Z dřevostavby, která během sedmi měsíců vyrostla na okraji sídliště v jablonecké Proseči, to mají děti na louku i do lesa pár minut. Přes Ještědský hřeben se poránu valí mlhy a sychravé počasí ponouká k pobytu u kamen než venku. Nikomu z přítomných, zdá se, to však nevadí.
„Venku“ je název nově otevřené školky, jejíž malí frekventanti jako by lezavý vítr a prudké ochlazení nevnímali. Vyzbrojeni holínkami a čepicemi vaří příchozím palačinky. Umíchané těsto má ideální konzistenci, jen z barvy je patrné, že hlavní ingrediencí je hlína místo mouky.
Jakmile se rozezní koncovka (pozn. red.: bezdírková flétna), ukoptění kuchaři opouštějí své hrnce a naběračky a v kruhu s ostatními vítají nový den. Počítají, určují, co je za měsíc a roční období, rozcvičují se a tančí na anglický popěvek. Brzy si nasadí batůžky a vyrazí do lesa.
„Jsme venku každý den, za každého počasí. Schováme se jenom, kdyby to bylo opravdu nebezpečné – třeba při velké fujavici a bouři, kdyby byly blesky a hromy,“ vypráví ředitelka MŠ Venku Kaya Tippeltová, také v holínkách a čepici.
 |
Do dřevostavby s modřínovou fasádou a kulatými okny od architektů z Domesi se chodí skupina osmnácti dětí jen zahřát, najíst nebo si odpočinout. Ať už při spánku nebo klidových činnostech. Na vše jim stačí necelých šedesát metrů čtverečních.
Budova má šatnu, toaletu pro děti i pro dospělé, malé zázemí pro pedagogy i kuchyňský kout, kde vydávají dovážené obědy. Veškeré vnitřní aktivity se odehrávají v hlavní místnosti, kterou z větší části zabírají stolky. Když se jde spát, ustupují stohovatelným postýlkám. U zdi jsou zbrusu nová kamna, děti mohou pomáhat i se zásobováním.
„Zapojí se do nošení dřeva, čímž si uvědomí, že topení není jen tak. Že to je strom, který se někde uřízl, a to stálo práci. Nevysvětlujeme jim to dopodrobna, ale je to přirozený proces, díky kterému pak třeba rozumí, že za sebou mají zavírat dveře,“ zamýšlí se ředitelka s pohledem upřeným na nedaleký vypínač. Je nainstalovaný nezvykle nízko, sotva padesát centimetrů nad zemí. „Stejně je to i se zhasínáním. Vypínače jsou přizpůsobené výšce dětí, aby si zautomatizovaly, že když odejdou z umývárny, tak za sebou zhasnou,“ dodává.
Dřevník na nářadí i kompostovací toaleta
Školku obklopuje prostorná zahrada, která není osetá, takže se na ni prozatím moc nechodí. Na terase je řada malých stolků, ke kterým by mohli pohodlně usednout i Sněhurčini trpaslíci. Při nevlídném počasí by ale i na ně foukalo a pršelo, proto se Tippeltová těší, až budou mít venkovní altán. Na ten si – stejně jako na kompostovací toaletu nebo dřevník s úschovnou nářadí – musejí počkat minimálně do jara.
„Zahradu jsme chtěli budovat společně s rodiči a dětmi. Je to proces, který bude trvat, ale je fajn učit děti nemít všechno hned. A mít radost z každého kroku,“ říká vystudovaná pedagožka původem z Jablonce. Zároveň si pochvaluje angažovanost rodičů: „Pomáhají nám třeba přidělat schránku nebo něco přišroubovat. Ptají se, s čím chceme pomoct. Jsou skvělí.“
Za alternativní vzdělávání svých potomků platí v MŠ Venku oproti jiným městským školkám v Jablonci o osm set korun více, tedy 1 500 korun za měsíc. „Tento rozdíl odráží zvýšené nároky na personální zajištění a specifika vzdělávání v přírodním prostředí,“ vysvětlila dříve mluvčí magistrátu Jana Fričová.
S návrhem spolupráce při stavění a vedení nové lesní školky oslovilo město právě Kayu Tippeltovou, která měla předešlé zkušenosti z tuzemska i ze zahraničí. Převis přihlášek a zájem rodičů v Jablonci ji nepřekvapil.
„Jablonec je plný pohybu“
„Přišlo mi zarážející, že Jablonec nemá lesní mateřskou školku zapsanou v rejstříku. V rejstříku proto, že můžeme vzdělávat předškoláky,“ objasňuje. „Jablonec je plný pohybu a chodí se tady celoročně ve sportovním oblečení a v holinách. Generace, která tady žije, je pro pohyb. Pro pohyb venku,“ zamýšlí se, zatímco děti mokrou trávou přicházejí k lavičce na pomezí louky a lesa. Dělají si na zemi pohodlí a pouštějí se do dobrot, které jim připravili doma.
„Dopolední jídlo zajišťují rodiče, takže k němu děti mají vztah. Otevřou si boxík a prostírají si v trávě s výhledem na Ještěd,“ líčí Tippeltová. Kromě toho, že vedení žádá rodiče, aby svým ratolestem nedávali s sebou hračky (kromě plyšáka na spaní), vítané nejsou ani sladkosti z obchodu.
„Děti jsou vedené k tomu, že vědí, co jedí. Boxík by měl obsahovat zdravou výživu. V zimě nejsou třeba vhodné okurky, které chladí, ale spíš sušené ovoce. A neměly by v něm být třeba tatranky, ale spíš něco upečeného doma,“ shrnuje ředitelka lesní školky.
Pro někoho může být zarážející také počet různých typů rukavic, které si mají tří až šestileté děti nosit. Slabé prstové, pogumované, zimní, silnější teplé i pracovní. „Na podzim je sychravo. Klasické prstové rukavice nevydrží tu práci v lesní školce. Různé hrabání, sbírání klacíků a kamenů. Na to jsou pracovní ideální,“ konstatuje Tippeltová, kterou děti, stejně jako ostatní dospělé ve skupině, oslovují křestním jménem.
Ve Skotsku počasí dospělí neřeší
První impulzy k otevření lesní školky pocítila ve Skotsku, kam odjela na stáž během studia. Další roky pak sbírala odvahu něco podobného zrealizovat i v Česku. To se jí podařilo v roce 2017, kdy začala provozovat Lesní školku Venku v Ústí nad Labem.
Legislativu v otázkách lesních školek v obou zemích vnímá jako podobnou. Školka v Auchlone byla však soukromá a ceny pro rodiče tedy mnohem vyšší, také provozní doba byla delší. V čem ale rozdíl nevidí, je počasí – byť to skotské je svou nepřízní přímo vyhlášené.
„Počasí je hodně podobné. Rozdíl je v tom, že ve Skotsku neřeší počasí dospěláci. Tam opravdu chodí i v tom nejhorším počasí v kraťasech. Extrém byl, že některé děti měly už modré rty a pedagogové to brali jako standard,“ vzpomíná.
Zatímco pondělní program mívají v jablonecké školce po víkendu volnější, v úterý se koná výprava do lesa. Středám a čtvrtkům dominuje dramatická či hudební výchova nebo rukodělné činnosti. Nyní se nabízí třeba pečení z podzimní úrody. Plánují i výlety. „Máme tu spoustu pěkných míst, kam můžeme chodit. Pozorujeme přírodu, jak se mění. To nás hodně baví.“
„Sousedské vztahy jsou základem“
Mezi brebentěním dětí, které dojedly svačinu a chystají se na další dobrodružství hlouběji do lesa, zaznívá i angličtina. Některé z nich totiž pocházejí z Ameriky. Ze Seattlu přijel i Greg, který do lesní školy prozatím dochází jako host. V budoucnu by zde měl trávit dva dny v týdnu.
„Greg má za sebou jedno z nejlepších vzdělávání v přírodě. Je to stopař vlků a znalec přírody, ptáků. Vzdělává dospělé v Německu i v Česku. Má trošku jiný pohled na procházení přírodou,“ prozrazuje Tippeltová s tím, že kolegu/muže v jinak ženském kolektivu přivítají rády. Stejně tak angličtinu, s níž se děti sžívají nenásilnou formou.
Pohled na novou dřevostavbu umístěnou poměrně blízko panelové zástavby a rodinných domů podněcuje otázku, jak se se školkou a jejími aktivitami sžili místní.
„Sousedské vztahy jsou základem, protože nikdo z nás se neodstěhuje. Řekli jsme lidem v okolí, že kdyby jim cokoliv vadilo, že na mě mají telefon, a kdykoliv nám to mohou říct. Zatím si nikdo nestěžoval,“ směje se Kaya Tippeltová.
Naopak si prý děti kolemjdoucí – a zejména jiné rodiče či starší generaci – získávají. Třeba tím, že jim přes plot nabízejí kafíčko ze své venkovní blátivé kuchyně.
