Čtvrtek na kalendáři znamenal pro čtenáře za socialismu jediné. Knihkupectví dostala nové příděly. Aby se ale lidé zbytečně nenamlsali, knihy, o něž byl opravdový zájem, se daly počítat mnohdy na prstech jediné ruky.
„Ještě než jsme ráno otevřeli, věděli jsme, že nás čeká dnes už zcela nezvyklý výjev. Fronta na knihy. S opravdu zajímavými tituly uspělo prvních pět, ostatní měli smůlu,“ vzpomíná Trdlová, vyučená knihkupkyně a pozdější vedoucí Knihy v Lidické ulici v Jablonci nad Nisou. Tehdejší šedivou dobu glosuje několika postřehy.
Nemáte Kunderu?
„V sedmdesátých letech, kdy začínala nejtužší normalizace, jsem se začala učit v knihkupecké škole v Luhačovicích. Přísná socialistická škola. Na praxi jsem se ale dostala do jabloneckého antikvariátu a bylo to jako zjevení. Vedli ho manželé ze staré školy, bohémové, zažraní antikvaristé a antikomunisté. Měli jsme seznam zakázaných knížek, které nesměli vykupovat a šířit. Oni na to ale kašlali. Vzadu měli regálek a když přišel dobrý známý, šel si nahoru vybrat. Na seznamu byl třeba Škvorecký, Škutina, Klíma, Kundera. Nebo třeba Součkovy sci-fi či Evropský literární klub ze třicátých let. Nesměli jsme vykoupit třeba Svátkovy Paměti kata Mydláře nebo znalce Šumavy Klostermanna. Dodnes ten výběr vůbec nechápu, ten seznam byl směšný.“
Vyhazov spolužáka za písničku
„Za vykoupení nám asi problémy hrozily. Že by nám to někdo mohl nabízet jako provokaci, mě ještě tehdy nenapadlo. Tehdy jsem se nebála. Spolužáka na škole vyhodili za to, že na školní akademii brnkal Krylova Anděla. Kvůli písničce.“
Prodejna Kniha
„Když jsem přišla do prodejny Kniha, byl to velký skok a rozdíl oproti antikvariátu a jistému polodisentu. Politická školení, vytváření výzdob k výročí VŘSR... Knihy jinak voněly, ti lidé byli taky jiní. Já jsem ale měla na své kolegy štěstí. Díky nim se dala ta doba přežít, byla legrace.“
Ranní stres? Knižní čtvrtky
„Lidé měli obrovský hlad po knížkách. A po některých víc. Knižní čtvrtky byly obrovský stres. Když třeba přišel Arthur Hailey, dostali jsme jako malá prodejna jedenáct nebo patnáct knížek. Museli jsme je rozdělit na ranní a odpolední směnu. Už ráno jsem věděla, že před prodejnou bude fronta. Lidi o knížkách věděli z Knižních novinek a stáli tam třeba už od pěti. V zimě se ta fronta i opila. Při pohledu na toho hada se mi od rána dělalo špatně. Vyšli jsme lidem říct, že Haileyho máme jenom pět kusů. Stáli ale bez ohledu na to pořád ve frontě dál.“
Estébák nedostal Knihu přání a stížností
„Jednou jsme dostali Krále krysu, román Jamese Clavella o japonském zajateckém táboře za druhé světové války. Knihy jsme po pracovní době přerovnávali. Najednou někdo bouchal na dveře. Takovej malej kriplík ukázal průkaz tajné policie. Chtěl vědět, co děláme po pracovní době. ‚Vidíte snad, že rozbalujeme knížky‘, povídám ostře. Odešel, pak ale přišel ještě jednou do prodejny a chtěl Knihu přání a stížností. Odmítla jsem mu ji dát. To byl opravdový průšvih. Z vedení podniku jsem dostala důtku, strhli mi plat.“
Tigridovo Svědectví a černá šestsettrojka před domem
„Začas nám do zamykatelného P. O. boxu přišel zakázaný exilový časopis Svědectví Pavla Tigrida. Byla to tlustá brožura. Nechápavě jsem se na něj dívala, nic jsem s ním ale nedělala, ani to nikde nehlásila. Ani nevím, kde skončil. Jednou večer nám před domem zastavila šestsettrojka a v ní čtyři chlapi. Auto tam s posádkou stálo asi pět hodin. Hrozně jsem se bála. Dodnes nevím, jestli čekali na někoho, až půjde z hospody, nebo mě chtěli postrašit a byla to i s tím Svědectvím provokace. Došlo mi, že takové zastrašovací praktiky musely vycházet. Disidentem bych nemohla být.“
Víte, kdo já jsem?
„Během čtvrtků volala spousta lidí, jestli máme konkrétní tituly. Hodně jich hrálo na své postavení. Ať to byl náměstek nějakého podniku nebo třeba někdo z národního výboru. Jednou někdo do telefonu hlásá, že je z hudební skupiny Volupsije. ‚No a co?‘, já na to. ‚Já jsem z kapely Volupsije. Chtěl bych tu knihu,‘ opakoval překvapeně. ‚Bohužel nemáme,‘ a zaklapla jsem telefon. Takhle to zkoušelo hodně lidí. Na tohle jsme neslyšeli.“
Káva i Mucha
„Mocipánům jsme knížky neschovávali, bylo nám ale líto třeba dělníků, co museli ráno do práce a knížku by nesehnali. Tak jsme ji schovali. Jako poděkování pak donesli kávu, víno nebo třeba plakáty.“
Ježišmarjá, vy to máte?
„Někdy jsme sáhli k sehrání divadýlka, když jsme potřebovali prodat některý titul. Kamarádka v obchodě, kde se táhla fronta, najednou vykřikla: ‚Ježišmarjá, vy to fakt máte? Dej mi to třikrát!.‘‚To nemůžeme,‘ my na to. Nebylo to úplně fér, ale jako davová psychóza to fungovalo skvěle.“
Chuť zakázaného ovoce padla
„Po revoluci byl pořád obrovský hlad po knížkách. Na pulty se dostávaly dříve nepředstavitelné věci - Havel, Škutina... Stavidlo se otevřelo, lidi byli natěšení. Utvrzovalo mě to v názoru, že jsme inteligentní národ, když lidi kupovali všechny ty tituly. Myslím ale, že se později ukázalo, že to byl pro ty lidi hlavně velký únik. Možná i chuť zakázaného ovoce. Plno lidí ty knížky vyhledávalo i ze snobismu. Kamarádka sháněla knížky pro svého muže, po revoluci ale přestal číst. Přestalo ho prý bavit, protože už není tak dobrodružné to shánění. Vedoucí drogerie zase šel po revoluci k nám dozadu a chtěl, abychom mu schovaly Honzíkovu cestu. Řekli jsme, že jich bude hodně. On se urazil. Už to nebyla taková ta hra a konspirace.“
