Založil spolek Akademie romského talentu, pod nějž spadá též taneční soubor Amare bachtale čave, neboli Naše šťastné děti, či fotbalový klub AC Roma. Vše dělá ve svém volném čase a často i za vlastní peníze.
„Náš cíl je změnit děti a mládež k lepšímu. Změnit tuhle generaci, aby nežila v tom, co se děje teď. Aby se nechytla nějaké bandy, nelítala po ulicích a parcích a nezačala brát třeba drogy, jako se to někdy děje. Musíme mladým dát šanci, aby ukázali svůj talent a změnili pohled ostatních lidí na naši komunitu. Vím, že je to někdy těžké změnit, ale musíme motivovat k lepším možnostem, lepšímu životu,“ říká Jaroslav Sivák.
Důležitá je role rodičů
Podle něj je důležité nastavit dětem pravidla a disciplínu, pak je prý nejrůznější aktivity neuvěřitelně chytnou.
„Důležití jsou jejich rodiče, kteří nám pomáhají. Pokud vás totiž rodiče nepodpoří, tak jsou děti odkázané samy na sebe a nemusí to dopadnout dobře. Ale ty naše to hrozně baví, jsou za to rády a jsou velmi talentované,“ upozorňuje Sivák s tím, že hlavně o tanec je veliký zájem.
„Máme asi třicet dětí různých věkových kategorií, nikterak to neomezujeme. Stejné je to i u fotbalu. A může přijít i Čech, Vietnamec, neděláme žádné rozdíly. Mrzí mě však, že některé děti nemohou chodit, jelikož jejich rodiny mají špatnou sociální situaci, problémy s bydlením a museli se odstěhovat. Je to škoda, protože tady něco vybudovaly, něco dokázaly,“ dodává trenér a doplňuje, že k tanečnímu souboru se postupně přidalo pět maminek, které se brzy staly tréninkovými asistentkami.
Potýkání se s předsudky
Akademie prozatím chodí trénovat do jablonecké městské haly, ale pro neutuchající zájem by potřebovala větší prostory a využívat je častěji. Siváka však sužují nedostatek finanční podpory na jeho činnost a občas i předsudky od majority.
„Moc peněz nemáme, dotujeme to hlavně ze svého. Dostali jsme sice nějaké dotace, a jsme za to velice rádi, ale nestačí to. Museli jsme například nakoupit fotbalové dresy nebo oblečky na tancování. Já potřebuji s děckama jezdit po republice, po soutěžích, turnajích, a na to peníze nestačí. Držím to na nějakém měsíčním příspěvku dvě stě korun, aby to ty rodiny byly schopné utáhnout, ale dál to takto nejde. Ale rozhodně se nevzdávám. Já jim to přece nemohu sebrat a říct, že končíme,“ svěřuje se organizátor a pokračuje:
„Jsem moc rád za vstřícnost městské haly. My ani v létě nemůžeme být moc venku, jsou tu různé vyhlášky, lidem třeba vadí nahlas puštěná hudba a podobně.“
Trenér již několikrát jednal s městem o lepších prostorách pro své aktivity. „Prostor mi neposkytli, ale řekli, ať si obvolám školy nebo sokolovnu. Jakmile jsem ale řekl, že jsme romská akademie, hned bylo všude plno a nikde nás nechtěli, až tedy na tu halu,“ říká Sivák.
Ten s dětmi už objel řadu míst republiky, byli na turnajích v Ostravě, Ústí nad Labem nebo v Praze. Taneční škola má za sebou také řadu vystoupení po Česku a své umění ukázala i na několika tradičních romských svatbách.
„Pořád někoho přesvědčujete“
Jaroslava Siváka ovšem při cestách na turnaje nebo výlety trápí nevraživost některých jedinců vůči Romům. „Nejhorší je, když jedete někam autobusem nebo vlakem. Nastoupí nás nějakých třicet dětí a jejich rodiče a hned začínají různé narážky. Lidi začnou rýpat. Vy jste ovšem bezmocný, máte zodpovědnost za ty děti, takže nic moc nezmůžete. Snažím se to házet za hlavu, nevšímat si toho, ale je to někdy těžké,“ stýská si trenér.
Podobné, na psychiku náročné situace, zažil i ve svém zaměstnání. „Musíte pořád někoho přesvědčovat, že nejste špatný, a to je těžké především po psychické stránce, ale musíte se kousnout. V práci mi to trvalo nějakých šest, sedm let, než mě začali brát a zjistili, že jsem v pohodě. Ale musíte se furt překonávat,“ popisuje muž.
Kopance i rány pěstí. Dětský gang v Jablonci tyranizuje vrstevníky |
Jablonec byl před časem v souvislosti s romskou komunitou v hledáčku médií. Palcové titulky přinášely zprávy o řádění gangu mládeže, který mlátil a šikanoval své vrstevníky.
Sivák je přesvědčen, že vše bylo trochu nafouknuté. „Třeba to srocování u Kauflandu tady bylo delší dobu, upozorňovalo se na to, ale nikdo moc nekonal a neřešil to a pak najednou se z toho udělalo velké haló. Jsou různé party, vždycky se v nich najde někdo, kdo se popere, ale moc se to celé vyhrotilo. Chápu ovšem, že se to rodičům nelíbí, mám s tím i vlastní zkušenost, protože můj syn byl jako dítě taky napadán. Zareagoval jsem ovšem jako rodič jinak, přihlásil jsem syna na kickbox. Dokud tě však nikdo nenapadne, nikoho bezdůvodně mlátit nemůžeš. Na tohle jsem dost přísný a vštěpuji to našim dětem,“ vysvětluje Sivák.
A přidává vzpomínku na své začátky, která dokládá, že pokud se romským dětem někdo od mládí věnuje, má to smysl.
„Já jsem před devíti lety dělal asistenta trenéra mládežnického fotbalu v Lučanech nad Nisou. Dal jsem tam syna, pak synovce, ale viděla to další děcka a chtěla taky, a tak jsem jich do týmu ještě pár přibral. To už se jim ale nelíbilo, prý tam nás černých bylo už moc. A tak jsem se to rozhodl vzít na vlastní triko a tady to někde začalo. Mezitím jsem však ve fotbale vychoval jednu generaci dětí. Ty kluci dneska chodí do práce, mají rodiny, nefetují, jsou slušní. Na to jsem hrdý,“ podotýká Jaroslav Sivák.
