Zadáte-li do Wikipedie heslo Lubomír Vejražka, objevíte v životopise mosteckého rodáka zakotveného pracovně ve Smržovce mimo jiné i tento údaj: „Od roku 2012 píše pohádky o mašinkách, aby si oddychl od těžkého tématu politických vězňů.“ A že je opravdu od čeho si čistit hlavu! Jednašedesátiletý spisovatel zasvětil takřka dvacet let svého života nořením se do temných vod československé historie. A potápí se skoro až ke dnu.
Zkušeného autora série knih o tragédii horolezců pod Huascaránem ovšem nezajímají pouze osudy politických vězňů minulého režimu, ale důraz klade i na historiky a badateli často opomíjené rodiny muklů — na manželky, přítelkyně, děti. Na lidi, z nichž někteří „na svobodě“ trpěli minimálně stejně, ba i více, než jejich neprávem odsouzení blízcí.
Po dvou publikacích s touto látkou přichází nyní završení celé trilogie — kniha Bolest přetrvává a cesta nekončí s podtitulem Nesmazatelný otisk v podvědomí národa.
„Určitě ty knihy na sebe navazují. První se věnovala muklům a jejich ženám, druhá zase spíše dětem. Vždycky mě ale zajímala nejenom ta vnější fakta, která již popsala řada novinářů a historiků, a což je naprosto v pořádku, ale především ty stavy vnitřní, nejrůznější splíny, pochybnosti. To z komunistických vězňů málokdo lámal, tak jsem to začal vylamovat já,“ svěřuje se Lubomír Vejražka v rozhovoru pro MF DNES.
Třetí kniha pokračuje v nastolené cestě, ale přesto je trochu jiná. Přijde mi, že ukazuje na nebezpečí bagatelizování zločinů minulého režimu. Že přesahuje jako memento do dnešních dní. Stránkami se vine postava s příznačným jménem Mlžilka, jež zastřešuje a nese v posledních letech stále rozšířenější názory, že přece tak špatně tenkrát nebylo, že si občané žili své životy plus minus v klidu...
Třetí kniha je stejně jako druhá spíše věnována potomkům muklů, ale rozhodně je trochu jiná než dvě předchozí. Více jsem do ní promítl zmíněné současné reálie. Doba komunismu se v dnešních časech opravdu bagatelizuje. Mně bylo sedm let, když v roce 1968 přijely sovětské tanky a dodnes si to živě pamatuji. Komunistu mám v sobě zahryznutého jenom negativně, a proto mě štve, když slyším takové ty hlášky, že bylo relativně dobře, že o nic zas tak moc nešlo, že byly alespoň různé jistoty a podobně. Já na to říkám ano, ale jen pro ty, kterým režim vykolíkoval určitý prostor a řekl, že si v něm mohou dělat, co chtějí. Ale jen pokud se nebudou při tom vyjadřovat k politice, ke straně, a když už, tak pouze pozitivně. Že nebudou chodit s dlouhými vlasy nebo na undergroundové koncerty a tak dále. Pokud na to člověk přistoupil, tak nějak proplouval, ale běda, kdyby chtěl něco jinak. Kdo držel hubu a krok a neměl smůlu, že se do něčeho, třeba i nevědomky, přimotal, tak to nějak šlo. Ale třeba já, kdybych dělal to, co dělám, tedy že bych obcházel mukly a jejich rodiny, tak bych si to samozřejmě odseděl. Tento prvek zlehčování minulosti je v knížce silně promítnutý. Zejména pak v úvodu, jenž je dvojnásobný, než běžná kniha unese, ale cítil jsem, že to tak musí být. V každé kapitole pak mám určitě „probliky“, které ukazují, že minulý režim vůbec nebyl pohodový. Jak tu byli lidé, kteří jeho představitele vůbec neprovokovali, avšak jejichž tatínek byl mukl, a tak si to velmi ošklivě odnášeli.
Dejte, prosím, příklad.
Je tam třeba příběh dcery mukla, která měla, jak se říká, prořízlou pusu, takže se s komunisty moc nemazala a říkala věci tak, jak si je myslela. Ale přitom nikterak samoúčelně neprovokovala. Byla zootechničkou a vyhrála, aniž by se sama přihlásila, soutěž o nejlepšího zootechnika kraje. S výhrou byla mimo jiné spojená odměna v podobě zájezdu do Rumunska. A teď to začalo. Neměla cestovní pas a komunisti jí vždycky říkali, že ho nikdy nedostane, stejně tak jako výjezdní doložku. Tak prosila aspoň o tu doložku a vysvětlovala jim, že má od nich paradoxně povolen vstup do vojenského újezdu, kam se chodí starat o krávy. Na to jí estébáci odvětili, že by jí vlastně mohli z té práce vyhodit. Když pak tu doložku nakonec ukecala, tak jí ten dokument nedali do ruky. Na letišti čekali dva pánové, ti s ní prošli přes pasovou kontrolu, celní kontrolu, pak šla na osobní prohlídku, kde ji bachařka vysvlékla do naha, podstoupila ponižující intimní prohlídku, a až teprve na bráně před letadlem jí doložku „laskavě“ předali. I tohle byli zlatí komunisti, jak dneska někdo říká.
Vím, že se to nedá srovnávat, ale přesto se do mě tlačí otázka, kdo byl nakonec zasažen více? Samotní vězni, anebo jejich rodinní příslušníci, kteří tam venku zakoušeli různé šikany, naschvály, ponižování?
Ptal jsem se na obou stranách a každý na to měl trochu jiný názor. Lehce jsem si to pak ucelil, ale rozhodně tady nechci dávat nějaké vědecké resumé. K tomu by musel přistoupit sociolog, který by mluvil třeba se stovkou lidí, a i tak by přinesl různé výsledky. Může být rodina, kde chlap seděl „jenom“ tři roky. Rodina silná, měla naživu prarodiče, dobré příbuzné, sourozence, kteří pomohli, a tak ta rodina nějak prošla. Tady se dá říci, že na tom byla lépe než ten chlap, který sice seděl jen tři roky, ale mučili ho.
A kdy tomu bylo naopak?
Pak jsou příklady, že někdo seděl poměrně dlouho, osm, deset let a dělal na uranu, občas na povrchu, někdy dole. Měl to zlé, ale ne extrémně zlé. Nechci to nikterak srovnávat, ale přece jen byli lidé, kteří museli dřít třeba v nechvalně proslulé Věži smrti v Jáchymově. On nějak prošel, ale měl manželku, jejíž oba rodiče byli po smrti nebo ve špatném zdravotním stavu. Dále neměla sourozence anebo se jí kvůli zavřenému manželovi vyhýbali či bydleli stovky kilometrů od ní. Do toho si na ni zasedl nějaký soudruh v bydlišti nebo v práci. Tak takováto žena to měla těžší než její vězněný muž. Potvrdili mi to i někteří vnímavější muklové. Říkali: Pokud jsme přežili výslechy, pak rok, dva, kdy na těch šachtách vládl extrémní hlad, tak potom to sice nebylo v pohodě, ale už jsme neměli co ztratit. Zatímco naše ženy a děti byly pod neustálým tlakem. Do toho si připočtěte bídu, špatné zaměstnání, minimální plat, ve škole učiteli šikanované děti, děti, co se učily s jedničkami, ale nemohly studovat a musely skončit třeba v koželužně.
To muselo hodně poznamenat psychiku členů zmíněných rodin...
Když je člověk vystaven prudkému tlaku, který ovšem trvá krátkou dobu, pár měsíců, tak to někdy unese spíše, než pokud je ten tlak sice menší, ale trvá daleko větší dobu, třeba deset let. A ty ženy v tomto permanentním tlaku žily. V té nejistotě, že jim komunisti mohou ještě něco vzít z toho mála, co ještě mají. Ony celou tu dobu vlastně seděly na kraji židle. Neustále připravené k akci, vyskočit, utéct, vybruslovat z nějaké situace. Byly pořád ve střehu. A samozřejmě že tenhle život v pozoru se na nich psychiatricky silně podepsal.
Jak se tehdejší děti politických vězňů, což jsou dneska lidé v penzi, ohlížejí zpátky? Berou to tak, že jim někdo zkazil život? Přeci jen máme, čím jsme starší a starší, na své dětství a mládí tendence vzpomínat ve zkresleném úhlu, vytěsňovat to špatné. Vždyť přeci slunce bylo „sluncovatější“, nanuk Ledňáček byl „ledňáčkovatější“... A zase jsme u toho relativizování...
To je téma na samostatný rozhovor. Zkusím však odpovědět. Potomci muklů život jako zkažený nebrali. Zprvu byli dětmi, které věci přijímají tak, jak jsou. Pokud jim ovšem před očima nezmlátili maminku, to je pak pronásledovaly psychické následky. Ty starší děti zase bojovaly s komunisty ve škole, prošly si šikanou, ale nějak se s tím popasovaly. Pak se z nich stali dospívající, kteří vstoupili do běžného pracovního života, protože většině z nich nedovolil režim studovat, i když na to měli. Brali to sice jako újmu, ne však za zkažený život. Nikdo mi nikdy neřekl, že by jejich životy byly zpackané, užili si i krásné okamžiky. Zároveň si jsou ale vědomi, že ta trajektorie jejich života se mohla ubírat jinam, pokud by tu nebyl komunista nebo zátěž v podobě táty mukla. Dostali by se k lepší kariéře, k větším penězům, ale především ke klidnějšímu životu.
Dnes ale možná pro ně bilancování musí být těžší, když se tak děje ve světle Ruskem rozpoutaného válečného konfliktu na Ukrajině...
Rozhodně. Když to dneska sledují a slyší takové ty řeči, že bychom Ukrajině neměli dodávat zbraně, aby to neeskalovalo a podobně, tak oni jdou v tomto ještě o krok dál. Ví moc dobře, co se na okupovaných územích děje, že Putin může schroustnout celou Ukrajinu a přesně ví, co tam ty Ukrajince pak bude čekat za hrůzy. Oni to jako děti zažili na vlastní kůži nebo jim to řekli rodiče. Proto je dneska pro ně bilancování těžší. Uvědomují si též, že jejich život byl místy trudný a těžký.
Tuto otázku neberte, prosím, jako provokaci, ale v době zmíněné bagatelizace minulého režimu, v době konzumu, individualismu, covidu, předražených energií, v čase, kdy KSČM zmizela z parlamentu, zajímají tyto příběhy ještě vůbec někoho?
Určitě má smysl o tom psát a mluvit, a to kvůli naší budoucnosti. Přece nevíme, co tady bude za deset, dvacet let. Kdyby se náhodou něco z toho vrátilo, tak si lidé aspoň připomenou, jak to vypadalo v minulosti a co je tak asi čeká. Dostanou jakousi mapu, a to přece není úplně špatně. Když jdu do hor bez mapy, je to horší než s ní. Další věcí je to, že se sice neustále zvyšuje procento lidí, které toto téma nezajímá, ale pořád tu jsou a budou existovat tací, které ano. Ti první zmínění si sice knížku nepřečtou, ale pokud o ní budou vznikat podobné rozhovory, bude se toto téma zmiňovat v médiích, tak se k nim zasune někam do podvědomí. Ti slušnější si uvědomí, že dneska možná už o nic nejde, ale že zlehčovat minulost je špatně. To, že někdo žil za komunismu v klidu, a bylo jich hodně, přece neznamená, že všechno bylo v pohodě.
