět. Oblíbená jsou i malá srdce do dlaně, ty obsahují čtyřiadvacetikarátové zlato. Ale jsme schopni vyrobit jakýkoliv design, například podle návrhu klientů.
Myslíte, že takovou památku si mohou chudí lidé, kteří ani nemají na zaplacení pohřbu, dovolit?
Naše ceny začínají na 1 800 korunách, to srdce se zlatem vyjde třeba na 2 480 korun.
Víte, co se s tím sklem stane za desítky let?
Sklo nepodléhá zkáze, vydrží na věky. Já mám svou babičku i dědu také zatavené v srdíčku a věřím, že tyto předměty se jednou stanou rodinným dědictvím.
Zaznamenal jste nějaké kuriózní přání zákazníků, že třeba chtěli pro fotbalistu skleněnou mičudu s popelem?
Nejkurióznější byla stíhačka z druhé světové války. Tam se dával popel chlapce, který byl letecký modelář a miloval letadélka. Dost nás zaskočil i požadavek, aby se dvě urny držely za ruce. To vyřizoval smrtelně nemocný pán, jehož manželka zemřela. Cítil blížící se smrt a přál si, aby jejich popel byl i po smrti spolu. Dnes tyto urny najdeme v jednom kolumbáriu a jsou nerozlučně spjaty.
Zmínil jste, že na světě vyrábí sklo s popelem další dvě firmy. Liší se nějak česká výroba oproti té zahraniční?
Náš design je oproti nim na umělecké úrovni. Historie sklářství u nás je úplně někde jinde. Oni vyrábějí jednoduché tvary, dalo by se říct až primitivní.
Zaznamenal jsem, že některé rodiny si nechávají udělat z popela zesnulého třeba 10 skleněných předmětů, které si pak může nechat každý člen. Není to už trochu moc? Nevytrácí se z toho trochu pieta, že je po smrti člověk rozkouskovaný doslova mezi desítkami lidí?
S tímto názorem se občas setkávám. Vždy jde o přání zákazníka. Někdo popel dělit nechce, pro něj je vhodná designová urna, která vlastně urnu vůbec nepřipomíná. Dělení popela je běžnější v Americe, kde jsou větší vzdálenosti a pokud je rodina rozvětvená, je to i praktické.
Jak budou jednou odpočívat vaše ostatky, přemýšlel jste někdy o tom? Chtěl bych také skončit v památečním skle. Je to lepší než ležet někde na hřbitově, kam přijdou příbuzní jednou ročně na Dušičky. Kolikrát si vezmu i svoji babičku do ruky, abych si s ní popovídal.
Nabízíte také urny pro zvířata. Kolik takových jste prodali? Nám když umřel pes, pohřbili jsme ho s tátou na zahradě, nepotřebovali jsme k tomu urnu, to by nám přišlo morbidní. Hlavně při délce života psů a koček by jich měl člověk doma brzy pořádnou sbírku.
Musíte si uvědomit, že mrtvého člověka musíte pohřbít nebo zpopelnit. Tím procesem prostě musíte projít. Zatímco kdo už zpopelní a pohřbí zvíře, obvykle chce nadstandardní služby. Chovatelé mají často své psy raději než lidi, někdy jim nahrazují chybějící rodinu nebo děti. Zvířecí krematoria nabízí nadstandardní služby a nabídka pietních produktů je větší než v mnoha pohřebních službách pro lidi.
Dělali jste památeční sklo třeba i pro jiná zvířata než je pes nebo kočka?
Dělali jsme křišťálovou plastiku papouška. Ten neprošel kremací, takže jsme v plastice použili jeho ocasní peří.
Setkal jste se někdy s odpůrci, kteří takovéto nakládání s lidským popelem neschvalují?
Jeden majitel pohřební služby byl proti tomu. Už ale z branže odešel a dnes i tato firma naše výrobky nabízí, stejně jako 400 ostatních pohřebních služeb v ČR. V diskuzích a na Facebooku se občas vyskytne nějaký odpůrce, ale to jsou často lidé, kteří reagují, aniž by o tom cokoliv věděli, vycházející často z prvotních a neúplných informací.
Jak se k vám při výrobě vlastně lidský popel dostane? To vám ho donesou pozůstalí a vy si odsypete?
Lidé nám nejprve zavolají, že mají doma urnu a chtěli by památeční sklo. Sami se do toho nepouštějí. Zkoušel jste někdy rozdělat urnu? To jde dost špatně, spíš jí rozbijete, navíc málokdo chce s popelem pracovat. Pohřební služba zajistí odběr popela a veškerý zbývající servis.
Popel se zatavuje do skla, do přívěsků na krk, do prstenů… kam dál se může za čas vše posunout?
Myšlenka spočívá v tom, že máte milovaného člověka při sobě. Rozvoj je v designu. Možná bude třeba každé dva roky přijít s novým.
