Umělecká instalace Jiřího Žáka se sice jmenuje Nedokončený milostný dopis, rozhodně však nepojednává o vzplanutí lásky mezi dvěma lidskými bytostmi.
Zlínský rodák a laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého v prvním patře Oblastní galerie v Liberci poukazuje na vztah značně neromantický. Za pomoci dokumentárního filmu, fotografií a jedné repliky odhaluje příběh spojenectví mezi tehdejším Československem a Sýrií.
 |
Partnerství to bylo (a stále tak trochu je) ponejvíce politické a obchodní. Jeho pilíře spočívají především v tom, že naše země za minulého režimu dodávala do jihozápadní Asie zbraně, které se tu dodnes používají.
Autor výstavy, která bude v liberecké obrazárně k vidění do 8. května, začal na tématu pracovat již v roce 2016, kdy dával dohromady podklady pro svoji diplomovou práci na pražské Akademii výtvarných umění.
„Tehdy jsem chtěl reflektovat probíhající uprchlickou krizi, v níž Sýrie hrála velkou roli. Chtěl jsem se na to však podívat spíše z mediálního hlediska, jak se na problém díváme skrze sdělovací prostředky. Začal jsem se zajímat, jaký je vlastně historický vztah mezi naší republikou, potažmo Československem a Sýrií. Překvapivě jsem zjistil, že je to vztah poměrně hluboký a úzký a že o něm mnoho lidí neví,“ svěřuje se Jiří Žák.
A nejde jen o pušky či samopaly. Například v roce 2013 napsal americký list The New York Times, že Sýrie nashromáždila jeden z největších světových arzenálů chemických zbraní kvůli zemím jako Sovětský svaz, Československo a Írán, ale i s pomocí dodávek ze západní Evropy a Spojených států.
„Ten vztah mezi oběma zeměmi se začal intenzivně psát v padesátých letech minulého století a se zbraněmi se obchodovalo v podstatě až do revoluce v roce 1989. Nebyly to jenom zbraně, ale zároveň šlo i o další obchodní i kulturní výměny. Třeba lidi ze Sýrie jezdili k nám studovat. Tu historii vztahu mezi námi a Sýrii se snažím popsat skrz metaforu jakéhosi milostného dopisu, abych to zjednodušil. Pak už je na divákovi, zda si dohledá další historické materiály. Tohle je takový první vstup k tomu, aby ten krok udělal,“ pokračuje umělec.
Dokumentární film i replika stolu
A co je na jeho expozici k vidění? Jeden ze série filmů blížících se žánru dokumentární fikce. Krátké snímky vznikly v rámci Žákova zkoumání tématu tuzemského zbrojního průmyslu. Součástí instalace je též replika osmiúhelníkového jednacího stolu zbrojařské společnosti Omnipol, která v dobách minulého režimu zajišťovala pro komunistickou vládu širokou škálu vojenského materiálu.
Nový prvek Žákovy tvorby, který je v Liberci k vidění poprvé, tvoří série polaroidových fotografií, na nichž autor ilustruje problematičnost nepříliš známé a politickými a ekonomickými elitami záměrně upozaďované kapitoly českých dějin.
Podle Žáka se sice zdá, že „milostný“ vztah mezi Československem a Sýrií již vyčpěl, ale ve skutečnosti tomu tak není.
„Pro mě osobně se ten vztah završuje až uprchlickou krizí v roce 2016, kdy tady nebyla od vlády vůle, ochota přijmout snad více než deset uprchlíků ze Sýrie. Je to ironické, když jsme jim tam čtyřicet let dováželi u nás vyrobené zbraně. Naše samopaly byly ještě tehdy vidět v rukou teenagerů, kteří musí podstoupit povinný vojenský trénink. Dokonce se v Sýrii vžilo slovo ‚čiko‘ nebo ‚čiki‘, myslím, což znamená český a v přeneseném významu kvalitní, kvalitu. Takže neustále tady napojení je,“ uzavírá Jiří Žák.
