Spisovatele Miloslava Nevrlého a Miloše Zapletala, který 8. května zemřel ve věku 95 let, pojilo blízké přátelství. Nevrlý si vybavuje společné výpravy k řece Smědé, prozrazuje, jak se seznámili, nebo proč jej neoslovoval jeho skautskou přezdívkou Zet.
Když odejde v 95 letech člověk, který prožil dlouhý a plnohodnotný život, jenž inspiroval tisíce jiných, je to důvod ke smutku? S jakými pocity jste zprávu o odchodu Miloše Zapletala přijal?
Otevřeně řečeno, myslím, že pro Miloše byla smrt v polovině jeho desátého životního decennia vysvobozením. Po těžkém úrazu nohy před několika lety se jeho tělesný stav pomalu, ale jistě zhoršoval. Muselo to být pro něj – nejpracovitějšího, nejčinorodějšího a nejnápaditějšího člověka, kterého jsem kdy poznal – utrpení. O to horší, že mysl mu zůstala do posledních dnů jasná a zdravá, zatímco jeho tělo celé měsíce bezvládně spočívalo na lůžku, zcela odkázáno na pomoc druhých.
Když se s ním v páteční dopoledne 16. května loučila jeho rodina a blízcí přátelé v kapli U Obrázku v libereckých Ruprechticích, vzpomínkové projevy nebyly smutné, ale plné vděku a úcty, někdy i veselí. Hudba zahrála jeho milované lidové písně. Slzy se objevily lidem v očích až po obřadu, kdy před kaplí a před rakví zazněla skautská večerka. Píseň před spánkem, píseň na rozloučenou. Ale to nebyl ještě úplný konec. Rakev byla naložena do pohřebního auta a při jeho odjezdu, s prvním otočením kol, se ozval zvon. Sám od sebe, nikdo z přítomných ho nerozezněl, bylo přesně poledne. Zvonil dlouho a lidé po celou dobu stáli bez pohnutí.
Zemřel Miloš Zapletal, legenda českého skautingu a autor obří encyklopedie her |
Miloš vám vymyslel přezdívku Náčelník? Při jaké příležitosti vznikla a jak jste jej oslovoval vy?
Už se mě na to ptalo hodně lidí, ale – upřímně – přesně to nevím. Možná, že to bylo v souvislosti s jeho knihou Stezka odvahy, která se odehrává v Jizerských horách na měsíčním chlapeckém táboře na Farské louce, kde jsme často tábořili. Myslím, že Miloš projektoval ve své knize do svého náčelníka až „nebesky čistý“ ideál skautského vůdce, kterému lze na skutečném táboře, a v životě vůbec, jen stěží dostát. Mně pak nezaslouženě zůstalo ono jméno, ale opakuji, vůbec si tím nejsem jistý, může to být úplně jinak.
A k vaší poslední otázce: oslovoval jsem jej Miloši, stejně jako ostatní lidé, chlapci i děvčata. Svoji známou skautskou přezdívku Zet si s sebou z Pardubic, kde prožil po válce svoje skautské mládí, do Liberce nepřinesl.
Mnoho lidí četlo či hrálo hry z jeho Velké encyklopedie her, jež vycházely v 80. letech. Nejsou dnes již zastaralé? Může vůbec hra zestárnout?
Asi mi to nepřísluší posuzovat, Miloš neměl ve znalosti her konkurenci, a to ani, domnívám se, ve světovém měřítku. Jeho Hry byly vydány v mnoha jazycích a četli a hráli je lidé na celé zeměkouli. Miloš studoval hry v knihovnách mnoha evropských zemí. Nedomnívám se, že by ty bazální, základní hry mohly zestárnout, možná, že se dnes jen odehrávají jinými prostředky a jinými způsoby, dříve neznámými, ale jejich základ je stále týž.
Seznámili jste se asi v polovině šedesátých let v libereckém muzeu, kde jste mu pomáhal s překladem jmen zvířat pro překlad knihy E. T. Setona. V jakých dalších oblastech se vaše cesty prolínaly?
Opravdu za mnou kdysi přišel do Severočeského muzea v Liberci, pracoval jsem tam celý život jako zoolog a vedoucí přírodovědeckého oddělení. Požádal o zoologickou konzultaci, překládal knihy vůdce amerických skautů a znalce přírody E. T. Setona. Nevím již, jak mnoho jsem mu tehdy pomohl, ale spřátelili jsme se a později i naše rodiny. Byl jen o tři a půl roku starší než já. Měli jsme zhruba stejně staré děti, Miloš dvě dcery, já také a nejmladšího syna k tomu. Navštěvovali jsme se, chodili na výlety, říkali jsme jim výpravy, nejčastěji na písčiny krásné řeky Smědé hluboko ve frýdlantském výběžku.
V roce 1968 založil v Liberci skautský oddíl a vy jste se zanedlouho stal jeho součástí. Jaké byly vaše role?
Teprve v roce 1968, za Pražského jara, politického krátkodobého uvolnění režimu, jsem se dozvěděl, že Miloš byl po válce vůdcem oddílu vodních skautů v Pardubicích. Když se dozvěděl, že komunistický režim opět povolil zakázaný skauting, byl jako elektrizován. Založil 12. skautský oddíl z chlapců, které „verboval“ po libereckých školách, nejčastěji na Králově Háji, kde bydlel. Když jsem mu řekl, že jsem se hned v červnu 1945 stal v rodné Praze skautem, požádal mne, abych mu jeho oddíl pomáhal vést. Stalo se, snažil jsem se mu jako jeho zástupce pomáhat, ale kam jsem se na jeho nadšení, nápaditost, znalosti a pracovitost hrabal!
Při čtení vašich knih ke mně promlouvá spíše samotář. Jaké to bylo pro vás trávit čas s dětmi, v oddíle?
Skutečně jsem spíš, jak se říká, introvert, rád jsem sám a nepotřebuji se před lidmi jakkoli zviditelňovat. Pozornost lidí mě spíš zneklidňuje, než povzbuzuje. Tím horší a těžší pro mne bylo na počátku mého skautování s Milošem zabavit a zvládnout skautské družiny – několik desítek neznámých kluků-skautíků, kteří byli stejně nevycválaní, jako jsem byl kdysi ve dvanácti letech já. Nakonec se to snad podařilo a s mnohými z nich, dnes se starci kanonického věku, se stýkám jako dvaadevadesátiletý kmet dodnes.
Ve svém vzpomínkovém textu k Milošovým osmdesátým narozeninám jste popisoval, že vás mnohá desetiletí (nejdříve marně) motivoval a ponoukal k psaní. Že by ale bez něj později nevznikly Karpatské hry nebo Nejkrásnější sbírka či další vaše díla. Někdy to spíš než jako laskavé nabádání působilo jako burcování? Jak jste to vnímal tenkrát a jak zpětně?
Byl to dlouhý, polorozmarný text, který jsem napsal před patnácti lety pro několikasetstránkový almanach ZET – Pět životů, který byl napsán mnoha autory a vydán k Milošovým osmdesátinám. Většině lidí je Miloš znám jako skautský spisovatel, který ovlivnil svými knihami tisíce lidí, většinou mladých. Od začátku, tedy od doby, kdy jsem mu pomáhal vést skautský a později, po roce 1970, tedy po opětovném zákazu skautingu komunisty, i oddíl tomíků (členů Turistického oddílu mládeže), do kterého jsme se tehdy museli změnit, mě Miloš nabádal, někdy i nutil, abych začal psát. Povídky, texty, knihy, pro mládež, pro lidi vůbec.
Bránil jsem se, vymlouval se, ale dnes jsem rád, že jsem se neubránil. Bez Milošova „nucení“ by můj život vypadal jinak, než jaký je dnes. Knihy, které zmiňujete, by opravdu nevznikly. A nejen ony, i další texty. Jsem Milošovi navždy zavázán a hluboce vděčen za to, že mě „nutil“ psát povídky pro skautíky, knihy pro lidi.
Jeho knihy měnily životy. Cestovatel Nevrlý dostal k jubileu lavičku i medaili |
Z vašeho vyprávění zveřejněného ve zmíněném almanachu se zdá, že jste Zeta poslouchal. Naverboval vás do skautského oddílu. Vy jste se nechal. Později vás přetáhl do jeho vedení, vy jste se nechal. Tlačil vás k psaní. Vy jste mu naslouchal. Předpokládám, že to nebylo jen tím, že byl o tři roky starší než vy?
Měl opravdu přirozenou autoritu, čisté úmysly bez jakýchkoli postranních myšlenek a nezbývalo, než si jich vážit. Ve svém vyprávění k Milošovým osmdesátinám v almanachu vzpomínám na jeho „nátlaky a nucení“ s laskavým humorem a s lehkou a vděčnou nadsázkou. Ostatně část tohoto mého textu přečetl za Milošovu rodinu jeho zeť, manžel starší Milošovy dcery Jany, na zmíněném květnovém rozloučení v kapli U Obrázku. Lidé se smáli, tleskali. Bezpochyby Milošovi, ne mně.
Vzpomenete na situaci, kdy si nechal poradit on od vás?
Vzpomínám marně, možná kdysi pár titěrností na táborech, obou skautských v letech 1969 a 1970, později na mnoha těch „tomíckých“, již nevím.
Je nějaké místo, které s Milošem máte spojené?
Bude to asi vypadat nepatřičně, ale nejčastěji si ho připomínám, ještě v jeho plné síle někdy před pětapadesáti, padesáti roky, kdy zazvonil u dveří našeho suterénního bytu, chodil k nám často. Otevřel jsem, ale nenechal se pozvat dál. Prý jen na několik okamžiků. Po sdělení nějaké maličkosti, třeba, že mám druhý den ráno zatopit v nově postavené a dosud vlhké klubovně, blízko níž jsme bydleli, začal o tom, že bych měl psát. Potřeboval pro časopis, se kterým spolupracoval – kdysi Junák, později Pionýrskou stezku – nějaký článek, povídku.
Byl studený únor, dveře byly otevřeny, sklepní byt prochládal. Zval jsem ho dál, na čaj, pokašlával jsem, marně. Stál, teple oblečen a hovořil a hovořil. Nezbylo, než povídku slíbit a po jeho odchodu i napsat. Takže nejčastější představa: Miloš ve dveřích, já pak u psacího stroje. Počítače, na kterých jdou překlepy tak krásně a rychle opravit, ještě zdaleka, zdaleka nebyly. Krásná vzpomínka!
V sobotu 21. června se rozhoří v Jizerských horách vzpomínkový slunovratový oheň otevřený všem přátelům Miloše Zapletala. Přisednete k němu?
O tom dosud nic nevím. Možná, že onen budoucí oheň je totožný s tím, který plane o letním slunovratu každým rokem na zahradě dvou starých skautů. Ještě těch z Pražského jara (usmívá se), při kterém se schází všichni ti, kterým Milošův 12. skautský oddíl změnil život. Někdy na něj staří skauti či tomíci přijíždějí zdaleka, i z Ameriky! Plane někde na hranici Janova Dolu a Dolního Hanychova. Zaplane-li v Jizerských horách nějaký další oheň, jiný, nevím.
