Jizerské hory se sice téměř zázračně vzpamatovaly z apokalypsy, kterou zavinily zplodiny z tepelných elektráren a znovu se zelenají. Vyhráno ale ještě nemají.
„Kromě snahy ochranářů mimo jiné pomohlo velké společenské vzepětí. Lidi, co se začali zajímat o ochranu přírody v tomto ohledu mimochodem hodně motivovala Kniha o Jizerských horách Miloslava Nevrlého. Vyhráno ale není, obnova potrvá ještě desítky let,“ upozorňuje Jiří Hušek, regionální šéf Agentury ochrany přírody a krajiny.
Deprese ochranářů musela být v době největší devastace Jizerek v osmdesátých letech asi bezbřehá. Věřil jste, že se to změní?
Je pravda, že v těch osmdesátých letech to bylo velmi depresivní. Beznaději jsem ale nepropadal. Aniž bych dával nějaké časové cíle, věřil jsem, že si s tím příroda jednou poradí.
Jiří HušekVystudoval lesnictví, 15 let působil v lesním hospodářství na Frýdlantsku, 17 let vedl správu CHKO Jizerské hory. Třetím rokem je šéfem regionálního pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny. Kromě správy CHKO Jizerské hory pod ni spadají i CHKO Lužické hory a CHKO Český ráj. |
Když jste se začal zajímat o Jizerky, byly ale asi tamní lesy ještě zdravé, že?
Se Správou CHKO jsem začal spolupracovat jako student gymnázia v roce 1974. Šest let po vyhlášení CHKO. Jizerky byly v té době včetně náhorní plošiny zcela zalesněné. Tehdy to vypadalo jako skutečně zdravý les. Jenže. Les byl v podstatě nemocný a velmi nestabilní. Člověk svojí činností naprosto přeměnil původní přírodní lesy do podoby hospodářských a smrkových monokultur. Totálně se vytěžily původní lesy a hory se zalesnily smrkem. A ještě ne z původních zdrojů. Smrky byly daleko citlivější k poškození.
Takže lesy nedokázaly odolávat kalamitám?
Ano, větrné nebo hmyzí kalamity přicházely postupně. Po vyhlášení CHKO se také velmi zvýšilo znečištění ovzduší kvůli německým a polským elektrárnám. To zásadně oslabilo lesy na horách. Když k tomu přičteme tehdejší způsob hospodaření v lesích, kdy se zápasilo o kubíky dřeva, a nepřemýšlelo se tak o tom, jak les uchovat a obnovit, bylo zaděláno na velký problém. Výsledkem bylo, že na konci 80. a začátku 90. let byly Jizerské hory prakticky holé. Dohromady šlo o zhruba sto kilometrů čtverečních.
Co pomohlo nastartovat obnovu? Zničené byly i Krušné hory, myslím ale, že jsou na tom hůř.
Má to víc důvodů. Je pravda, že v Krušných horách byla podobná kalamita deset let před tím. Jizerky jsou přitom na tom dnes výrazně lépe, i když měly na obnovu méně času. Je to asi tím, že byly chráněnou krajinnou oblastí a na mnoha vytvořených rezervacích se podařilo hospodaření udržet v podobě ne až tak dramaticky kořistné. V Krušných horách se také obrovské plochy shrnovaly buldozery. Sázelo se pak sice do nekontaminovaných minerálních půd, ale zase byly bez humusu. V Jizerkách se k buldozerové přípravě moc nepřistupovalo. Částečně proto, že to bylo chráněné území, částečně proto, že to neumožňovaly kamenité a rašelinné plochy. Důvodem, proč to šlo rychleji, bylo i společenské vzepětí. Začaly vznikat ochranářské spolky a zasazovaly se o ochranu přírody a lesa.
Kdy se zrodilo to zmíněné společenské vzepětí?
Myslím, že původ má už v roce 1976, kdy vyšla Kniha o Jizerských horách pana doktora Miloslava Nevrlého. Na základě této knížky si spousta lidí uvědomila, že je tu doma, a že jim není lhostejné, co se s Jizerskými horami děje. Nastartovalo to velkou společenskou účast. Vznikla tu spousta nevládních organizací, které samy přímo pomáhaly. Ať už zalesňováním nebo pěstováním původních dřevin. Nebo působily na ty, co v území rozhodovali a mohli něco v ochraně přírody změnit. Třeba na lesní hospodáře. V Jizerkách se podařilo nastartovat dobrou spolupráci veřejnosti, ochrany přírody a lesníků. Dodnes je to znát a je to důvod, proč jsme v obnově lesa relativně daleko.
Je už vyhráno?
Zdaleka ne a ještě dlouho nebude. Zelené nejsou jen severní svahy, které na tom byly i v době kalamity lépe, ale zelená je dnes i náhorní plošina. Ta byla dramaticky postižená imisní kalamitou. Vypadá po těch několika desítkách let měsíční krajiny docela dobře. Ale v horách stále neroste to, co by tam růst mělo. Na náhorní plošině je pořád menší množství listnatých dřevin, ať už buků, javorů, jeřábů nebo bříz. Minimálně osmdesát nebo sto let, ale spíš víc, bude potřeba na to, aby se les obnovil a byl stabilní.
V souvislosti s Jizerkami se mi zalíbil pojem pestrobarevná tělocvična. Dnes se horami kromě turistů prohánějí cyklisté nebo běžkaři. Jak se na ně jako ochranáři díváte?
V době kalamity se návštěvnost hor velmi snížila. Od devadesátých let jde stále nahoru. Je to asi největší rozdíl oproti začátkům CHKO. Lidé samozřejmě chtějí do hor chodit za rekreací a sportem. Problém je však v tom, že Jizerky jsou dnes z tohoto pohledu asi nejexponovanějšími horami v zemi. Jsou snadno dosažitelné, lidé mají lepší možnosti a vyšší nároky. Tam, kde jindy stačilo ubytování jednoduchého typu, dnes vyžadují hotelové služby se vším všudy. Tam, kde si dřív běžkaři prošlapávali stopu, jsou dnes magistrály. Když se podíváme o pár desítek let zpátky, v Jizerských horách prakticky nebyla cyklistika. Ale přišla horská kola a změnilo se to. Hory jsou dnes opravdu pod velkým tlakem.
Škodí to zvířatům?
Ano. V horách není klid ráno, večer ani v noci. Dřív, než turista ráno došel z Bedřichova na Knajpu, bylo nějakých deset dopoledne, a do té doby panoval v horách klid. Když chtěl stihnout autobus, musel zase odejít v šest a pak už byl klid. Teď je to jinak. Cyklista tam jede ráno v půl sedmé a večer okolo desáté tam ještě je. A v zimě se jezdí s čelovkami celou noc.
Jakým zvířatům turistický ruch škodí?
Týká se to třeba vzácného tetřívka. Je to druh, který je velmi citlivý na rušení. V České republice je jen málo lokalit, kde se populace tetřívka ještě udržela a zrovna Jizerské hory jsou jednou z nich. Ale nejen zarůstáním lesa, ale právě i zvýšenou návštěvou, se velmi zužuje prostor pro tetřívka. Jeho počty se postupně snižují. V dobách, kdy bylo tetřívka nejvíc, tu žilo okolo 150 kohoutků a stejný počet samiček. Dnes je kohoutků tak kolem 40 nebo 50.
Přesto, kvalita ovzduší se zlepšuje, přibývá lesů. V české přírodě se objevují druhy, které tu dlouho nebyly. Týká se to i Jizerek?
Ano. Ze zajímavých druhů tu už asi patnáct let hnízdí sokoli. I když to nikdo moc neví, řadu let se v horách potulují rysi. Do hor se nastěhovali například jeřábi. Zcela atypicky hnízdí nahoře na rašeliništích. V Jizerkách jsme zaznamenali i vlky, i když zatím bez nápadných stop. Tato zvířata se sem vracejí.
Tlaky developerů na stavění v Jizerkách se asi zvětšují. Co byl pro vás za tu dobu, co jste stál v čele chráněnky, největší stavební záměr, který se vám podařilo odvrátit?
Asi záměr na výstavbu skiareálu na Smrku. Počítal s přibližně jedenácti kilometry lanovek. Sjezdových tratí mělo být ještě víc. Pro masiv Smrku by to mělo jednoznačně devastační vliv na přírodu a na krajinu. Jsem přesvědčen o tom, že by dopad stavby ani nevyvážil ekonomický přínos pro místní. V takových případech to jsou developerské projekty a peníze potom odcházejí někam úplně jinam. Z tohoto pohledu si myslím, že je zase výtečnou náhradou Singltrek pod Smrkem. Vznikl tehdy jako jakási náhrada pro obce, které se k záměru skiareálu na Smrku upnuly. Trasy částečně vedou i místy, kde byly projektovány sjezdovky. Dnes jsou tam desítky kilometrů terénních tras a roční návštěvnost je nejméně osmdesát tisíc lidí. Singltrek nabízí pracovní příležitosti pro lidi z okolí. Navíc je využitý delší část v roce, než by to bylo možné u skiareálu.
Budete si nějak připomínat padesát let existence CHKO Jizerské hory?
Budeme a už jsme začali. Na celý letošní rok chystáme řadu akcí. Odborných, ale hlavně pro veřejnost. V nejbližší době o nich vyjde kalendář. Budou tam různé přednášky, ale i akce přímo v terénu, jako exkurze, vítání ptačího zpěvu nebo soví noci. Plánujeme vydávat i různé publikace.
