Zatímco se její spolužačky chtěly stát princeznami, Linda Vokál snila o kariéře šperkařky. To se jí skutečně podařilo. Ve svém jabloneckém ateliéru nyní tvoří šperky, kterými se často chlubí i biatlonová hvězda Gabriela Soukalová.
Podstatnou část práce jablonecké umělkyně ale tvoří velkoformátové obrazy. „Mám ráda, když se můžu rozmáchnout,“ říká Linda Vokál.
Působíte jako multitalentovaný člověk. Čemu všemu se věnujete?
Hlavní je malba a šperk. Pro šperk už jsem byla rozmyšlená odmalička. Mamka mi říkala, že když ostatní holky chtěly být princezny, tak já chtěla být zlatník. V tom jsem měla oproti ostatním značnou výhodu, protože jsem na škole nemusela váhat. K tomu mi časem přibyly další okruhy, protože ráda experimentuji a poznávám nové práce. Jedna věc mě vždycky přitáhne ke druhé. Začala jsem pracovat i s vitrážemi, které se mi také líbí, ale mám to spíš jako koníček. Zkouším i tetovat a nedávno jsem dostala skvělou příležitost udělat i nástěnnou malbu v jabloneckém divadle.
Na škole jste, pokud vím, studovala rytectví.
Ano, to mi dodalo poslušnost sedět u práce hodiny a vydržet. Potom jsem šla na vyšší odbornou školu, kde jsem studovala medaili. Po jejím absolvování jsem zamířila na učňák, protože jsem vždycky chtěla dělat zlatničinu.
Když jsem přicházel k vašemu ateliéru, nemohl jsem si nevšimnout cedule Rámování. Takže jste i rámařka?
Po mamce jsem převzala rámování. Když jsem ještě studovala, přihodil se jí úraz a poprosila mě, abych ji na chvilku zastoupila. A letos jsem podávala už šestnácté daňové přiznání (smích). Rámování je skvělá práce, ale zdržuje mě to od toho, kdo jsem, a tak bych ho chtěla předat někomu dalšímu.
Vraťme se k vašemu dětství. Narodila jste se v Německu a i potom se dost stěhovala. Jaké bylo vaše putování a jak vás ovlivnilo v tvorbě?
Moje mamka je neuvěřitelný dobrodruh. Když jí bylo sedmnáct, emigrovala do Německa a následně do Jižní Afriky. Pak se vrátila do Německa, kde jsem se narodila. Nějakou dobu jsme tam žily, ale pak jsem mírně onemocněla a doktor doporučil delší dovolenou. Mamka to vzala jako důvod odstěhovat se zpátky do Jižní Afriky, kde jsme následně dva roky žily. Potom jsme se vrátily do Německa a nakonec zpátky do Česka. To mi bylo kolem devíti let.
Ale cestování ve vás zůstalo.
Každé jaro vypadnu na čtyři až šest týdnů pryč. Miluji Kambodžu, Vietnam, naposledy jsem byla na Sumatře. To byl největší úlet! Je to takové čarodějnické místo. Cestování moji tvorbu ovlivňuje tím, že se člověk naučí zastavit a přemýšlet bez tlaku. Navíc člověk vidí, jak se tamější lidé dívají na věci jinak. Je boží, jak mají radost z úplně jiných věcí. A jsou víc vyrovnaní. Já se dřív dost honila, snažila jsem se zvládnout úplně všechno. Na Sumatře mě ale píchla nějaká jedovatá ryba. Ležela jsem tam, myslela si, že nastala moje poslední hodinka, ale říkala jsem si, že umřu šťastná. Že mám krásný život. Tehdy jsem se naučila, že nemusím dokázat úplně všechno pod sluncem.
Pojďme k vaší tvorbě. První, co kolem sebe vidím, jsou obrazy. A nejsou zrovna nejmenší. Proč malujete tak velké obrazy?
Mám ráda, když se můžu rozmáchnout. Je to jako dlouhý román. Můžu se víc vyřádit a má to větší výpovědní hodnotu. Kdybych mohla, tak maluji ještě větší. To ale nevím, jak bych se sem vešla. Do plátna o velikosti 50 centimetrů na 60 celý příběh nedám.
Co na těch obrazech je?
Rozděluji je na dvě skupiny. Ta první je to, co cítím. Takže zaznamenávám pocity v ten moment. Ať už pozitivní, nebo negativní. Ta druhá jsou věci, které mě ovlivňují dlouhodobě. Například mám ráda pohádky bratří Grimmů. I proto teď pracuji na obrazu Červená karkulka. Ale když tu pohádku vyprávím své dceři, říkám ji s alternativním koncem. Vlk nakonec neskončil ve studni, ale svázaný u stolu, kde mu vysvětlili, že musí varovat ostatní vlky, jinak je vybijí. Chtěla bych malovat i Erbenovu Kytici, protože tam jsou také úžasné náměty.
Baví mě i křesťanská tematika. Můj předposlední obraz tak byla Eva. Protože u ní mi bylo líto, jak dopadla. Vyčítá se jí, že kvůli ní bylo lidstvo vyhnáno z ráje. Přitom to byla křehká holka, které něco našeptal had, ona to zkusila a ještě se chtěla podělit. Tak jsem ji malovala jako poděkování za to, že díky ní můžeme experimentovat a poznávat nové věci.
Takže svými obrazy vyprávíte příběh, jestli to chápu dobře. Odhalíte nějaký další?
Mám moc ráda obraz Učitel. Dostala jsem se do velkých potíží a prožívala jsem dost špatných dnů. Měla jsem celou dobu zavřené oči, proto ta černobílá tvář. Ale malováním jsem se dostala k tomu, abych otevřela oči a uvědomila si, co se kolem mě děje. Hodiny bez ručiček ukazují, že nikdy nevím, jaký je čas. Jestli je dobrý, nebo špatný. Lekníny jsou symbol reinkarnace, že chci jít prostě dál. Je tam i pomoc znázorněná jako zdvihání z vody a nechybí ani určitá erotika. Je to tedy jeden z těch pocitových obrazů.
Pojďme se podívat na další z obrazů, a to kulatý s motivem hodin.
Strašně dlouho jsem se obávala času. Je to jediná věc, o které jsem věděla, že ji nedokážu ovlivnit. Už jsem se ho ale přestala bát, a proto jsou ty hodiny opačně. Ze strachu ze zítřka ztrácíme dnešek. Proto jsem tam udělala makovice – všechno je jenom v hlavě, v makovici.
Co nám říká obraz, na kterém jsou včely?
Pojmenovala jsem ho Královna. Mák je pro mě totální sexualita. Je to pro mě nejvíc sexy kytka. Plodnost ztvárňuje žena s plnými rty. A pak tu jsou včely, to jsou nejvíc šikovný holky. Nakonec je tu lev a lvice. A celé nám to říká, jak jsou ty ženský prostě dobrý. (smích)
Vy své obrazy prodáváte. S příběhy, které vám jsou osobní, se tak musíte rozloučit. Jaký je to pocit?
Dřív to bylo strašný, protože ráda sbírám. Dřív jsem tak nechtěla nic pouštět, šperky, obrazy, byly to moji miláčci. Pak ale přišel zlom a já jsem teď šťastná, když si to někdo koupí, protože vím, že mu to bude dělat radost. Je to osvobozující.
Jak dlouho trvá namalovat obraz?
Někdy mám rozmalovaný obraz rok a půl, protože k tomu musí být správná nálada. Jindy zvládnu menší formát udělat během pěti sedmi dnů.
Prozradíte, za kolik prodáváte obrazy?
Menší formáty se pohybují kolem 25 až 35 tisíc. Velké formáty jsou pak kolem 60 tisíc.
Pojďme ke šperkům. Teď mi pro změnu jako chlapovi vysvětlete, jaké šperky tvoříte?
Mám ráda, když jsou šperky hravé. V minulosti jsem například rozmontovala zesilovač rádia a z toho jsem si pomocí zavíracích špendlíků udělala náramek. Teď ale přecházím k subtilnějším věcem. Naučila jsem se novou techniku, a to odstředivé lití. Udělám si voskový model, který si nechám odlít, a ten následně můžu ohýbat a modelovat. Používám stříbro a kameny, ale chtěla bych časem i zlato.
Vašimi šperky se ráda chlubí i Gabriela Soukalová, úspěšná biatlonistka a nyní moderátorka. Jak se k ní dostaly?
S Gabčou jsme už dlouho kamarádky. Je to pro mě ohromně blízký člověk, kterému mohu věřit. Je to solidní, chytrá holka a já jsem fakt šťastná, že ji mám ve svém životě. Máme podobnou náturu, možná je to tím, že jsme obě štírky. Máme i podobné vnímání umění, což je v přátelství super. Jsem proto moc ráda, že se jí moje šperky líbí, a moc si toho vážím. Má ode mě i obraz.
Šperky od Lindy Vokál nosí i Gabriela Soukalová.
Zaujal mě šperk, který měla na plese České televize a který se jí vinul po zádech.
Týká se to tématu, které se se mnou váže už roky, a to je Eva. Jako závěrečnou práci jsem dělala hada, protože je to našeptávač, a byla to taková aplikace na záda. Měl tři výměnné ocasy, vepředu pak byla hlava. Našla jsem v tom zalíbení a pokračovala v tom.
Ten šperk se ale něčím liší.
To, co má Gabča na zádech, je taková okřídlená televize. Vnitřek připomíná malinkaté televizky, jako byly dřív, kolem jsou pak křídla vážek. Gabče se líbil natolik, že si k němu nechala ušít šaty. Výsledek vypadá ohromně.
To ale nebyla vaše jediná spolupráce, viďte?
Pro Gabču ráda dělám i prsteny, protože máme stejnou velikost prstů. A když měla křest knihy v Sovových mlýnech, tak jsem pro tu příležitost namalovala obraz a ten se tam vydražil za 150 tisíc na dobročinné účely. To bylo krásné. Moc si vážím příležitostí, kterých se mi skrz Gabču dostává.
