Obdivný pohled chlapce na svého strýčka Maxe zabalil do romaneta, tedy příběhu směřujícího k nečekané pointě. „Možná mě legionáři zlynčují, ale doufám, že ne,“ věří Brycz, který čerpal z vyprávění vlastní babičky, stejně jako z odborné legionářské literatury.
Obálka knihy mi napovídá, že se dočtu o chlapci, který obdivuje udatného legionáře. Je to tak?
Ano, začíná to setkáním chlapce s příslušníkem rodiny, legionářem strýčkem Maxem, který je naprosto bizarní, tajemná postava. Pro chlapce je to něco jako pro Kazantzakise (řecký spisovatel, básník a dramatik, pozn. red.) Řek Zorba. Proto tomu říkám český Řek Zorba. On je jím fascinován, ale především jde o to, že hledá hrdiny, mužské vzory. Kniha začíná v chlapcově dětství, ale celý příběh pokračuje až do jeho dospělosti a ta fascinace pořád trvá. Není to tak jen dětský pohled na strýčka Maxe, který se netají tím, že byl legionářem v době, kdy to bylo zakázané, ale pokračuje dál. To je ta linka – hledání mužského vzoru v době, která se zdá příšerně srabácká a bez hrdinů, ale ono se pak může ukázat všechno jinak. A to právě nemohu prozradit, protože je to romaneto.
Nová kniha Pavla Brycze Největší muž na světě.
Zmínil jste dobu, ve které děj začíná. O jakém období mluvíme?
Děj začíná v 70. letech 20. století. Historicky by se to dalo zasadit do doby normalizace. V té době jsem byl předškolák. Velkou roli hraje ten neuvěřitelný pábitel, který chodí v uniformě a ověsí se metály z anabáze českých legionářů v době, kdy to bylo absolutně tabu.
Dá se říci, že se promítáte do toho chlapce? Nebo je to čistě fiktivní postava?
Já tam řeším svůj vztah ke skutečnému pradědečkovi – legionáři. Nestihl jsem ho zažít, ale mám ho zprostředkovaného přes téměř surrealistické vyprávění babičky. Z toho vyprávění se staly až legendy. Nicméně od té doby jsem potkal několik jiných mužských svérázných hrdinů, a ti se mi do toho taky promítli. Je to tedy jak vyrovnávání se s tématem, k němuž jsem měl blízko přes rodinu, a mám k němu vztah i jako fanoušek moderní historie, tak i setkání s různými podivíny. A určitě se do toho promítla i jedna taková figura. Je to člen Klubu vojenské historie, architekt, který žije ve 30. letech. On má dokonalou stylizaci, obléká se jako z té doby. Když jsme hráli fotbálek v Praze na Letné, přišel v dresu po Pláničkovi. Představte si: Ondřej Havelka kostým po koncertu svlékne a je zase z dnešní doby, architekt Tomáš Michálek nikdy. Ale abych se vrátil ke knize - není to historický román, začíná sice v 70. letech, ale pokračuje do dneška a jeho účelem není historická pravda, ale historická i současná fikce. Je to prostě romaneto, příběh s tajemstvím.
Pojďme si tedy strýčka Maxe přiblížit. Proč v něm chlapec vidí svého hrdinu?
On je ve všech směrech přehnaný. Je to fanfarón, vypravěč. Všechno, co dělá, dělá naplno. Je to prostě pábitel, životní kaskadér.
A chlapec?
On je ten, kdo převezme Charónovo veslo. Je to bytostný vypravěč, fantasta. Potká toho velkého, který má životní příběh, on nemá ještě žádný, ale velmi rychle ho získává. Zároveň se tam promítá jistá naivita a fantazie dětství, ale pořád je vypravěč o něco moudřejší, než by odpovídalo reálnému věku, a víc do něj vstupuje to, co bude následovat.
Na paškál jste si vzal legionáře. Ta myšlenka vznikla už dříve, nebo cílíte nějakou aktuální touhu po těchto tématech?
Přiznám se, že jsem to měl dlouho připravené. Vůbec jsem nevnímal, že v roce 2014 bylo stoleté výročí začátku války a že se blíží rok 2018, výročí konce. V roce 2017 si navíc připomínáme výročí bitvy u Zborova. První, kdo si toho všiml, byl nakladatel, a ten už mě potom kopal k tomu, aby kniha vyšla včas.
Z názvu knihy – Největší muž na světě – trochu cítím ironii. Opravte mě, pokud jsou mé pocity liché. Co názvem chcete říct?
Já jsem velký příznivec mýtů a pohádek a tam takováhle pojmenování postav jsou naprosto běžná. Věděl jsem, že tam chci nějakým způsobem vyjádřit chlapskost, chlapskou velikost. Měl jsem různé varianty, věděl jsem jen, že tam bude Největší muž a k tomu další varianty jako Největší muž na Vysočině, Největší muž na vsi... Napsal jsem o tom redaktorovi nakladatelství, ale nejspíš jsem se upsal a poslal mu název Největší muž na světě. A tak jsem si řekl Proč ne? Proč by nemohl kluk z malého Československa naslouchat člověkovi, který líčí zběsilé dobrodružství, které je pro něj naprosto bizarní, pohádkové, z nějaké Sibiře. Například, a to znám z vyprávění babičky, jak pluli z Vladivostoku na velkých parnících, které vypadají jako Titanic. Pokaždé, když vidím Titanic, vzpomenu si právě na babičku. Popisovala vypravování svého tatínka, jak na té obrovské lodi pluli zpátky. Název tedy vznikl takovou menší náhodou. Ale přiznám se, že dva předchozí romány jsem psal trochu naštvaně. Chtěl jsem měnit svět. Teď jsem si ale řekl, že chci vyprávět laskavě, asi jako Božena Němcová vyprávěla Babičku. Akorát já tomu chci dát ten mužský prvek. Je to jako kdyby Babičku vyprávěl její manžel Josef Němec.
Kromě toho, že vás nejvíce inspirovalo vyprávění vaší babičky, jste ale předpokládám čerpal i jinde.
Četl jsem legionářskou literaturu a to má navíc další rodinný motiv. Můj skutečný příbuzný se obklopil legionářskou literaturou a já tak věděl, že existuje a vnímal jsem ji. Byla v té době zakázaná, a když už se číst směla, četl jsem úplně jiné věci. Ale náhoda tomu chtěla, že ten můj kamarád, co žije ve 30. letech, se angažuje v obci legionářské a přes něj jsem se k tématu zase dostal. Četl jsem různé časopisy věnované legiím, pročítal i krásné memoáry k výročí první světové války. Ale pořád jsem chtěl, aby má kniha měla fantaskní pohled. Paměti velkého muže, jehož štafetu pak převezme ten chlapec, který roste a na konci příběhu je mu přes čtyřicet. Možná mě legionáři zlynčují za tu fantazii a nadsázku, ale doufám, že ne.
Děj tedy nesahá až do současnosti?
Já tam mám trochu mýtický čas. Ono se úplně nepozná, kdy to je. Nemůžu prozradit pointu, ale událost, kterou vyvrcholí děj, je hodně současná. Dokonce hlavní hrdina, strýček Max, by neměl logicky vzato žít. Jestliže slavíme sto let od bitvy u Zborova a on se měl aktivně účastnit bitvy, dožil by se 117 let.
Takže on přes celou knihu žije?
Žije. Má na kahánku, ale to už prozrazuji moc.
Už jste nastínil, že strýček Max hodně brojí proti režimu, který tu před revolucí byl. Je to nosné téma knihy?
Ono se to tam odráží pro ten základní vtip, knížka téma obsahuje, ale pro mě není ničím, co bych zdůrazňoval. Strýček Max prostě vyzdvihuje příběh, který se mu absolutně nevyplácí. Chová se jako neřízená střela. Patří to k charakteristice jeho postavy. Například udělá skandál na hřbitově, kde se slaví padlí rudoarmějci. Děje se skoro až haškovská humoreska, ale já to dělal pro ten lidský rozměr. Politika pro mě nebyla hlavní cíl.
Hlavní je tedy legionářství?
Ani ne legionářství. Fakt, že si hlavní hrdina vytvoří vlastní příběh a ten hlásá všemu navzdory.
A má posluchače v podobě chlapce?
Především loví posluchače. Je něco jako Ježíš na poušti. Ale legrační je, že se mu to v té době vůbec nevyplácí. Ale dožije se časů, kdy jsou legionáři skutečně připomínáni. Kdy se mu to, že se k nim a k Masarykovi za všech okolností hlásil, vyplatí.
Po románech, pohádkách či scénáři jste sáhl po romanetu. Co vás k tomu vedlo?
Rád čtu příběhy s tajemstvím, ať je to Edgar Allan Poe nebo náš Jakub Arbes, proto jsem po žánru sáhnul. Od začátku jsem věděl, že vyprávím příběh, co sice není detektivka, ale na konci se ukáže rozuzlení, kde vše může být jinak.
