Před časem se spisovatel Aleš Palán na svém facebookovém profilu optal lidí, zda mají nějakou knihu, která jim změnila život. Pod příspěvkem se sešlo na tři stovky odpovědí. Nejvíce čtenářů v anketě jmenovalo Karpatské hry od Miloslava Nevrlého. Párkrát zazněl i další jeho titul — Kniha o Jizerských horách.
Muž, jehož dílo možná někomu „ovlivnilo bytí“, uplynulou neděli oslavil devadesáté narozeniny. Spisovatel, zoolog, cestovatel a také čestný občan Liberce obdržel dárky až impozantní. Minulé pondělí ho Jizersko-ještědský horský spolek obdaroval žulovou lavičkou, která našla místo nedaleko Prezidentské chaty v Nevrlého milovaných Jizerkách. V sobotu pak skauta s přezdívkou Náčelník vyznamenal prezident České republiky Petr Pavel medailí Za zásluhy o stát v oblasti kultury.
Pavel vyznamenal i průkopníka využití nanovláken Lukáše či filozofa Šolce |
Lavičku si však oslavenec domů odnést nemůže, leda že by si zapůjčil jeřáb. Posezení zhotovené z jednoho kusu žulového balvanu měří přes šest metrů a váží přibližně pět tun. Sedací část krášlí otevřená kamenná kniha coby pocta autorovi až legendárních knih.
„Při předávání lavičky byla ověřena její kapacita na minimálně dvacet šest osob,“ doplnil za spolek, jehož je Nevrlý čestným členem, Pavel Schneider. Vedle lavičky spolek vysadil jeřáb — spisovatelův oblíbený strom.
Liberec ho zprvu odpuzoval
Miloslav Nevrlý se narodil 29. října roku 1933 v Praze. V březnu 1957 se za prací zoologa v Severočeském muzeu odstěhoval do Liberce a městu zůstal věrný doposud. Muzeu pak 43 let až do svého odchodu do penze.
Letos v květnu v rozhovoru pro MF DNES vzpomenul dne, kdy poprvé do nynější krajské metropole přijel: „Náladu toho zimního dne si pamatuji dodnes, na přesné datum jsem se musel podívat do deníku. Šestnáctého ledna 1957 jsem se přijel ucházet — ještě jako pražský student pátého ročníku zoologie přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity, tedy ještě půl roku před promocí — o uvolněné místo v přírodovědeckém oddělení libereckého Severočeského muzea. Nikdy předtím jsem v Liberci nebyl. O volném místě mně tehdy řekl můj fakultní spolužák, Liberečák. Jsem mu za to dodnes vděčný, i když toho prvního nevlídného a mrazivého dne na mne Liberec působil spíš odpudivě, jako zakouřené, průmyslové, po válce sešlé germánské město. Kdyby mně tehdy někdo řekl, že o dvě třetiny století později budu jmenován jeho čestným občanem, neuvěřil bych tomu.“
Ačkoliv Jizerské hory poprvé navštívil v roce 1949, kdy s rodiči a sestrou trávil prázdniny v kořenovském Horním Polubném, pravidelné a objevitelské výpravy do nejsevernějšího tuzemského pohoří započal absolvovat až po příjezdu do Liberce.
Sentiment ve stáří škodí. Palán vyzpovídal devadesátiletou legendu tuláků Nevrlého |
Na začátku zmíněný spisovatel Aleš Palán, jemuž nedávno v nakladatelství Kazda vyšel knižní rozhovor s Miloslavem Nevrlým nazvaný Náčelník, v díle píše, že dnes čerstvý devadesátník měl v padesátých letech minulého století velké štěstí, protože se svými osudovými horami potkal ve zcela výjimečné době, kdy byly téměř liduprázdné; jedni jejich obyvatelé odtud museli odejít, druzí do nich ještě nenašli cestu.
Nevrlý na to reagoval: „To je pravda, uvědomil jsem si to naléhavě až po letech, po dlouhých letech. Kdysi po válce jsem — nevím proč — považoval za samozřejmé, že lesnaté hory, které jsem pro sebe objevoval, jsou prázdné. Skoro každého, koho jsem na svých cestách potkal, jsem znal, po horách chodilo před sedmdesáti roky jen pár lidí.“
A na jiném místě knihy Nevrlý dále vzpomíná: „Dny a noci, které jsem, nejraději o samotě, prožil v modřínovým dřevem obloženém pokojíku terénní stanice — v bývalém domě hajného Klugeho — patří k mým nejkrásnějším. Právě odtud jsem vycházel do míst, kde plynou tmavě jantarově zbarvené vody Jizery — na rašeliniště Velkou jizerskou louku na česko-polských hranicích. Na místo, které jsem považoval za nejkrásnější na světě.“
16. července 2013 |
