Chudoba, hlad a krásné holky ze Senegalu. Filmař poznal pravý Dakar

  6:15aktualizováno  6:15
Na děti škemrající o jídlo i nádherné Senegalky nikdy nezapomene liberecký kameraman Martin Čepela. Jako jediný Čech natáčel v Africe drsný závod odkazující k původnímu Dakaru.

Martin Čepela procestoval jako kameraman závodního týmu tři země. Nejvíce ho trápil všudypřítomný jemný písek. | foto: archiv M. Čepely

Písek měl po celém těle i v drahé technice, odolával nelidským teplotním rozdílům, na hygienu mu téměř nezbýval čas. Přesto liberecký kameraman Martin Čepela nelituje, že začátek letošního roku strávil v Africe na závodě Africa Eco Race. 

Ten odkazuje k původnímu Dakaru, který se tu jezdil, než se přesunul do Jižní Ameriky. Během šestnácti dnů Čepela natáčel české a slovenské závodníky, zároveň ale poznával tamější kulturu a především obyvatele. Navíc měl srovnání se současným americkým Dakarem – ten si rovněž jako kameraman zajel třikrát.

„Přijde mi, že americký Dakar už pomaličku končí a upadá. Důkazem toho je, že už se nejede Argentina – Peru – Chile – Bolívie, ale jenom Peru. Kdežto Africa Eco Race kráčí po stopách původního Dakaru, který založil Thierry Sabine v roce 1979. Tehdy byl Dakar založený více na přátelství. Na tom, že si lidé pomáhali. Mělo to takovou tu hezkou energii,“ osvětluje základní rozdíl mezi oběma závody Čepela. 

Všichni jsou drzí obchodníci, říká Čepela

Do Afriky se dostal s týmem motocyklového závodníka Lukáše Kvapila. Byl tak jediným oficiálním kameramanem, který posílal záběry do největších českých médií. Na cestách po dunách tvořil partu s fotografem, redaktorem, mechanikem a závodníkem. 

Fotogalerie

„Ráno, většinou kolem páté hodiny, jsme vyrazili na přejezd. Nestíhali jsme brát materiál z tratě, takže jsem točil start, průjezd Lukáše Kvapila nebo našich českých nebo slovenských závodníků, nebo jsme je natočili až v cíli. Jenom dvakrát se nám je podařilo natočit uprostřed závodu,“ popisuje Čepela.

Přejezd měřil průměrně 500 až 700 kilometrů denně, výprava tak do dalšího bivaku dojížděla kolem páté hodiny odpoledne. „V tomhle závodě nás nepouštěli na trať. Od silniční cesty jsme se mohli vzdálit nanejvýš deset kilometrů. V tom je rozdíl oproti americkému Dakaru, kde stačí zaplatit novinářské poplatky a pořadatelé tam štáby pustí,“ líčí.

Závod, který trval od konce prosince do půlky ledna, zavítal na území třech států – Maroka, Mauritánie a Senegalu. Čepela tak měl jedinečnou možnost poznat ne příliš turisticky navštěvované destinace. „Mentalita tamějších lidí je naprosto jiná. Přišlo mi, že to jsou všechno obchodníci a snaží se nám něco prodat. Jsou neodbytní a drzí,“ shrnuje.

V Mauritánii mají lidé hlad

Maroko je podle něj podobné turisticky oblíbenému Tunisu. Je tam však velká chudoba, ale lidi tam ještě mají co jíst.

„Pak se přejede do Mauritánie a tam už lidi i žebrají o jídlo. Děti na nás ukazovaly a pokřikovaly kadu, kadu, kadu, což znamená jídlo. Největší zážitek tak byl zastavit a rozdat jim celou svačinu. My toho měli hodně, protože jsme sbírali svačinové pytle, které nikdo nechtěl jíst, a pak jsme to rozdávali,“ vzpomíná Čepela. 

Občas jim nějaké dítě vzalo celý pytel a utíkalo s ním. „Dvacet dětí se za ním rozběhlo a sundalo ho jako v americkém fotbalu. Jednou jsme jim dali možnost, aby si v obchodě vybraly, co chtějí. Nechtěly sušenky, hračky nebo tak. Vybraly si jablko,“ vypráví.

V Senegalu je už podle Čepely vidět, že lidé mají víc co jíst. Ale liberecký kameraman zaznamenal ještě další výrazný prvek, který mu utkvěl v paměti.

„Mají tam nádherné holky, všechny jsou hubené a krásné! Je jednoduché se s nimi seznamovat. Slibují, že když si je vezmeme s sebou do Evropy, budou se o nás starat. Na druhou stranu se většina z nich živí prostitucí. Chlapovi hodí něco do pití, on vytuhne a pak mu vybílí peněženku,“ říká.

Největším nepřítelem byly pro závodníky, pořadatele a doprovodné týmy teplotní rozdíly. Zatímco přes den si užívali 39 stupňů Celsia, večer klesala teplota k nule. „Na druhou stranu teplota strašně rychle stoupá. Během hodiny člověk odhodí bundu i dva svetry,“ ohlíží se Čepela a přiznává, že oblečení bylo až to poslední, co během závodu řešil. 

„Celý Dakar jsem odjel v jednom triku, a to jsem se ani nesprchoval. Dvakrát jsem se vykoupal v moři. Ale zuby jsem si čistil pravidelně,“ přibližuje.

Důvody, proč přes dva týdny zanedbával hygienu, jsou podle něj dva. „Nebyl na to čas, to zaprvé. A hlavně když člověk vyleze ze sprchy, okamžitě se na něj nabalí písek. Tělo si ale během tří dnů zvykne. Přestane se potit, kůže zkamení a člověk nesmrdí. Takže jsme si nesmrděli ani v autě, ani ve stanech, kde jsme spali po dvou,“ směje se.

Písek se sype z fotoaparátu ještě dnes

Větší komplikací, která Čepelovi a jeho kolegům znesnadňovala práci, byli afričtí policisté a vojáci. Ti výpravu stavěli po několika kilometrech.

„Chtěli po nás vypsané papíry s údaji kdo jsme, kam jedeme, co tam chceme. Jsou to formáty A4 a my jich nakopírovali asi sto. To jsme jenom rozdávali. Ale někdy byli drsnější a museli jsme vyložit auto, čímž jsme nabrali zpoždění. Podle mě si tím jenom dokazovali nějakou svoji nadřazenost,“ vypráví.

Čepela posílal záběry každý den. Už v Americe se naučil nakoupit si na místě SIM karty s internetem, než se spoléhat na wi-fi od pořadatelů. Denně poslal v průměru 1 GB dat. Horší to však bylo s technikou, která každý den čelila náletům zrnek písku z všudypřítomných dun. 

„Už od prvního dne má člověk písek úplně na všem. Říká se mu fesh-fesh a je strašně drobný. Foťáky musí po závodě okamžitě do servisu na vyčištění, což samozřejmě stojí hodně peněz. Notebook mám chráněný, pořídil jsem si i kryt přes klávesnici, aby mi do ní nešel písek, ale stejně jsem měl od prvního dne zaprášený monitor. Všechno naštěstí přežilo, i když s oděrkami. A když si teď fouknu do foťáku, vždy z něho nějaké zrnko písku vypadne,“ popisuje Čepela.

V Americe bylo jídlo lepší

Nadšení nevyvolalo ani jídlo. Porce ke snídani přišly Čepelovi malé, až se někdy styděl, kolik toho spořádá. Navíc se skladba dost opakovala. „Ke snídani byl jeden plátek šunky, sýra, jedna bagetka, pomerančový džus, čaj. A takhle pořád dokola,“ vzpomíná. 

Situace se nezlepšila ani se svačinou nebo večeří. „Přes den jsme dostávali pytle se svačinami. V nich byly oříšky, kandované ovoce nebo přesnídávka, ale taky klobásky, sýr, sušenky, palačinka, müsli tyčinka a pití. Stejné jídlo jsme dostávali i v Americe, takže žádný rozdíl nebyl. Nedá se to ale moc jíst, je to každý den to samé,“ popisuje Čepela. 

„Těšili jsme se na večeři, která se skládala z krémové polévky z prášku. Nechutnalo to špatně, ale byla to jasná chemie. Točila se z barelů, v jakých bývá normálně šťáva. Druhý chod pak byla trocha těstovinového salátu a k tomu kus masa nebo brambora,“ líčí.

A právě večeřemi se podle libereckého kameramana oba Dakary výrazně liší. „V Americe nám dávali ochutnat místní věci. Vždycky jsme někam přijeli a tu jsme dostali guacamole, jinde steak. Tady se ovšem všechno opakovalo pořád dokola,“ srovnává.

Nenapadlo ho někdy, že odloží zrcadlovku, pořídí si náležitý stroj a vyrazí na nebezpečnou trať jako závodník?

„Láká mě to, nejvíc asi kamion. Ale na to je potřeba hrozně moc peněz. Takže až jednou vydělám třeba sedm milionů, tak to určitě budu chtít zkusit. A určitě bych preferoval africký Dakar. Tady si totiž lidé pomáhají. Večer přijde motorkář za jiným, řekne mu, že má špatně nastavené tlumiče a poradí mu, jak si je nastavit správně. Sem se vydávají dobrodruzi, kteří si chtějí závod užít sami pro sebe,“ uzavírá Čepela.

Autor:

Nejčtenější

Účet za tanky shořelé v Praze jde do milionů. Žár roztavil části pásů

Tank M36 Jackson je po nehodě nepojízdný. Vysoké teploty poškodily jeho...

Pět měsíců práce a více než tři miliony korun. Tak dlouho bude trvat a tolik bude stát oprava dvou historických tanků,...

Žena zemřela poté, co jí omylem nařízli tepnu. Manžel žaluje nemocnici

I když nepůjde o stavbu nové nemocnice, spolyká projekt i v této okleštěné...

Půl milionu korun žádá jako odškodnění manžel ženy, která zemřela v liberecké nemocnici. Když těžce zraněná pacientka...

Rodičům, kterým ochrnula dcerka, zaplatí liberecká nemocnice pět milionů

Operace ve Fakultní nemocnici Hradec Králové.

Téměř pět milionů korun zaplatí Krajská nemocnice v Liberci rodičům dívky, která v roce 2009 v pěti letech ochrnula při...

Dvacet dolarů v kapse a sen o NHL. Nedvěd vzpomíná na svou emigraci

Petr Nedvěd

O té lize věděl jako kluk pramálo. „Ve Sportu vycházel se zpožděním přehled zápasů. Koukali jsme na Kanadský pohár, v...

Poničený tahač brázdil Jablonec, řidič se v pomačkané kabině krčil

Značně poničený tahač jel Jabloncem nad Nisou (17. 5. 2019).

Značně poničený tahač projížděl v pátek v podvečer Jabloncem nad Nisou. Vycházely z něj oblaka dýmu a kabina byla...

Další z rubriky

Při bourání zámečku mohla suť zranit lidi, primátor se obrátí na policii

Demolice jabloneckého zámečku mohla být nebezpečná, tvrdí primátor.

Když se v sobotu ráno rypadlo zabodlo do věžičky a části střechy jabloneckého zámečku, do okolí se rozlétla suť. Podle...

Stará mapa na Frýdlantě přináší tajemství, badatelé luští skryté nápisy

Mapu frýdlantského panství z roku 1660 prozkoumali odborníci nejmodernějšími...

Historická mapa frýdlantského panství přináší po moderním prozkoumávání překvapivá zjištění. Jsou na ní skryté,...

Albrecht z Valdštejna na kraji Frýdlantu opět porazil Švédy

V sobotu proběhla ve Frýdlantu při příležitosti valdštejnských slavností...

Stovky lidí nestály v sobotu odpoledne na louce na okraji Frýdlantu a ani se nepsala léta páně 2019. Na více než hodinu...

Najdete na iDNES.cz