Když jejich podnikání vyvrcholilo 25 milionovou investicí do Klubu Lípa, přišla koronakrize a ze dne na den museli všechny provozovny zavřít. Přesto nevěší hlavu. „Lidé se baví, i kdyby na chleba nebylo,“ říká úspěšný podnikatel.
V Liberci máte přezdívku král liberecké zábavy. Provozujete několik klubů, bar, kavárnu. Je to oprávněná přezdívka?
Zábavních míst a barů je v Liberci víc, než vlastní naše firma, ale s nadsázkou se to tak dá nazvat. Ale větším králem je můj kolega Jan Fanta, který skutečně každý víkend tráví v podnicích. Já jsem přeci jen už starší, tak to pozoruji doma zpoza záclony.
Jak vznikalo vaše impérium?
Přesně před deseti lety jsme otevřeli první klub, naše dítě Top Star. Se spolujednatelem firmy Honzou Fantou jsme se znali nějakou dobu předtím, než jsme začali podnikat. Navštěvovali jsme různé taneční zábavy a on mi vnukl myšlenku, co kdybychom to zkusili taky rozjet. Koupili jsme proto ne zrovna prosperující klub Honey Bunny v Mariánské ulici. Nebyla to velká částka, ale i tak jsme si museli půjčit, protože jsme byli oba řadoví zaměstnanci. Já jsem dělal v televizi, kolega v IT firmě. Klub jsme přejmenovali na Top Star.
Hodně lidí název spojuje s magazínem na televizi Prima. Náhoda?
Tím, že já pracuji na Primě, si všichni mysleli, že to má něco společného. Trocha pravdy na tom přeci jen je... Název vznikl tak, že jsem se doma díval na televizi a u toho jsem přemýšlel, jak se bude klub jmenovat. A na Primě zrovna běžela upoutávka na Top Star magazín. Tak jsem si řekl, proč by se tak nemohl jmenovat i náš podnik.
U jednoho podniku ale nezůstalo.
Začalo se nám dařit, i když začátky byly těžké, naivní. Tržby jsme měli jednotky tisíc korun. Ale všechno jsme dělali srdcem, bavilo nás to. Zisk přišel až po hodně dlouhé době. Od začátku jsme peníze strkali zpátky. Když jsme něco vydělali, tak jsme udělali nové záchody, nové bary, koupili ledovače. První dva roky jsme všechno investovali. Pak se naskytl další prostor, a to hned vedle Top Staru bývalý bar Zetor. Zvažovali jsme, co s tím, když zrovna tou dobou náš kamarád ukončil bar Marek, který sloužil především LGBT komunitě. Hned jsme se toho chopili a vznikl Pink Bunny. Následoval Boca Bar a poté divadelní klub Jimmy’s, kde se nám podařilo vyhrát výběrové řízení. Od roku 1991 do toho nikdo neinvestoval, tak jsme ho společně s vedením divadla museli dát celý do pořádku.
Časem přibyla i kavárna a hlavně váš největší zářez - aspoň podle investovaných 25 milionů - Klub Lípa. Proč tak velký krok? Je to nějaké vyvrcholení vašeho podnikání?
S každým podnikem jsme si říkali, že je to to poslední, co jsme udělali. A nikdy to nedopadlo. Teď už to mělo být definitivní, ale ve chvíli, kdy skončila Huť, za námi začalo chodit hodně lidí, ať něco otevřeme. Že není kam chodit, že tady nic není, že Top Star nestačí. Dlouho jsme nad tím přemýšleli a došli jsme k závěru, že by stejně někdo něco otevřel. Snažili jsme se ho předběhnout a rok jsme chodili a hledali. Byl to vyloženě pragmatický krok.
Klub Lípa vznikl v bývalém kině. Jenom nákup stál 10 milionů, rekonstrukce pak dalších zhruba 15 milionů. Kde jste na to vzali peníze?
Šli jsme do toho se všemi penězi, které jsme za ty roky ušetřili. Já jsem prodal shodou okolností dvě nemovitosti a dal jsem to do toho. Šlo řádově o miliony korun, ale bylo to potřeba. V jednu chvíli jsem měl na účtě prakticky nulu. Měli jsme týden do otevíračky, když přišla korona. I proto jsme se museli poprvé výrazně zadlužit. Vzali jsme si nebankovní úvěr, protože banky nerady komunikují s gastro segmentem. Je to pro ně rizikové, nic je nezajímá, jednají s člověkem jako s posledním vandrákem.
Lípa je vedle Top Staru a Jimmy’s další taneční nebo řekněme hudební klub. Je po tom ještě hlad?
Lidé se baví, i kdyby na chleba nebylo. Než jsme do Lípy šli, tak jsem si vše v hlavě probíral. Když se nad tím člověk zamyslí, tak Husákovy děti mají děti ve věku 18, 19, 20 let. To je ta generace, kvůli které Husákovy děti přestaly pařit. Najednou všechny diskotéky skončily, zkrachovaly. Křivka šla dolů. Ale teď ty jejich děti začínají pařit. A že jich je, když nás bylo tolik! Takže křivka jde zase nahoru.
Nezměnila to doba mobilů?
Ne. Říká se, že mladí se trochu míň baví, ale to je jenom část, která je možná víc viditelná. Po jedenácté hodině večer stejně přijdou skoro všichni a chtějí se družit.
Dřív se lidé chodili na diskotéku seznámit. Ale dnes je řada aplikací, a to nejenom na vážný vztah.
Někde jsem četl, že diskotékám odzvonilo. Že mladí se seznamují přes sítě. To je blbost. Možná se lidé tolik neseznamují na diskotéce, ale když se seznámí někde bokem, stejně spolu pak chtějí jít někam mezi lidi. A chlapi, ti lovci, jsou pořád.
Všechny vaše podniky ale nejsou stejné. Jak je máte rozdělené?
Všechny rozhodně nejsou stejné, to by bylo kontraproduktivní. Jimmy’s je odnepaměti retro hudební klub. Věkový průměr je tam 45 let. Chodí tam ale i šedesátiletí, sedmdesátí a necítí se tam blbě. Je paradox, že tam chodí i dnešní mladá generace a je jí tam moc fajn. Top Star jsme dělali pro všechny. Oproti tomu stojí Lípa, která není klasická diskotéka, ale spíš multižánrový hudební klub. V programu máme živé koncerty, r’n’b, Dance eXXtravaganzu, což je vrchol taneční scény u nás, nebo třeba Paulieho Garanda... Říkám tomu takový malý kulturák. Samozřejmě jde ale o peníze, takže musíme vybírat to, co zrovna nejvíc frčí. Když za námi někdo přijde, ať uspořádáme indické tance nebo naopak tvrdé techno, tak to nejde. Přišlo by pár lidí a to si nemůžeme dovolit.
Přijde mi, že přesto se nejvíc paří na staré pecky typu Michal David a další. A často to jsou puberťáci, kteří v době vzniku těchto hitů ani nebyli na světě.
Je to zvláštní, ale už to pozorujeme tak rok dva zpátky. Všimli jsme si toho v Top Staru, kde máme rozdělaná patra. Začíná být víc narváno mladými nahoře v retru na osmdesátky, devadesátky, než dole na taneční muzice.
Čemu to přisuzujete?
Je to jen moje úvaha, ale možná je to tím, že ti mladí to slyšeli u svých rodičů. Přijde jim to povědomé a příjemné. Pryč je doba, kdy by na oldies nikdo nepřišel. Je to taková jistota, že vždycky někdo přijde.
Taneční kluby a diskotéky úspěšně fungují o víkendech, ale ne každý chce utrácet za panáky a míchané drinky. Neuvažovali jste, že byste provozovali i obyčejnou hospodu?
Já ani kolega jsme nikdy do klasické hospody nechodili. Neradi bychom se tak pouštěli do něčeho, o co jsme se nikdy nezajímali, čemu nerozumíme. Oba jsme vždycky čerpali z vlastních zkušeností, abychom neopakovali chyby, které jsme viděli jinde. Nabízeli nám i restauraci, ale odmítli jsme, protože tenhle byznys neumíme. Nerozumíme jídlu, gastronomii. Ano, jsme gurmáni, kolega Fanta je labužník, ale neví, jak se to připravuje.
Nepřemýšleli jste díky úspěchu v Liberci o expanzi někam za hranice města?
Všechny provozovny máme kousek od sebe, což je neskutečná logistická výhoda. Lépe se nám daří hlídat i provoz. Nedokážu si představit, že bychom otevřeli provozovnu třeba v Mladé Boleslavi a museli tam dojíždět. Ať člověk chce nebo ne, musí hlídat zaměstnance. Už teď je to na nás dva hodně velký záhul. Ale jsme střídmí, nechceme hamty hamty. Řídíme se heslem kdo chce víc, nemá nic.
Provozování hudebních klubů s sebou asi nese i řadu problémů.
Přináší to řadu problémů, které si spousta lidí ani neuvědomuje. Od hygieny přes úřad práce až po policii. Jednou nám do Top Staru naběhlo komando těžkooděnců s lidmi z úřadu práce na udání, že tam zaměstnáváme lidi z ciziny. Až agresivně nám zastavili diskotéku, aby zkontrolovali pracovní smlouvy. Přišlo na nás už iks udání. Lidé jsou zlí, závistiví. Ale co nás nezabije, to nás posílí.
Spousta lidí si myslí, že kdo provozuje taneční klub, je automaticky mafián.
Ve všech amerických filmech má hudební klub tajnou zadní místnost, ve kterých se skrývají gangsteři se samopaly a hromadou drog. To my jsme v tomto jiní. I když o nás kolují různé fámy...
Třeba?
Třeba že v dolním patře Top Staru vaříme drogy, nahoře v podkroví pěstujeme konopí a naši taxikáři to rozvážejí. Protože přece jinak bychom ty peníze nemohli vydělat!
A co ty běžnější případy? Rušení nočního klidu, pokřikování na ulici.
My máme všude udělané zvukové zkoušky. Horší je to venku. Hlavní problém je v tom, že lidé chodí ven kouřit. Tam je vyhnal stát. Nepovolili nám vnitřní kuřárnu, tak všichni musí ven. A to nelze nijak pohlídat. To bychom tam museli stát jako v Indii s klacky a nahánět je dovnitř.
Když přišla korona, museli jste najednou zavřít všechny podniky. Jaký to byl pocit?
Asi takový, jako když máte žízeň, jdete pro vodu a ta najednou z kohoutku neteče. Tři měsíce. A do toho ta Lípa... To by hollywoodský scénárista nevymyslel! Po deseti letech jsme všechno vsadili na jednu kartu, napůjčovali jsme si, téměř otevřeli luxusní klub a ona přijde pandemie. Člověk si najednou uvědomí, že mu měsíčně odchází čtvrt milionu plateb. Auta, nájmy, elektřina... A do toho nám dobíhaly faktury za Lípu. Naštěstí byla většina z řemeslníků a dodavatelů rozumná. Nejvíc mě dostalo, jak ministryně Marie Benešová říkala, že má každý z podnikatelů mít polštář. Ono to na první dobrou zní logicky – vyhořel by nám jeden podnik. Dobře, nějak bychom to vyřešili. Do toho by nám vykradli druhý podnik. Fajn, pořád bychom měli další provozovny, dalo by se to ustát. Ale nikdo na celém světě nemůže mít polštář na to, že mu ze dne na den někdo vypne celý byznys.
Dokážete se vrátit tam, kde jste byli před koronakrizí?
Třikrát jsme žádali o pomoc z programu COVID a ani jednou jsme neuspěli. To mě neuvěřitelně ranilo a můj náhled na český stát a na českou vládu tím u mě skončil. Od této chvíle už nejsem pyšný na to, že jsem Čech, že žiji v Česku. Kdyby aspoň neslibovali... Pamatuji si, jak říkali, že nám pomůžou, že nikoho nenechají padnout, že nám půjčí. Ale oni nám ani nepůjčili. Ale přežili jsme to, i díky dodavatelům, kteří byli shovívaví. I díky zaměstnancům, které se nám podařilo udržet. Teď se z toho pomaličku pomaličku dostáváme. Všechno, co vyděláme, dáváme na splácení dluhů.
Vrátili se zákazníci?
Je hloupé, že začalo léto a s ním prázdniny. Každé léto na začátku prázdnin to stojí za houby, protože lidé odjíždí a návštěvnost je poloviční.
Kromě barů, klubů a kavárny ale provozuje i taxislužbu. Proč?
Je logické, že se lidé musí nějak dostat do klubu a pak zase zpátky domů. Tak nás napadlo si zřídit vlastní přívoz a odvoz zákazníků. Ale úplně to nešlo dělat jen na víkend. Tak jsme založili plnohodnotnou taxislužbu. A když už něco děláme, tak pořádně. Využili jsme nových systémů a nemáme vysílačky, ale moderní systém, který používá například Uber. To znamená, že jako první a jediní v Liberci máme vlastní aplikaci. Jmenuje se Star Taxi a vyhledá trasu, spočítá cestu a za tu cenu zákazník pak jede. Všechna auta jsou řádně označená a nic neskrýváme.
Co na to říkala konkurence? Taxikáři obvykle neradi vidí novou štiku v rybníce.
Dost jsme zkalili vody. Všichni nám říkali, co si to vůbec dovolujeme začít tady další taxislužbu. Byli jsme na schůzi všech taxislužeb na magistrátu a někteří zástupci se na nás obořovali, co se do toho se*eme, ať si děláme diskotéky a kdesi cosi. Ale z outsiderů, nováčků, které nikdo nechtěl, se stala druhá největší taxislužba v Liberci.
V podcastu Lukáše Hejlíka jsem slyšel, že péče o zákazníka nekončí, když zaplatí a odejde, ale i potom. Protože když ho pak taxikář okrade nebo jiným způsobem naštve, nebude si pamatovat ten hezký večer v restauraci, baru nebo klubu. Ale bude na ten den vzpomínat jako na den, kdy ho okradl taxikář. Je to tak?
Je to pravda. Ze začátku jsme spolupracovali s různými taxislužbami a často jsme měli negativní odezvy. Někteří taxikáři okrádali lidi, byli na ně drzí, nechtěli je vozit, když to pro ně bylo nevýhodné. Teď komunikujeme se všemi řidiči, máme hromadné internetové konverzace nebo provádíme kontrolní jízdy. Ze začátku se občas našel někdo, kdo chtěl zavést staré manýry. Ale od lidí jsme se to dozvěděli.
