„Neměl jsem tehdy jinou knihu častěji v ruce a vepsal si do ní desítky a desítky poznámek. Původně brožovaná kniha se brzy rozpadla, a když jsem si ji nechal svázat, musel jsem požádat knihvazače, aby ji neořezával, protože by až do okrajů ručně psané poznámky zmizely nebo se poškodily,“ popisuje Nevrlý, jehož Kniha o Jizerských horách, Karpatské hry nebo Zašlá chuť morušek dodnes rezonují mnohými čtenáři i za hranicemi regionu.
Návštěvníci knihovny si mohou prohlédnout také kufříkový psací stroj Consul, který vlastivědný badatel Marek Řeháček v roce 1994 zdědil po svém dědečkovi. Na něm také vznikaly Řeháčkovy první literární pokusy, později i známé regionální publikace. „Od roku 1999 psací stroj nahradila výpočetní technika,“ svěřuje Řeháček.
Pracovníci knihovny se rozhodli založit a vystavit sbírku Literárního minimuzea autorů Liberecka, aby ukázali, že psaní je jen část života všech umělců. Kromě něj totiž také třeba pracují, cestují, jedí, pijí nebo zahradničí, a veškeré činnosti a předměty s nimi spojené mohou být stejně zajímavé jako samotní autoři a jejich díla.
„Vše začalo díky daru Otokara Simma, razítku předválečného německého autora Gustava Funkeho, jednoho ze spisovatelů z naší antologie Ještědské květy. Díky němu nás napadlo vytvořit sbírku předmětů autorů Liberecka,“ vysvětluje autor výstavy Marek Sekyra, na níž se podílel také Liberecký autorský kruh LAK.
„V době, kdy průměrnou knihu brzy napíše umělá inteligence, je dobré se podívat a ujistit, že ten a ten autor je opravdu z masa a kostí, chodí do práce, nakupuje, má své neřesti, do něčeho své dílo vyťukává a tak podobně,“ míní básník a předseda LAKu Martin Trdla, jehož sako, kterým přispěl do sbírky, visí jen na dohled sekce historických románů.
Kožený diář i mapa Jizerek
Součástí výstavy jsou dále boty prozaika a scenáristy Pavla Brycze, dýmka Stanislava Kubína, cestovní pas Štěpána Kučery, mapy Jizerských hor a Frýdlantska Miroslava Stuchlého nebo kožený diář básníka Julia Benka, v němž se štosují stránky nedopsané sbírky pojmenované Glosa bosá.
„Poslední báseň v zápisníku je z května 2023 a je jen několik stran před koncem, tudíž tento rukopis zůstal zatím po vzoru chytré horákyně uzavřen-neuzavřen,“ podotýká Benko, autor básnických sbírek Dionýsovo ucho či Dna kořenů.
Výstava, která je jen malou ochutnávkou bohaté a různorodé literární historie Libereckého kraje, bude k vidění do konce roku v části všeobecné knihovny u schodů. „Budeme ale rádi, když se stane zároveň i výzvou pro další autory, kteří by se chtěli připojit k naší sbírce a podílet se na jejím rozšiřování. Neváhejte a doneste… třeba formu na bábovku!“ vyzývá knihovna.
