Když jsme si spolu domlouvali schůzku kvůli tomuto rozhovoru, předjímala jste, že se vás zcela jistě zeptám, kolik soch jste již do Liberce nechala dopravit a že si dáte tu práci a spočítáte to. Takže první otázka je jasná, kolik jich bylo?
Pokud jsem na nějakou sochu nezapomněla, tak jen před radnicí tam jich za necelých patnáct let stálo jedenáct. Na dalších místech, ať již nastálo, nebo na nějaký čas, jich bylo asi dalších dvanáct. Pak se nějaké objevily na sympoziích, festivalech. Takže se možná blížíme přibližně k číslu padesát. První byla v roce 2001 koule od Milana Housera.
Je určitě něco jiného instalovat sochy někde v uzavřeném prostoru, galerii, zámeckém parku a něco jiného v ulicích. Nemáte o ta díla strach, i když jsou pojištěná? Přeci jenom, jen co si ze své novinářské praxe pamatuji, psali jsme o poničení několik soch. Namátkou povalená socha Josephiny Bakerové nebo dílo V-myšlení, kterému někdo rozlámal pár prvků...
Liberec je bohužel proslulý tím, že se tady nejenom sochy ničí. My je však nemůžeme na noc někde zamknout. Vandalismus, recese, naschvály či noční radovánky. To se prostě stává. Víte, mě ale ještě více štvou reakce některých lidí, i když se to už snažím vypouštět z hlavy. Vím, že se nedá zavděčit rozhodně všem, ale i když sem dáte ten nejklasičtější typ sochy jako byl kůň od Michala Gabriela nebo teď Zoubek, vždycky se někdo ozve. Stále mám dost zajímavých telefonátů. Třeba u koně mi někteří spílali, že není ve cvalu, proč má jezdec na něm tak dlouhé ruce, co je to za ptákovinu a nesmysl, že to mate děti a ať si to někam strčíme. O současných sochách si zase můžete přečíst v komentářích na Facebooku. Já vždycky říkám, že dobré umění, které o něčem vypovídá, má provokovat. Vzbuzovat ať již kladné, či záporné reakce. Nejhorší umění je to, kolem kterého projedete a ani netušíte, že je to umění. Je nějak standardizované, že vás vůbec v ničem nepřekvapí.
Věřím však, že existují i pochvalné reakce...
Určitě a někdy je to velice vtipné. Třeba legendární Zastávka od Davida Černého. Jednou mi takhle kolem půlnoci volali městští strážníci a zděšeně mi říkali, že z ní spadly párky. Musela jsem jim vysvětlovat, že ty autor umístil na zem a že rozhodně nespadly a nikoho nezranily. Anebo mi volal jeden botanik, ať dílo předěláme, jelikož ta masožravá kytka, kterou tam Černý ztvárnil ve váze, takto být nemůže. Pokud ji prý totiž dáte do vázy, tak nemá květy nahoru, ale ty jí klesnou. Ale když se od historek vrátím ještě k těm kladným reakcím, tak třeba když tu na nějaký čas nebyla žádná socha před radnicí, ozývali se lidé, kdy se tam zase objeví další, že se těší a že jim tam chybí.
Bez netradičních historek se jistě neobejde ani přeprava uměleckých děl. Je tomu tak?
Ano. Pamatuji si, když jsme dopravovali sochu Marťana od Jaroslava Róny na Ještěd. Jeřáb se sochou se tam zasekl a nemohl projet. Marťan visel na rameni nad nějakým strašně drahým autem, a to nám opravdu velmi zatrnulo. Urputně jsme zvonili na pokojích a sháněli majitele vozu. Ten se zapomněl s nějakou slečnou v lese a když dorazil ke svému autu, byl naprosto vysmátý. Asi ho měl dobře pojištěné.
Když tak poslouchám vaše vyprávění, přijde mi, že u nás je jakási mylná představa, že za umění by se nemělo platit. Že umělci má stačit, že vůbec může někde vystavovat. Proč je to v Česku tak zakořeněné?
Je to tak. Lidé třeba kroutí hlavou, jak mohou být Zoubkovy sochy pojištěné na deset milionů korun. Přitom dneska za nové auto jsou lidé schopni dát i dva miliony, a to je kus plechu, který nemusí přežít ani pár let. U nás je výtvarno nedoceněné. I v bývalém východním bloku je to lepší. My jsme spíše orientovaní na hudbu, a to výtvarné umění je stále někde stranou. A to není nic proti hudbě. Jen lidé nechápou hodnotu tohoto druhu umění. Když jsme dělali Černého Zastávku a vyšla na několik milionů korun, tak jsem málem nemohla vylézt ven na ulici. Lidé byli přesvědčeni, že jsem se tak obohatila, že nemusím rok pracovat, že by umělec neměl dostat zaplaceno vůbec, že může být rád, že má něco ve veřejném prostoru. A z čeho má podle nich žít?
Zaujalo mě, že když do Liberce přijede nějaká socha, na místo ji instalují místní technické služby...
No, zpočátku koukali. Mysleli si, že jsme se zbláznili. Ale naučili se to, přesvědčili jsme je. Když to odlehčím, tak do té doby spravovali rozbité silnice a chodníky, čistili cesty. Tohle je pro ně zpestření, výzva a dnes už i prestižní práce. A je vidět, že je to baví, je to pro ně určité vytržení ze stereotypu. I jeřábník se na další práci vyloženě těší. Je to přeci jen něco jiného, než když veze nějaký obyčejný materiál na stavbu.
Jak jste se vlastně k sochám a jejich instalaci do galerie pod širým nebem dostala?
Možná to bude znít legračně, ale ty sochy jsou zřejmě můj úděl. Když jsem byla malá, bydleli jsme v paláci Dunaj a chodili jsme s maminkou nebo babičkou na Šaldovo náměstí do prodejny polotovarů. A tam nedaleko stály Zoubkovy sochy a já se jich strašlivě bála. Pak když jsem studovala vysokou školu, tak jsme měli vypracovat ročníkovou práci o tom, co je v našem městě zajímavého z hlediska výtvarného umění. A jelikož jsem na vysoké škole končila v období těsně před revolucí, což byla již celkem uvolněná doba, tak mi povolili téma o legendární liberecké výstavě Socha a město z roku 1969. Chodila jsem do archivu, galerie a fotila to, co v ulicích po výstavě zbylo. To bylo takové osudové setkání a vlastně pak jsme na tuto výstavu tak trochu navazovali.
Co nového teď chystáte?
V Malé výstavní síni naproti liberecké radnici bude výstava věnována projektu Socha a město. Věnujeme ji Olbramovi Zoubkovi, k vidění budou jeho plastiky, reliéfy a další sochy. Všechny zájemce zvu na vernisáž, která se uskuteční 6. září od 17 hodin.
