Rebel byl už tehdy, rebelem je i dnes. Tomáš Hajíček, divoký frontman rockového Krucipüsku, měl vždycky problém s autoritami a neuznával žádnou formu útlaku. Není tedy divu, že revoluční kvas roku 1989 ho vynesl do Občanského fóra (OF) v Liberci, kdy pomáhal organizovat demonstrace. Jako jeden z prvních ale z okouzlení svobodou vystřízlivěl a svět rodící se politiky rychle opustil.
„Uvědomil jsem si, že v OF přebírá vládu skupina lidí, kteří chtějí hlavně podnikat. Oni už tenkrát přemýšleli jinak. Nešlo jim o morál, ale o to uzmout místo, dostat se k moci a prachům. To mě nezajímalo,“ popisuje v nezvykle otevřeném rozhovoru Tomáš Hajíček.
Kde jste byl během listopadových dnů roku 1989?
Tehdy jsem byl student liberecké Vysoké školy strojní. Krátce před 17. listopadem mě z ní ale vyhodili. Kvůli mým postojům a řečem, co jsem vedl. Tenkrát se mě nikdo nezastal, nikdo se mnou nesouhlasil. Vysokoškoláci se v Liberci připojovali velmi vlažně. A uteklo pár dnů a ze všech se stali lidé s modro-červeno-bílou vinětou na sáčku. I z mnohých komunistů.
Vy jste tehdy hrál v kapele Hubert Macháně. Nějak si vás neumím představit jako bojovníka proti režimu.
Já od svých čtrnácti let vyrůstal mezi lidmi o deset let staršími, všichni to byli chartisté. Oni utvářeli můj názor na svět. Ale přišlo to postupně. Jako kluk jsem dělal fotbal, dokonce jsem byl i kapitán československé reprezentace juniorů. Na sport jsem se pak vyprdnul a vrhnul se k muzice. Ovlivnili mě i pankáči. Vychoval mě otčím, člověk který měl tři vysoké školy a přitom nikdy nebyl v KSČ. Chvíli ho nechali dělat na ministerstvu zemědělství, asi aby to dělalo dojem na lidi, pak s ním pochopitelně zametli. Navíc jsem měl velmi nepříjemnou osobní zkušenost s komunismem.
Jakou?
V sedmnácti letech jsem se třikrát pokusil ilegálně opustit republiku, psal se rok 1985. Chtěl jsem odsud utéct. Nepovedlo se to, vždycky mě chytili. A od té doby jsem musel docházet na výslechy na StB. Chodil jsem pak záměrně chlastat do hospody, která byla hned vedle policajtů. Abych to neměl daleko.
Takže když to v Praze 17. listopadu vypuklo, přišla vaše chvíle.
Jo, já byl jedním ze tří lidí, kteří v Liberci založili Občanské fórum. Naše buňka jezdila do Prahy a předávali jsme lidem v Liberci informace o tom, co se v hlavním městě děje. Účastnili jsme se demonstrací. Že komunisti půjdou od válu ještě nikdo nevěděl, pendlovali jsme celé dny mezi OF v Praze a Liberci, radili se, jak působit na lidi, radili jsme se s Dienstbierem a Havlem. Mně bylo 22 let, nevěděl jsem, jak mluvit k tak velké skupině lidí.
Tomáš HajíčekFrontman původně liberecké skupiny Krucipüsk, s níž natočil už 12 alb. Předtím vystupoval v kapelách Hubert Macháně, Der Fraumann či Solomon Bob, živil se i jako opravář elektromotorů, stavbyvedoucí či řidič. V roce 2010 hrál ve filmu Bastardi, v Divadle Ta Fantastika v muzikálu Obraz Doriana Graye nebo ve filmu Burácení, založeném z části na jeho osobních zážitcích. Je mu 52 let, má dva syny, aktuálně žije v Jičíně. |
Nebáli jste se milicionářů nebo Veřejné bezpečnosti, že proti vám zakročí?
Báli. Já měl tou dobou ročního syna, jezdil jsem s ním s kočárkem, na němž byla česká vlajka, po náměstí a říkal si, kdy mě asi zašijou. Nikdo si tenkrát nebyl jistý, že ho nezašijou. Pak nám došlo, že komunisti v Liberci byli zaprděný, neměli sami žádné informace, netušili co dělat a měli problémy sami se sebou. Nechali to prostě být. To nám hrálo do karet.
Proč se tato kapitola vašeho života nikde neobjevuje? Myslím, že řada lidí netuší, že jste byl přímým účastníkem sametové revoluce.
Šel jsem si totiž velmi brzy poté svojí cestou. Nabalili se na to lidi, kterým jsem nevěřil. Když jsem zjistil, že do libereckého OF přišel tehdy neznámý pan Petr Čermák, později federální ministr vnitra, já od nich odešel. (Čermák byl později též místopředseda ODS, spojovaný s řadou kauz a afér, pozn. red.) Řada členů mu uvěřila, já tedy ne. Nějaký Čermák, kterého předtím nikdo neznal, to všechno převzal a vedl. Uvědomil jsem si, že v OF přebírá vládu skupina lidí, kteří chtějí hlavně podnikat. Nešlo jim o morál, ale o to uzmout místo, dostat se k moci a prachům. To mě nezajímalo.
Přišlo rozčarování?
Pamatuju si, že už 15. listopadu 1989 jsem s otčímem vedl diskusi o tom, že se něco musí stát, že režim se musí svrhnout. A on tvrdil, že to nepůjde. Že jedině předáním moci. Já s ním nesouhlasil, nechápal jsem to. No a uteklo pár let a dal jsem mu za pravdu.
Takže jste z polistopadového vývoje zklamán?
Zklamán bych nebyl, kdyby se k Havlovi a dalším lidem, co to mysleli vážně, nenacpali ti, co tam neměli co dělat. Myšlenka zůstala dál myšlenkou, ale se špatnými lidmi ji nikdy nezrealizujete. Třeba taková demokracie... podle mě je to jen název, aby se tomu nějak říkalo. Skutečným hnacím motorem jsou peníze. Lidi nic jinýho nechtěj. Kořeny by se našly už za Rakouska-Uherska. Hrdost národa se nikdy neprojevila, byli jsme dušení buď císařem, Hitlerem nebo Stalinem.
Kam vás polistopadový vítr zavál?
Prvně jsem se sebral a jel navštívit kamarády v zahraničí, kam jsem původně chtěl utéct. Tam jsem viděl, jak věci fungují. Zeptal jsem se těch, co tam žili, jakým směrem se vývoj u nás bude ubírat. Řekli mi to. Došlo mi, že vidím i naši budoucnost.
Na co narážíte?
Všelijaký ty zlodějiny, herny, půjčky, dluhy... já si původně myslel, že to k nám nepřijde. A kamarádi tam venku se smáli: „Ale bude to u vás, bude!“ A taky že jo. Lidi byli za komunismu zvyklí krást a kradou i dneska, jenom už se neokrádá stát, ale menší celky. Stát je naopak zadluženej, lidi jsou zadlužený a zvesela se jim dál půjčujou prachy, aby neremcali. Chybí nám prostě padesát let svobodného vývoje. Nějaký ten morál se v lidech možná objeví až ve třetí generaci po našich dětech.
Tomáš Hajíček na snímku z 22. listopadu 1989 na libereckém náměstí.
Nějak nevím, co lepšího by mělo vzniknout za zřízení.
To co chtěl Havel. Nepolitickou politiku. Místo toho se tady začaly vymýšlet všelijaký lišácký zákony, kupónovka, republika se rozprodala a rozkradla. Měli jsme možnost stát se druhým Švýcarskem. Ale nebylo by to hned. Jenže lidi nechtěli čekat, chtěli mít prachy hned.
Taková je už demokracie. Není dokonalá, ale lepší věc jsme nevymysleli.
Třeba se pletu a můj názor je mylnej. Nikomu ho necpu. Já mám rockovou kapelu, jsme tam čtyři lidi. Kdyby tam byla demokracie a každej si prosazoval svý, tak nenatočíme ani notu. A takhle to teď vypadá v parlamentu. Všichni se jen hádaj a nic se neděje. Kdyby tu byl monarcha, třeba by to fungovalo.
Ale vy děláte co chcete, zpíváte v kapele, říkáte svobodně názory. To byste dřív nemohl. Není tedy alespoň v něčem lépe?
Já nevím. Já kdysi vezl cédéčka a zastavili mě policajti. Měl jsem propadlou technickou. Nelíbil jsem se jim. Skončil jsem na Pankráci. Tři dny o mně nikdo nevěděl. Seděl jsem v zadržovací vazbě, absolvoval zevrubnou prohlídku celého těla a škemral o jeden telefonát domů. Řekli mi jenom: „Drž hubu.“ Později jsem skončil i před soudem. To bylo kvůli facce jednomu kameramanovi. Pronásledoval mě, natáčel a lezl mi doslova až do zadku. Jednu jsem mu fláknul. Vyfasoval jsem dva a půl roku podmínku. A to už bylo dávno po revoluci.
Řekl jste, že jsme jako národ byli vždy někým dušeni. Kým jsme dušeni teď?
Třeba Evropskou unií. Ta vnucuje jednotný názor všem národům a etnikům. Přitom tyto národy se jen zadlužují, nejsou soběstačné, vzniká jeden obří neschopný superstát. Nerozumím, na co jsou dotace. Pěstitel dostane dotaci na hektar, aby nechal jablka viset na stromech, aby se prodaly třeba ty z Německa.
Co s tím jde dělat? Kde je světlo na konci tunelu?
Já ho nevidím. Nevím, kolik lidí a kdo to všechno řídí, podle mě jen pár vlivných rodin a lobbistů. Národní vlády už nemají žádný vliv. A volby to nezmění, to by musela nastat další revoluce, tentokrát krvavá.
Spousta lidí věří tomu, že demonstrace něco změní.
Demonstrace ty nahoře nezajímají. Musely by být jako ve Francii. Rozumím demonstrantům, chápu, že ryba smrdí od hlavy a oni kritizují ty, co vládnou. Ale kupříkladu já tady stejně nemám koho volit.
Jako příštího prezidenta byste rád viděl koho?
Nikdo takový tu není. Mně by se líbil třeba Marek Eben nebo Zdeněk Svěrák. Vážím si jich. Jsou to správně morální lidé, kteří jsou vzdělaní a umějí mluvit. Ale ti do toho nepůjdou.
Zastavme se u Liberce, který byl dlouhá léta vaším domovem. Líbí se vám, jakou cestu od revoluce ušel?
Mně stačilo, když jsem tenkrát jel autem po Šalďáku a viděl vyrůstat obří budovu obchodního centra, přes kterou nebylo vidět radnici. Slyšel jsem, že ten barák postavili načerno a schválili to až dodatečně. V Liberci bylo pár dobrých lidí, pamatuju si třeba primátora Korytáře, ale toho se rychle zbavili, protože šel po krku těm špatným lidem. Dneska už mě Liberec nezajímá. Jasně, jedu tam za mámou nebo za synem, ale jakým směrem se ubírá, už mě přestalo bavit sledovat.
