Kastelán Ivan Volman ví, o čem mluví, poněvadž se skalním hradem žije už čtyřicet roků. Pamatuje tedy i dobu, kdy se tam točily scény z pekla pro kultovní pohádkovou komedii S čerty nejsou žerty (1984).
„Nastoupil jsem na skalní hrad jako správce v pětadvaceti letech,“ říká Volman. „Teď jsem nejen kastelánem, ale obec Sloup, majitel hradu, mi ho pronajímá.“
Loni vystoupalo na skalní hrad 42 tisíc turistů. Peníze ze vstupného se teď hodí víc než kdykoliv jindy. „Jeden z velkých skalních bloků vypadá jako nestabilní a neustále ho monitorujeme čidly,“ vysvětluje Volman.
„Loni jsme na to využívali peníze z grantu, ale od letošního roku půjdou všechny náklady za námi. Kontrola tohoto skalního bloku nás vyjde na dvě stě tisíc ročně, ale určitě v ní budeme pokračovat. Na jaře musela specializovaná firma postupně odbourat z úbočí hradu balvan, velký dvacet čtyři metrů krychlových. Hrozilo, že spadne.“
Na hrad se Volman dívá střízlivýma očima, provádí tam hlavně nutnou údržbu a nepouští se do převratných zásahů, které by změnily charakter místa. „Například loni jsme otevřeli terasu s vinicí,“ poznamenává.
Sloup stál tak trochu stranou
„Je mi sice šedesát pět let, ale ještě bych se rád pustil do severního vstupu, kudy se kdysi chodilo do hradu.“
Volman nastoupil na skalní hrad jako správce ještě v dobách, kdy památka patřila okresnímu národnímu výboru v České Lípě, po sametové revoluci přešla na okresní úřad. „Tyto úřady měly na starosti jiné významné památky a hrad Sloup stál tak trochu stranou,“ připomíná Volman.
„Když jsem se stal před osmnácti lety nájemcem hradu, většina zídek se rozpadala, schody a podlahy se ocitaly v kritickém stavu. Na rozdíl od tehdejšího mínění, že proces rozpadu nelze zastavit, dokazujeme opak. Ale musíme skalnímu hradu věnovat trvalou pozornost a nezbytné peníze na údržbu. Získáváme je ze vstupného, za což všem návštěvníkům velmi děkujeme.“
Volmana i majitele, obec Sloup, čekalo hodně práce. „Za čas se nám podařilo překročit hranici nejnutnějšího. Teď jsem pyšný například na obnovenou Getsemanskou zahradu. V jedné ze skalních místností ji na dřevěném obložení vymalovali Ondřej Mašek, Vojtěch Horálek a Roman Mikeš jako odkaz na barokní lidovou malbu,“ uvádí Volman.
„Getsemanská zahrada obsahuje výjevy posledních chvil Ježíše Krista před jeho zatčením.“ Webové stránky skalního hradu vypočítávají, jaké úpravy se tam odehrály v posledních devatenácti letech. Jen pro ilustraci - v posledních čtyřech letech šlo mimo jiné o nová okna pro letohrádek, několik schodišť, zídky a můstek spodní terasy nebo ploty. Hodně náročná byla náprava havárie na jihovýchodním nároží a jeho celkové zpevnění.
Hradem se rozléhá křik poštolek
Jen málokterá historická památka nabízí na svém webu tak bohaté fotogalerie. „Dávám do nich co nejvíc obrázků,“ dodává Volman. „Jsou pro nás nejlepší reklamou.“ Mezi nejhezčí snímky patří letecké záběry na hrad nebo pohledy na dravé ptáky, jimž pískovcový skalní hrad poskytuje lákavé útočiště. „Žije tady hodně poštolek a jejich křik se hradem rozléhá hlavně na jaře,“ podotýká Volman. „Líbí se u nás také netopýrům.“
Ve skalním hradu nenajdete klasické historické exponáty. „Ale je se tady nač dívat. Turisté, což jsou většinou obyčejní lidé a ne VIP hosté, se diví, co všechno prostory ve skále vytesané nabízí, když hrad zezdola vypadá jenom jako skála s okny,“ prohlašuje Volman. „Někteří jsou ale překvapení, že musí nahoru po schodech.“
U pokladny visí arch s názvem Hradní odpovědi na obecné „vtipné“ požadavky. Píše se na něm například: za vyšlapávání schodů Vám opravdu platit nebudem, výtah tady nikdy nebyl.
Podle Volmana se návštěvníci chovají většinou překvapivě slušně. Přesto jim kastelán doporučuje, aby neházeli nic ze skály, nekouřili, netelefonovali a nejedli a nepili. „Třicet až šedesát minut to každý kromě batolat vydrží a nezůstanou zde zbytky, obaly a PET lahve,“ stojí mezi pokyny pro turisty.
Volman srovnává Sloup se saským Oybínem, položeným na okraji Žitavských hor. Tamní hrad se tyčí rovněž na pískovcovém bloku. „V městečku Oybíně však nabízejí soukromníci turistům zatím víc služeb než ve Sloupu,“ říká Volman.
K Oybínu i ke sloupskému hradu jezdí například stejná skupina muzikantů. V červnu je tam potkala učitelka Marcela Mrázková se svými žáky. „Muzikanti říkali, že se jim líbí hraní na obou hradech,“ prozrazuje.
Volman se obdivu muzikantů ke sloupskému hradu nediví. „Genius loci, tedy duch místa, z něj vyzařuje všude,“ vysvětluje. „Rád chodím na hrad třeba zimě a dívám se na panenský nepošlapaný sníh. Krásné chvíle zažívám i na podzim, kdy všude pod hradem leží bílá oblaka z mlhy.“
