Když napsal na sklo ústecké budovy krajské správy Sboru národní bezpečnosti (SNB) „Smrt okupantům!“ a „Dubček vás sem nevolal, táhněte za Ural!“, chodil Jiří Fajmon ještě na učiliště.
Psal se rok 1981. Zhruba ve stejné době se nechal pokřtít.
Kněz, před nímž Fajmon v ústeckých Trmicích stanul, se jmenoval Karel Otčenášek. Šlo o bývalého biskupa vězněného komunistickým režimem v letech 1951 až 1962 pro velezradu. V roce 1968 soud zrušil rozsudek nad ním jako nezákonný.
Fajmon šel ve svém odboji proti totalitě podobnou cestou jako Otčenášek. Státní bezpečnost ho dostala několikrát k soudu. V 80. letech minulého století uvrhla komunistická justice Fajmona za mříže hned dvakrát.
Když v pondělí 20. listopadu 1989 uviděl, jak se Libercem valí demonstrující středoškoláci, tak na vlakovém nádraží, kde pracoval, odhodil kladivo a řekl si „Tak už to konečně začalo!“. Pak se přidal se k průvodu.
„Vysokoškoláci byli ze začátku srabi.“
„Sametovou revoluci rozhýbali v Liberci středoškoláci. Vysokoškoláci byli ze začátku srabi, probudili se až ve středu,“ vzpomíná Fajmon, rodák z ústeckých Trmic.
Listopad 1989 zažil jako pětadvacetiletý. O osm let dříve, kdy se poprvé ocitl v osidlech Státní bezpečnosti, patřil věkem právě mezi studenty, díky nimž se Liberec dostal v pondělí 20. listopadu 1989 do hlavních zpráv Československé televize.
Na obrazovce se objevily záběry na průvod středoškoláků, doprovázené jízlivým komentářem, který snižoval první severočeský masový protest proti brutálnímu policejnímu zásahu na Národní třídě.
Krátce předtím čelil Fajmon u Okresního soudu v Liberci čtvrté obžalobě, jež souvisela s jeho protikomunistickým odbojem. Týkala se rozšiřování petice Několik vět, jež vystupovala za obnovu demokracie v komunisty ovládaném Československu. Potřetí skončil Fajmon na lavici obžalovaných během vojenské základní služby za hanobení republiky a jejího představitele.
Podruhé v roce 1988 kvůli účasti na takzvané svíčkové demonstraci v Bratislavě.
Poprvé ho k soudu přivedly nápisy na krajské správě SNB a pokus o útěk za hranice.
„Na to, že jsme s kluky popsali krajskou správu SNB, se přišlo až za rok. Měl jsem zrovna takové rušné období. Těsně před vojnou jsem odjel do bývalé Jugoslávie a chtěl jsem emigrovat do západní Evropy,“ říká Fajmon. „Ale chytili mě. Měl jsem na komunisty vztek a nakonec mě napadlo, že se vrátím domů s jedinou myšlenkou. Co nejvíc jim uškodit.“
Husák je ťava, řekl před vojáky
Vojně se nevyhnul a jeho pověst potížisty tam jenom zesílila. „Byl jsem ještě v podmínce za nápisy na krajské správě SNB a kontrarozvědka mi na vojně přišila hanobení republiky a jejího představitele. Řekl jsem před vojáky, že prezident Husák je ťava. Což kontráši přeložili jako osel, ťava je přitom slovensky velbloud,“ poznamenává Fajmon.
„Sečetli mi, že jsem na vojně poslouchal Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Kluci z roty se mě ptali, co tam vysílají, tak jsem jim všechno říkal. Koukali jsme tajně taky na západoněmeckou televizi. Nakonec mě zatkli. Můj případ projednával civilní soud, z vojny mě poslali na opušťák, abych k němu mohl. Dostal jsem natvrdo rok v base.“
Po návratu z vězení si Fajmon nedal pokoj. Jako traťový strojmistr, zaměstnanec ČSD, měl režijní jízdenku na vlak. Na jaře 1988 do něj nasedl a vystoupil v Bratislavě.
Dvacátého pátého března se tam sešly tisíce lidí na pokojné demonstraci za náboženská a občanská práva a svobody. Přišli se svíčkami v rukou, tak se pro jejich shromáždění ujal název svíčková demonstrace. Do rozehnání bratislavské manifestace nasadili komunisté takřka tisíc příslušníků Veřejné bezpečnosti. Proti pokojným lidem zakročili s obvyklou brutalitou.
Na Hviezdoslavově náměstí obklíčili zhruba 3 500 demonstrantů, dalších asi šest tisíc lidí zůstalo v postranních uličkách. Mezi nimi byl také Fajmon.
„Jeden policajt mě zastavil tak půl kilometru od Hviezdoslavova náměstí. Dál mě nepustil. Ptal se, proč jsem do Bratislavy přijel až z Liberce a proč si s sebou nesu svíčku,“ poznamenává Fajmon.
„Odpověděl jsem mu, že ji u sebe nosím pořád, kdyby nastal výpadek elektřiny. Hned mě sbalil a odvedl na oddělení VB k výslechu. Nakonec jsem se stal jediným účastníkem svíčkové demonstrace, který šel k soudu. Vyfasoval jsem dvouměsíční basu. Můj případ se probíral na Svobodné Evropě i na Hlasu Ameriky. Seznámil jsem se díky tomu se slovenskými disidenty, Františkem Mikloškem, pozdějším předsedou Slovenské národní rady, a Jánem Čarnogurským, budoucím místopředsedou federální vlády.“
Růženec od kardinála Tomáška
Jiří Fajmon se znal i s dalšími významnými odpůrci totalitní moci. „Kardinál František Tomášek mi daroval růženec,“ uvádí Fajmon. „Hodně jsme jezdili do Polska za lidmi z okruhu Solidarity, což mi dodnes připomíná fotka Lecha Wałęsy s jeho podpisem. Do Polska i odtamtud k nám jsme vozili zakázané samizdatové materiály.“
Fajmon a jeho přátelé vyráželi za hranice ještě s jedním zbožím. Do Polska pašovali čokoládu, poněvadž tam skoro nebyla k sehnání. Jejím prodejem získávali peníze na činnost označovanou totalitním režimem slovem „podvratná“.
Komunistická Státní bezpečnost šla po Fajmonovi jako pes po uzeném a neustále se ho snažila dostat za mříže. Jednoho dne mu přistálo před očima obvinění, nad nímž dnes zůstává rozum stát.
Jeden ze spolupracovníků řekl o Fajmonovi, že šermoval nožem před televizí, kde mluvil prezident Husák, a chtěl ho jakoby zapíchnout. „Hrozila mi další basa za hanobení prezidenta, ale zachránil mě Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS),“ upozorňuje Fajmon. „Můj absurdní příběh četli na Svobodné Evropě a komunisti se zalekli. Soud se nakonec nekonal.“
Před sametovou revolucí začal Fajmon s hrádeckým chartistou Leošem Mayerem a dalšími dvěma kamarády tajně vydávat samizdatový časopis Nákup. Rozmnožovali ho přes kopíráky na psacím stroji.
„Nákup znamenalo Názory, Kultura, Politika,“ vysvětluje Fajmon. „Za pár dní po vydání prvního čísla jsem už byl na výslechu na Státní bezpečnosti. Divili jsem se, jak se o nás mohla dozvědět. Později jsem zjistil, že jeden z nás čtyř s estébáky spolupracoval.“
Těsně před pádem totality dělal Fajmon reklamu petici Několik vět a přesvědčil 26 lidí, aby ji podepsali. Soudní proces přerušila sametová revoluce a liberecký chartista se dalšímu trestu vyhnul.
K pádu komunistického režimu pomáhal Fajmon v Liberci pouze do 5. prosince 1989. „Pak jsem si řekl dost a s politikou jsem skončil. Dal jsem se na obchod. Dovážel jsem k nám z Německa elektroniku a další zboží, po kterém byl mezi lidmi obrovský hlad,“ prozrazuje Fajmon.
„Vydělal jsem slušné peníze, a v první půlce devadesátých let jsem si koupil v Kryštofově Údolí dům. Mám tam penzion a restauraci.“ V uplynulých třiceti letech se Fajmon několikrát setkal s estébáky, kteří ho před sametovou revolucí vyslýchali. „Ani na jednom nebylo vidět, že by něčeho litovali, nebo se, nedejbože, omluvili,“ říká chartista.
„Jeden dělal ochranku v supermarketu, asi už prostě nedokázal bez špiclování žít. Za největší paradox považuji, že mě zastupoval dlouho po roce 1989 jako obhájce ex offo bývalý liberecký okresní prokurátor Petr Rydvan. V roce 1989 četl obžalobu vypracovanou na mě za rozšiřování Několika vět. Po letech tvrdil, že se na mě vůbec nepamatuje.“
Dekret za účast v odboji a odporu proti komunismu
Fajmon vlastní dekret ministerstva obrany za účast v odboji a odporu proti komunismu. Převzal ho před třemi lety od ministra Martina Stropnického.
Velká politika ho na rozdíl od některých signatářů Charty 77 neláká. Na rozdíl od obecní. V Kryštofově Údolí působí v zastupitelstvu.
Svobody, o niž se zasloužil, si užívá. Třeba při cestách do ciziny. Dobře si totiž pamatuje časy před rokem 1989, kdy ho na hranicích s Polskem otravovala celní a pohraniční kontrola. Její příslušníci prohlíželi, co si s sebou veze a s čím se vrací. Vyptávali se, kam jede, za kým a proč.
„Jednou jsem jim řekl, že jedu do Švédska. Když jsem se za čtyři hodiny vracel, poznali mě a vztekali se, že jsem jim lhal,“ vybavuje si Fajmon. „Odpověděl jsem, že si přece můžu říkat, co chci.“
Česko v roce 2019 považuje za demokratickou zemi. „Žít tady mě baví, i když hloupé řeči některých komunistických funkcionářů mě rozčilují stejně jako za totality. A vadí mi ještě jedna věc. Že je současná doba taková bezduchá,“ prohlašuje Fajmon.
