Parta nadšenců v České Lípě příběh těchto a dalších kapel zmapovala. Kniha I can ́t get no – Českolipská satisfakce je ode dneška na pultech knihkupectví.
„Nedochovaly se žádné nahrávky. Píšeme tedy o věcech, které už existují jen v paměti lidí,“ vysvětluje autor knihy, českolipský historik a spisovatel Tomáš Cidlina.
Proč zrovna název Českolipská satisfakce?
Souvislost s písní Rolling Stones je zřejmá a cílená. Naše kniha je o lokálním big beatu a o klucích, kteří se chtěli v šedesátých letech podobat Rolling Stones a jiným kapelám. Proto jsem vytvořil tento pracovní název, který se ale vydavateli Rudovi Živcovi natolik líbil, že zůstal definitivním.
Co bylo impulsem k sepsání knihy? Máte k muzice hlubší vztah, nebo vás zajímala jen čistě historie?
Impulsem ke vzniku knihy byla především několikaletá mravenčí dokumentátorská práce českolipského učitele Milana Bárty. Ten vydával osm let na stránkách regionálního informačního serveru seriál Českolipský underground. Sehnal tolik svědectví a snímků, že kniha na motivy původního Milanova seriálu visela ve vzduchu. Shodou okolností jsem byl knižní reinterpretací tématu pověřen já. K tématu mám jinak blízko i osobně. V 90. letech jsme měli na střední škole punkovou kapelu, takže mi mnohé veselé historky muzikantů o aparatuře byly blízké.
Nejste původem Českolipan, nebyl to hendikep při psaní takové ryze regionální publikace?
Původem jsem z Mladé Boleslavi, na Českolipsku žiji šest let, ale handicap to pro mě nebyl. Ruda Živec i Milan Bárta mě dokázali zprostředkovat dostatek kontaktů a informací, takže jsem si snad mohl dovolit o zmíněném období v České Lípě psát.
Českolipsko bylo vždy rudým okresem. Je pro mě tedy šokující, že zrovna o beatové hudbě se tedy dá napsat taková bichle.
Možná je ta existence subkultury právě reakcí na tu rudost. Kniha je o revoltě mládeže, jejímž katalyzátorem byl rokenrol. Představa rudosti je ale možná typická více pro Českou Lípu 70. a 80. let, kdy zde již naplno jela uranová těžba a hornictví hrálo v tehdejší společnosti prim. Někde v polovině 70. let ale děj naší knihy končí, normalizace je tam více méně jenom naznačena. Další etapou se snad bude zabývat druhý díl, který bychom rádi v budoucnu udělali.
Byli třeba příznivci big beatu na Českolipsku nějak v šedesátých letech perzekvováni?
To se úplně říci nedá. Do roku 1968-69 se big beatu více méně dařilo existovat oficiálně, a to i v regionech. V České Lípě fungoval klub Luxor pod hlavičkou Okresní federace klubu mládeže až do začátku 70. let. Tehdy se už podobná místa začínávala stávat trnem v oku normalizačnímu zřízení. Kluby v České Lípě nebo Doksech byly uzavřeny a big beat se přesunul do venkovských hospod.
Dá se tedy říct, že 60. léta byly pro rozkvět big beatu nejpřívětivější?
Zcela určitě. A byla to celorepubliková záležitost a týkala se i ostatních oborů. Atmosféra tomu přála. Lidé, o kterých v knize píšu, jezdili do pražských klubů, inspirovali se tam a zakládali vlastní kuby a kapely doma.
Zrodilo Českolipsko nějakou hudební legendu, co by překročila hranice regionu?
Neřekl bych, žádná velká star se tu nezrodila, ale pár osobností, co měly šanci se jí stát, tu bylo. Třeba Zdeněk Štěpánek byl prý lanařen vynikající pražskou skupinou Rebels, kde zpíval také Jiří Korn. Byli tady lidé s potenciálem, někteří z nich se dodnes hudbou, i když na komerční úrovni, živí.
Scházejí se ještě někteří muzikanti, o nichž píšete?
Někteří jsou stále aktivní, ale původní kapely ze 60. let už zanikly. Bavíme se tu o lidech, kterým bylo tenkrát 17 let, takže později měli jiné starosti, u muziky setrvalo mizivé procento. Ale hudba baví pořád všechny. Pavel Šplíchal z Doks ku příkladu v současnosti vydává reedici nahrávek své skupiny II. liga, která fungovala na přelomu 70. a 80. let.
Která z těch skupin zanechala nejhlubší posluchačskou stopu?
V České Lípě to byli určitě Strawberry Sellers Group. Oni měli velký potenciál i hodně fanoušků. Jejich vynikající frontman Pavel Žalman vyprávěl, že skupina měla v roce 1968 dokonce vyjet hrát do Švédska, ale to všechno padlo s okupací.
O jakém žánru se tady vůbec bavíme? Big beat je hrozně široký pojem...
Úskalí jisté nesrozumitelnosti vnímáme, proto máme v kapitolách pasáže nazvané Kontexty. V nich vysvětlujeme dobové pojmy a reálie jako big beat, rock ́n ́roll, rádio Luxemburg a podobně. Česky vnímaný pojem big beat zahrnuje nejen beatovou hudbu, jako hráli Beatles a Rolling Stones. Právě o této hudbě je ale podstatná část knihy. Oproti rokenrolu byla beatová hudba výrazněji vokální, často zpívali tři čtyři členové. Výsledek byl melodičtější a méně agresivní než u rokenrolu.
Kde se na Českolipsku tahle hudba hrála?
Hlavně v klubu Luxor, který mimochodem dodnes existuje, ale je to už komerční diskotéka. Zajímavé místo, které již nestojí, byl spolkový dům U lukostřelce, tam se dělaly první diskotéky, ovšem nezaměňovat s disko hudbou – tam se pouštěla z desek beatová muzika. Kapely hrály takzvané odpolední čaje po okrese, o víkendu potom právě v Luxoru na domovské scéně. V Doksech se hrálo v Ex klubu, v Novém Boru bývaly koncerty v Národním domě.
Zpívali česky nebo anglicky?
Anglicky, ale zpěváci často anglicky neuměli. Měli to jen odposlouchané z rádia Luxembourg a později z desek. Seděli s uchem u repráku a zapisovali si, co slyší. V notýsku pak měli věty typu „Aj vónt...“ Občas se pak našel někdo, kdo anglicky uměl a ten jim přeložil, o čem vlastně zpívají. Někteří si později dělali i vlastní české texty.
Existují nahrávky kapel, o kterých se tu bavíme?
Ne. Vyjde teď pouze reedice II. ligy, o které jsem hovořil. Jinak nic není. Pár kapel tehdy nahrálo skladby pro ústecký rozhlas, kontaktoval jsem je, ale nic se prý nedochovalo. Píšeme tedy o věcech, které už existují jen v paměti lidí. Píšeme tu o něčem, co by jinak jednou zmizelo z naší paměti.
Neměly kapely problémy kvůli svému vzhledu, anglickým textům a vlivu americké kultury, kterou šířili?
Příběh rozměrů Plastic People tu nebyl. Kluci měli asi největší problém sehnat si někde džíny, koupit desky nebo hudební nástroje. Ale teď si vzpomínám, že tu jedna problematická kapela byla, jmenovala se Perpetuum Mobile. Ti měli špatnou reputaci, protože na ně jezdili hodně máničky a údajně i dost narkomanů. Pořadatelé je nechtěli. Sami se pak rozpustili. Kdyby ne, možná by se do problémů dostali. V Chotovicích, kde naposledy koncertovali, přijel na místo anton s esenbáky, kteří akci zrušili. To předznamenalo jejich konec.
Knihu jste ohraničili 70. léty, než nastoupila normalizace. Druhý díl asi nebude tak veselé čtení...
Musíme sehnat vyprávění další generace pamětníků. Doposud jsme se bavili o lidech narozených v letech 1945 – 1955, teď musíme vypátrat jejich děti, kteří třískali do kytar zase v 80. letech. Ale třískat do kytar je v určitém věku vzrušující pro každou generaci (smích). I v 80. letech tu určitě byly zajímavé projekty.
Kde se tu vůbec sháněly desky?
To je zajímavý místní fenomén. Tady v pohraničí mělo hodně lidí příbuzné v Německu, díky nim jim chodily poštou desky západní provenience. Daly se tedy sehnat. Také tu byli soukromí prodejci desek, kteří je nabízeli doma v obýváku. V roce 1968 se podařilo hodně lidem vyjet na západ, chvíli se dalo cestovat. Jeden hudebník sem přivezl album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, což prý byla velká událost. Západní hudba se sem tedy dostala, ale samozřejmě pomaleji, než do Prahy.
Kde jste našli obrazový materiál pro knihu?
Částečně jej sehnal Milan Bárta, částečně já od pamětníků. Učinili jsme i výzvu, aby se lidé přihlásili a fotografie zapůjčili a celkem to mělo odezvu. Dalším zdrojem byl Ivan Keller, známý fotograf žijící na Slovensku, který poskytl řadu fotografií ze svého českolipského období, včetně fota titulního.
Jak bývalí muzikanti reagovali na to, že o nich píšete knihu?
Vesměs měli radost, jeden důležitý pamětník nás ale třeba i odmítl. Asi cítil při vzpomínkách na staré časy nějakou bolest.
Kdyby rok 1968 nepřišel, co by se stalo? Dosáhla by některá z těchto kapel slávy?
Někteří po roce 1968 emigrovali, další s muzikou sekli, jiní přešli do komerce, aby se hudbou mohli živit a zůstat tak ve svobodném povolání, což je případ Vlasty Krále. Ten se v 80. letech pod hlavičkou Pragokoncertu dostal do Ameriky a hrál na výletních parnících v Karibiku.
Jak vůbec vypadala situace v České Lípě po okupaci?
Bylo to živelné, jako jinde v Československu a kniha to ve výmluvných fotografiích ilustruje. Českolipsko se do dějin posrpnových událostí zapsalo ale také takovým nepříjemným epilogem, týkajícím se Jana Palacha. Poslanec Vilém Nový, zvolený za Českolipsko tehdy vystoupil na stranickém plénu v hotelu Merkur, kde prohlásil, že šlo o politický útok na stranu, že Palach byl zmanipulovaný, že prý tekutina, jíž se polil, měla způsobit studený oheň. Nějací lidé vtrhnuvší tam, se ho prý snažili napadnout za to, co řekl. Všichni věděli, že to jsou lži. Byla to od něj hnusná věc. Rozebíral to tenkrát okresní stranický tisk, na poslance byla podána žaloba, ale vše bylo zahlazeno. Českolipské vedení své patolízalství završilo tím, že poslanci udělilo v roce 1974 čestné občanství.
Co underground? Otiskl se i na Českolipsku?
Plastic People nahráli své první album na hradě Houska, kde tehdy dělal kastelána Sváťa Karásek. Na Housce pak také Sváťu Karáska zatkli. Mejlu Hlavsu, Pavla Zajíčka a další členy Plastiků pak sebrali v Mařenicích, takže jsme se snažili v knize postihnout i tyto události.
Vstoupila nějaké českolipská osobnost do undergroundového hnutí?
Zde je třeba připomenout hlavně Jaroslava Jeronýma Neduhu z kapely Extempore, který se v České Lípě narodil. V době, o které píšeme zde ale nepůsobil.
Komu je vůbec knížka určena?
Nechtěli jsme, aby kniha byla jen pro ty, co ty časy pamatují, ale aby bavila každého, kdo někdy vzal do ruky elektrickou kytaru nebo o tom jenom snil. Ať už je z České Lípy nebo ne. Měla by být srozumitelná všem, i generaci, která nezažila, že třeba nešlo koupit desku nebo kytaru.
Kdo všechno za knihou stojí?
Rudolf Živec, českolipský vydavatel měsíčníku Lípa. Dále Milan Bárta, autor seriálu, na jehož motivy kniha vznikla, grafik Pavel Kraus, který stvořil úžasný vizuál knížky.
A co je pro vás osobně tou hlavní satisfakcí?
Že už je to vydané, doufám že to bude satisfakce nejen pro mě, ale i pro ty, o kterých kniha je. Z doslovu: Zatímco dělám poslední úpravy, skládám přílohy knihy, vedle u sousedů pokrývačská parta opravuje střechu a hraje jim u toho komerční rádiová stanice. Za den tak slyším spoustu popových písní, které bych si normálně nikdy nepustil, ale zhruba jednou za hodinu se na playlistu objeví Rolling Stones, Beatles nebo Credence Clearwarter Revival. Když už nic jiného, tak alespoň toto je malá satisfakce.
