Luboš Příhoda stojí u fotografie tanku, který narazil do podloubí. V srpnu roku...

Luboš Příhoda stojí u fotografie tanku, který narazil do podloubí. V srpnu roku 1968 viděl tuto tragédii na vlastní oči. | foto: Miloslav Lubas, MF DNES

Po invazi odmítl převléknout kabát. Novinář a spisovatel skončil u lisu

  • 4
U nemilosrdných stranických prověrek si nenasypal popel na hlavu jako řada jiných soudruhů. Neřekl, že byl pomýlený. Neprojevil lítost nad svou snahou o obnovu demokracie v Československu. K pokání měl daleko, a odmítl souhlasit s okupací Československa sovětskou armádou a vojsky Varšavské smlouvy.

Liberecký novinář Luboš Příhoda patří mezi desetitisíce lidí, kterým invaze vojsk Varšavské smlouvy z 21. srpna 1968 rozmetala životy. Tvrdé protidemokratické jádro KSČ řízené sovětskými bolševiky z Moskvy tehdy připravilo své zásadové a charakterní odpůrce o práci a deptalo jejich rodiny.

„V libereckých novinách Vpřed jsem musel po roce 1968 skončit a udělali ze mě dělníka. Pracoval jsem také u lisu. Rozdrtil mi ruku,“ vzpomíná čtyřiaosmdesátiletý Příhoda. „Zachránili mi ji v nemocnici ve Vysokém nad Jizerou.“

Díkybohu, že lékaři tam dokázali už tehdy divy. Po roce 1989 se mohl Příhoda vrátit ke psaní a jeho uzdravená ruka se zasloužila o knihy o událostech z let 1968 a 1969.

„Reportážní kronika z roku 2015 nazvaná Nejdřív tanky, potom pendreky je Lubošovým životním dílem,“ říká Jan Šebelka, liberecký spisovatel a Příhodův dlouholetý kamarád. „Velmi lidsky a civilně popisuje, co se tehdy dělo.“

Mysleli si, že jde jen o cvičení

Příhoda pracoval i pro Mladou frontu DNES a v letech 1998 a 1999 tam obsáhle líčil 30 let staré děje. 21. srpna se vrátil po 50 letech na náměstí před libereckou radnici, aby se tam poklonil devíti obětem vpádu vojsk Sovětské armády do Československa. Připomněl si 21. srpen 1968, kdy se mu doma brzy ráno rozdrnčel telefon.

„Svolávali nás do redakce Vpředu. Nejdřív mě napadlo, že jde jen o nějaké plošné cvičení Varšavské smlouvy v Československu. Ale pak mi ze zpráv v rozhlase došlo, co za hrůzu se děje,“ podotýká Příhoda. „Okupace pro mě přišla jako blesk z čistého nebe. Vychovávali nás a vzdělávali, že Sovětský svaz je náš bratr a přítel, a ne někdo, kdo nás vojensky obsadí.“

Příhoda se 21. srpna 1968 jako novinář ocitl na náměstí před libereckou radnicí. „Viděl jsem, jak najel první ruský tank do podloubí a pak ještě další,“ vzpomíná na strašlivé okamžiky, po nichž zůstali pod sutinami domu dva mrtví a další zranění.

Vpřed, kde Příhoda pracoval, vyšel mimořádně hned 21. srpna i se jmény některých libereckých obětí invaze a raněných lidí. Po týdnech obrovské soudržnosti národa protestujícího proti agresi, nadešel plíživý tlak na celou společnost vytvářený sovětskou a československou státní bezpečností. Mohly se opřít o komunistické funkcionáře, jimž by návrat demokracie odňal jejich výsady.

Příhoda se ocitl mezi protistátními živly

Československo se postupně vracelo mezi totalitní prosovětské režimy. Na normalizaci doplatil rovněž Příhoda. V dokumentu Poučení z krizového vývoje v okresu Liberec z dubna 1971 se ocitl mezi pravicovými a protistátními živly.

U stranických prověrek neprošel. „V inkviziční místnosti jsem předstoupil před zajímavou komisi. Vedla ji tehdejší předsedkyně okresního soudu,“ upozorňuje Příhoda. „Přivítala mě slovy – Přišla bída na kozáky, čímž chtěla říci, že jsem předem ztracený.“

Příhoda nikdy nelitoval, že po roce 1968 neustoupil a zůstal věrný svým názorům. „Dcera se sice mohla přihlásit jen na jedinou střední školu, na strojní průmyslovku. Ale soudruhům vypálila rybníky. Díky samým jedničkám se dostala bez přijímaček na vysokou školu,“ uvádí.

„Mě dodnes nejvíc ze všeho mrzí dvacet ztracených let mezi rokem 1969 a 1989. Nesměl jsem dělat nic, čeho jsem chtěl v životě dosáhnout. Až po sametové revoluci jsem si alespoň něco vynahradil.“


Přelomové osmičky