Muzikál je totiž poupravenou adaptací jejich celovečerního snímku Monty Python a Svatý Grál, který popisuje velmi svérázně legendu o rytířích kulatého stolu krále Artuše. Režisérem inscenace je navíc Petr Palouš, pythonovský znalec a jejich dvorní český překladatel.
Co vlastně znamená termín spamalot?
Něco jako hodně spamu, hodně spamovat. Tento termín, kterým se dnes označuje nevyžádaná pošta, pochází ze skeče s Vikingy, kde pojídají spam. To je v podstatě něco jako lančmít, podobné chuti i pověsti, taková fašírka. Když jsem to slovo překládal, potřeboval jsem v návaznosti na originál něco jako jednu slabiku. Tak jsem to přeložil jako prejt.
Znali už herci z Liberce tvorbu Monty Pythonů předtím, než jste se do muzikálu pustili?
Většina jich Monty Pythony znala. Pro ty, kteří nevěděli, jsem promítl Svatý Grál a ještě pár skečů, aby zjistili, jak Pythonové přemýšlejí a v čem spočívá jejich humor.
Ideální v případě takovéto inscenace asi je, když herci Pythony nejen znají, ale jsou na jejich humor i naladění, ne? Existují i lidi, kterým je jejich humor cizí...
Ano, s tím jsem se už taky setkal. Ono je hrozně těžké to hrát, protože se jedná v podstatě o autorské texty: ten, kdo si to napsal, si to taky zahrál. Takže ti lidé říkali svoje texty, což je úplně něco jiného. Musel jsem některým hercům říkat, ať tolik nehrají (směje se). Samozřejmě že nějaké herectví tam být musí. Ale přijít na míru toho hraní a autenticity mluveného slova je velmi složitá záležitost. Ostatně, pouštěl jsem si broadwayskou a australskou verzi toho muzikálu a v obou bylo vidět, jak lidi tvorbu Monty Pythonů znají, reagovali na každou narážku a okamžitě se spontánně smáli. To tady neočekávám, povědomí o jejich tvorbě zde není tak dalekosáhlé. Myslím však, že se nám to vcelku povedlo a lidem by se to mohlo líbit. A ani fanoušci Monty Pythonů by nemuseli odcházet z divadla zklamaní.
Spamalot v režii Romana Meluzína se hraje v Plzni. Nechal jste se jím nějak inspirovat?
Tam ho hrají už tři roky. Prý to je pořád narvané. Ve chvíli, kdy jsem věděl, že budu muzikál dělat v Liberci, už jsem na něj ani nešel, právě proto, abych nebyl nějak ovlivněný. Když totiž člověk něco vidí, pak to buď dostane chuť dělat úplně jinak, nebo ho to ovlivní. Mě to frustruje. Všechna divadelní představení, která jsou hotová, mě frustrují. Říkám si pak: oni už to mají a já jsem nezačal ještě ani zkoušet.
Kdy se hraje25. dubna |
Ještě k vašemu vztahu k Monty Pythonům. Jste jejich dvorním překladatelem, za své titulky jste dokonce obdržel od Obce překladatelů tvůrčí odměnu v rámci Cen Josefa Jungmanna. Co je k tomu, aby byl člověk dobrým titulkářem, vlastně potřeba?
K překládání je potřeba mít dobrou, nebo alespoň slušnou znalost češtiny. Titulky mají jednu nevýhodu: člověk si v nich nemůže na rozdíl od dabingu moc vymýšlet. Lidé pod titulky slyší, co se povídá a tak se toho titulkář musí držet. Monty Pythoni byli vůbec moje první zkušenost s titulky. Honza Kratochvíl (bývalý dramaturg a producent České televize, pozn. autora) mi to dal do ruky a řekl: Tady to máš a přelož to, titulky se nasazují tehdy a tehdy. Já to v životě nedělal. Proto byly zprvu ty titulky skoro k neučtení, bylo mi líto totiž cokoliv z nich vyhazovat. Teď už to dokážu líp. Když tady byl na návštěvě člen Monty Pythonů John Cleese, tak nás představili a on mi říká: To nebylo tak těžké, ne? Tam žádné slovní hříčky nejsou. A já mu musel dát za pravdu, protože ty pravé anglické slovní hříčky tam opravdu nejsou. Oni si neustále dělají legraci z různých žánrů, například si hrají s literárním jazykem devatenáctého století. A to není právě snadné vystihnout.
Přesto vám jedna slovní hříčka dala zabrat...
Ano, to už jsem myslel, že hodím ručník do ringu. Bylo to ve skeči o vtipu zabijáku. A tam se objevilo: "My dog has no nose. And how does he smell? Awfully." ("Můj pes nemá nos. Ale jak potom čichá? Strašně." Hříčka spočívá v tom, že slovo smell znamená nejen čichat, ale také smrdět - pozn. autora). Koukal jsem na to a nic mě nenapadalo. Pak jsem šel na procházku se psem na Petřín a najednou mě to napadlo: "Můj pes nemá čumák. A jak čumí? Blbě.
Monty Pythoni spolu vytvářeli televizní skeče jen pár let. Přesto jich vzniklo neskutečně mnoho a ještě dobrých, což je obdivuhodné.
Dávali ty věci dohromady ve strašném tempu, protože na ně neměli moc času a ostatně ani peněz. Za tři týdny to vždycky museli mít a ono dát dohromady pořad humorných skečů, i když ne moc dlouhý, není lehké. Udělat byť jen pět vteřin dobrého humoru dá strašnou práci.
To u nás v obdobném duchu dokázal možná jen svého času Petr Čtvrtníček s Českou sodou.
Ano, přesně. Česká soda je Monty Pythonům strašně podobná. Takové jejich povedené české dítě. Podobný humor má i Divadlo Járy Cimrmana, které bylo navíc založeno ve stejném roce, kdy se objevila první série Monty Pythonů - v devětašedesátém. Je to zajímavé: nemohli o sobě vůbec vědět, ale na humoru se shodli.
