Poprava německých civilistů, odzbrojených vojáků, žen a dětí je největší skvrnou v historii Rovenska pod Troskami, které se paradoxně proslavilo hrdinnou smrtí paravýsadku Antimony v roce 1943.
Snad proto se o mstě na Němcích 70 let prakticky nemluvilo. Ticho prolomil až novinář Pavel Matys se svojí tehdejší manželkou Kateřinou. Ti pátrali po tom, co se vlastně 10. května v Rovensku odehrálo.
„Osudný den prochází městečkem dlouhé kolony odzbrojených německých vojáků i civilistů. Ve stejný den sem ale přijíždí i Rudá armáda, která přiváží na korbách náklaďáků zajaté jednotky SS. Všichni se shromažďují před školou, kde se obě zajatecké kolony setkávají. Zajatí příslušníci SS jsou po jednom voděni do třídy, kde nad nimi probíhá ‚soud‘, který vynáší jediný rozsudek - smrt. Stříleni do týla jsou po jednom u zdi za školou,“ popisuje tehdejší události Kateřina Matysová.
Jednomu z esesáků se podaří utéct a skrýt se v nedaleké hospodě V Lípách. Pronásleduje ho sovětský partyzán Ivan Karlovič Nelipovič. Ten se však při průchodu dveřmi hostince zahákne páskem od samopalu za kliku, čehož Němec využije, přiskočí k němu, obrátí hlaveň k jeho hlavě a partyzána zastřelí.
Smrti se tím vyhne jen o chvilku, přibíhající Sověti jej zabijí. Událost však jako rozbuška odstartuje strašlivý hněv k přítomným Němcům - včetně více než tří stovek bezbranných běženců u školy.
„Oči pomstychtivých rudoarmějců se obracejí ke koloně stojící u školy. Všichni bez rozdílu a bez ohledu, zda se jedná o vojáka, ženu či dítě, mají být odvedeni za školu a zastřeleni. Jeden mladý chlapec, zhruba ve věku šestnácti let, se pokouší o útěk. Je chycen a zastřelen. Sověti si v té chvíli uvědomují, že by se něco podobného mohlo každou chvíli opakovat, zaznívá tedy rozkaz k okamžité střelbě do davu,“ vysvětluje Matysová.
Kdo měl zbraň, pálil do německých civilistů
Co se dělo pak, si v ničem nezadá s běsněním SS za heydrichiády - každý kdo má zbraň, včetně přítomných občanů Rovenska, pálí zběsile do skupiny civilistů.
Jakmile se zásobníky vyprázdní, na zemi leží 365 mrtvol. Ti, co se ještě hýbou, jsou bez milosti doráženi kulkou do hlavy. Jenže Němci stáli ve čtyřstupu, takže několik žen z poslední řady zůstalo stát naživu. Partyzáni je pak odváděli za školu s úmyslem je zastřelit.
„Pamatuju se, že první šla moc hezká asi pětadvacetiletá holka, a to jsem ji obdivoval, s jakým klidem jde na smrt. Ale to už si to rozmysleli a tuhle skupinu odvedli do školy. Ti jediní se zachránili,“ popsal v knize Peklo v ráji rovenského spisovatele Miroslava Havelky svědek tehdejších událostí František Fajta.
„Ještě večer a v noci jsou mrtví odklízeni a pohřbíváni na poli nad školou. Ulice a chodníky jsou umyty hasičskou motorovou stříkačkou. Vše je uklizeno, umyto, nic se nestalo… vzniká jedno z největších rovenských tabu. Událost, o které se nemluví, rodiče ji dětem nevyprávějí, na niž se raději ani nevzpomíná,“ podotýká Kateřina Matysová.
Proč se o masakru desítky let mlčelo?
Mrtví Němci pohřbení na poli byli v roce 1996 exhumováni. Tehdy bylo nalezeno 238 kosterních pozůstatků. V mezičase totiž v místě masového hrobu probíhaly stavební práce, navíc dětské pozůstatky podléhají zkáze rychleji.
Proč se o masakru Němců dlouhá desetiletí mlčelo? V případě válečného zločinu neexistuje promlčecí lhůta a řada obyvatel měla krev na rukou. Poprava bezbranných civilistů se navíc nehodila do obrazu hrdinných rudoarmějců, kteří nás osvobodili.
„Dosud mě nikdo jako historika a člověka, který pracuje s písemnými prameny, nepřesvědčil, že v Rovensku pod Troskami nedošlo k masové vraždě, či dokonce k válečnému zločinu, dovoluje-li toto označení dobová právní terminologie. Nutno ovšem dodat, že se mě nikdo o oprávněnosti vražedného běsnění za mou éru v archivu přesvědčit ani nepokusil,“ říká Pavel Jakubec, pracovník Státního okresního archivu v Semilech.
Spisovatel a badatel Miroslav Havelka vidí realitu rovněž neslučitelně s dobovým výkladem.
„Ve dnech, kdy válka byla rozhodnuta a Němcům již nešlo o nic jiného než přežít, začali někteří lidé budovat poválečnou kariéru a projevovat hrdinství, kterého se jim v době okupace nedostávalo. Někteří zahlazovali stopy své kolaborace a našli se i bojovníci, kteří se s pomocí ukořistěného majetku obohacovali,“ svěřuje se v knize Peklo v ráji.
Svědčit o tom mají i případy vězněných odbojářů z Rovenska pod Troskami. Těch totiž za války moc nebylo, aby se pozdější masakr mohl vykládat - byť jako těžce pochopitelná - odplata.
Nejdéle vězněnou byla Antonie Podzimková, která si odseděla dva měsíce za to, že v den Hitlerových narozenin vyvěsila místo praporu starou zástěru.
