Psal se srpen 1968 a za vrátky již číhal pověstný vlk, jemuž se zachtělo beránka. Půl milionu vojáků pěti států Varšavské smlouvy přijelo do Československa potlačit domnělou kontrarevoluci. Jedním z hlavních míst odporu proti vpádu okupantů se stal Liberec. Zde projevili mimořádnou statečnost zejména představitelé tehdejších médií, hlavně Československé televize a rozhlasu. Ti se jako první dozvěděli o invazi a pravdivě informovali veřejnost.
„O půlnoci začala nad Ještědem přelétávat velká dopravní a bombardovací letadla, Ještěd byl zřejmě dobrým orientačním bodem. Letěla neuvěřitelně nízko, viděli jsme do tváří pilotům. Pak se nám ukázal neskutečný pohled, který mi nikdy nevymizí z paměti. Od hranic s Německem směrem od Hrádku se po silnici pomalu začaly blížit dvě světelné řeky,“ vzpomíná na první minuty 21. srpna 1968 Jiří Heřman, technik Československých radiokomunikací. Ty měly na Ještědu svou vysílací budovu, hned vedle rozestavěného hotelu s vysílačem.
Nad Ještědem kroužila helikoptéra s kulomety
Zatímco ostatní vysílače v zemi byly odpojovány, jak je okupanti obsazovali, Ještěd stále kontroloval éter. V libereckém Plastimatu vyrobili za dvě hodiny anténu, aby Ještěd stále mohl přijímat i vysílat samostatně. Zbývalo ochránit Ještěd před útokem.
„Lanovkáři a dělníci ze stavby věže se rozhodli dopravit velké betonové panely do prudké zatáčky silnice na Ještěd, a tak zablokovat příjezd tanků. To jsem jim vymluvil. Potřeboval jsem mít cestu nahoru volnou, ale ani z vojenského hlediska to nemělo smysl. Z tanků se dá vystoupit a dojít na vrchol se samopalem v ruce,“ líčí Heřman.
Pokus o obsazení vysílače přišel paradoxně ze vzduchu. Sovětská helikoptéra s kulomety začala kroužit nad Ještědem a pokoušela se přistát. „Postavil jsem se vedle antény a snažil se pilotovi gesty sdělit, že musí odletět, jinak spadnou. Na vrcholu jsou větrné díry, které znemožňují tady přistát. Ten souboj nervů mých a pilota trval minuty. Snažil se jít na úroveň vysílače, ale prudké poklesy jeho stroje ho varovaly, takže nakonec odletěl,“ popisuje technik.
Havla s Třískou zastihla okupace v Liberci
V Liberci se zatím formovalo protiokupační vysílání. Ve městě byl shodou okolností tehdejší dramatik Václav Havel s hercem Janem Třískou, kteří se nejprve v rozhlase, který nepřestal vysílat, a později v televizním studiu účastnili protiokupačního vysílání.
„Havel s Třískou nejeli za okupací, ta je tu zaskočila jako většinu z nás. Oni se sem jeli poradovat za holkami, mám-li to říci eufemisticky. A najednou se ocitli ve válce. V Liberci bylo devět mrtvých. To je uvrhlo do služby protiokupačního vysílání rozhlasu. Produkovali ho tady do 28. srpna,“ vzpomíná dokumentátor a žurnalista Milan Brunclík, který se tehdy jako sedmnáctiletý elév připravoval na kariéru rozhlasového tvůrce ve studiu Československého rozhlasu v dnešní Alšově ulici.
„S odstupem padesáti let, kdy Havel prošel různou kritikou, kdy byla zpochybňována jeho osobní integrita, že to prý byl popleta, tak já mohu dosvědčit, že právě on to byl, kdo tomu tady dával základní ajfr. Byl jsem svědkem toho, že nikoliv Tříska četl jeho komentáře, ale Havel si je četl sám a jeho slova o odvážném odporu proti okupantům byla ve své době unikátní a neměla obdobu. Bylo to přesně to, co v té době mělo zaznít. Byla to hvězdná hodina Československého rozhlasu v jeho celé historii,“ zdůrazňuje Milan Brunclík.
Hlavně tanků mířily na Ještěd
Ve vysílači na Ještědu se mezitím zrodilo Svobodné televizní studio Sever. Improvizací a velkým nasazením se podařilo 25. srpna zahájit přímé živé vysílání do celého Severočeského kraje. Sovětům to neuniklo. Do studia vtrhl důstojník VB s rozkazem, aby vysílání přerušili, jinak je rozstřílejí tanky.
Ty zaparkovaly v Horním Hanychově a hlavně namířily nahoru na Ještěd. Televizáci však věděli, že budovu na vrchu Ještědu není možné z tanku dole zasáhnout, byla krytá horní stanicí lanovky. Rozhodli se proto okupanty přelstít.
„Vypnul jsem kameru, zapálili jsme si cigaretu a po půlhodině jsem kameru otočil na gauč a peřiňák, zapnul ji a ohlásili jsme, že vysíláme z jiného studia. Vznikla dokonalá iluze, které věřila tehdy i moje máma. Nikdy nás neodhalili, že vysíláme pořád z Ještědu,“ směje se technik Jiří Heřman.
Komentáře, které si zde sami psali, předčítal redaktor Libereckých výstavních trhů Miroslav Hladík, pro něhož to byla premiéra před kamerou.
„Tříska brečí, není schopen pořádně mluvit.“
„Bylo tam tolik emocí. Obří jednota lidí proti okupaci, zároveň nejistota, co s námi bude. Mně bylo o padesát let míň, nebál jsem se. Dopoledne přivezlo auto herce Třísku s Havlem. Přijeli rovnou z pohřbu obětí masakru v Liberci. Tříska brečí, není schopen pořádně mluvit,“ vybavuje si tehdejší chvilku Hladík, dnes sedmaosmdesátiletý důchodce. Komunisté se mu za protiokupační vysílání pomstili – dlouhé roky směl vykonávat jen pomocné manuální práce.
Protiokupační vysílání televize i rozhlasu skončilo velmi rychle. Po projevu prezidenta Svobody, legalizujícím pobyt okupantů v zemi, vypnuli technici dobrovolně i vysílání Svobodného televizního studia Ještěd. Liberec rychle opustili i Tříska s Havlem. Vyslechli si totiž tajně pořízenou nahrávku generálního tajemníka OV KSČ v Liberci Ladislava Beldy ke spolustraníkům, v němž jinak veřejností kladně vnímaný komunista rezignovaně referuje o výsledcích jednání uneseného Dubčeka s Brežněvem v Moskvě.
„Belda přiznal, že Sovětům je jedno, kolik lidí v Československu zahyne, důležité je pouze to, že republika zůstane v jejich moci,“ tlumočí tehdejší slova Milan Brunclík. Sám si za svou účast na protiokupačním vysílání vysloužil „pozvánku“ na seznam nepřátelských lidí určených k likvidaci v koncentrácích Norbert.
Jak vypadalo vysílání z Liberce v srpnu 1968, vzpomínky pamětníků a autentické dobové záběry najdete v připojeném videu.
