„Je potřeba práci Sněmovny zracionalizovat a zefektivnit. Sněmovní obstrukce nejsou hrdinství, ale trapný nešvar,“ je přesvědčená dosluhující poslankyně.
Jaké to bylo rozhodování? Přece jen je to Poslanecká sněmovna, mnoho komunálních politiků o mandátu poslance sní…
Nebylo to úplně jednoduché. Upřímně, ještě na podzim jsem se chystala svůj mandát obhajovat. Říkala jsem si, že pokud bych byla poslankyní i v dalším volebním období, šance získat větší vliv a prosadit konkrétní věci by byla mnohem vyšší. Pak se ale někdy v prosinci, v období adventu, cosi zlomilo. Na chvíli jsem nepřemýšlela v racionální rovině, ale snažila jsem se vnímat, co cítím. Položila jsem si otázku, co chci vlastně doopravdy já? Ne, co se ode mě čeká, ne, co bych měla pro „blaho“ lidí udělat, ale v čem se budu cítit dobře? A rozhodla jsem se vrátit na pole kultury, které je mému srdci nejbližší. Na druhou stranu musím říci, že jsem velmi vděčná, že jsem měla tu příležitost být součástí Poslanecké sněmovny. Neuvěřitelně mě to obohatilo a přineslo řadu zkušeností, které prostě v apatyce nekoupíte. Zažila jsem taky řadu momentů, kdy jsem byla na naši politiku a kroky této vlády pyšná, bez ohledu na to, že velká část veřejnost často naši práci neocenila.
Poslankyně Levko už divadlo v Liberci nepovede, nastoupí do Národního |
Kromě osobního hlediska a návratu ke kultuře za tím rozhodnutím stálo ještě něco dalšího?
Je za tím taky to, že časová náročnost a odevzdané úsilí prostě neodpovídají výsledkům. Prosezené hodiny ve Sněmovně nejsou plodnou diskusí a nevedou k cíli, ba naopak. Z diskuse ve Sněmovně se stalo spíše divadlo pro veřejnost. Dál také vnímám, že za svou práci nemáme odpovídající společenské uznání. Jinými slovy, každý politik je automaticky považovaný za zloděje, prospěcháře, korupčníka, v lepším případě jen hlupáka. Trpí tím i rodina. Já mám naštěstí děti už velké, takže hejtům na sociálních sítích nevěří, ví, jaká je jejich mamka. Ale ani pro dospělé členy rodiny není ta dehonestace příjemná, natož pak pro děti. A do třetice, mou slabou stránkou je netrpělivost. Tady jsem se toho ale, myslím ve Sněmovně, dost naučila. Legislativní změny trvají dlouho, projevy některých kolegů trvají neúměrně dlouho, ta práce prostě neodsýpá. S koncem volebního období navíc řada záměrů, na kterých se pracovalo měsíce i roky, padá pod stůl, protože už se nestihne legislativní proces dotáhnout.
Na svém blogu jste naznačila, že jsme v posledních letech svědky velké proměny politického prostředí. Co tím konkrétně myslíte?
Konkrétně mám na mysli dvě věci, něco už jsem i naznačila. Za prvé jsou to neustálé obstrukce, které prakticky paralyzují práci Sněmovny. Není přeci normální, aby někdo mluvil několik hodin, navíc mimo téma. Například jeden nejmenovaný opoziční poslanec předčítal několik hodin vědeckou studii o výskytu rakoviny. Četl ji poprvé, to bylo patrné z jeho podivu nad některými údaji. To má být práce poslance? Uznávám, že opozice má právo na vyjádření, ale nemá právo prakticky znemožňovat vládní většině vládnout a přijímat zákony. A za druhé – politická rétorika velmi zhrubla. Ve Sněmovně i na sociálních sítích zdomácněly osobní útoky a populismus nejhrubšího zrna. Slovník, který by neměl být normou ani v hospodě čtvrté cenové, se stává běžným. Toho já se nechci účastnit a zároveň nevím, jak tomu zabránit. Je to jako infekce. Zatímco obstrukce se dají omezit změnou jednacího řádu Poslanecké sněmovny, návrat k politické kultuře se mi jeví jako daleko složitější, ne-li už nemožný. Je to takový začarovaný kruh, protože hrubý slovník a nekorektní chování přinášejí výsledky. Část naší společnosti na to bohužel slyší.
Co tuhle proměnu politické scény způsobilo?
Z politiky se stává marketing. Jde o to získat pozornost, jakýmkoliv způsobem. Jednoduchá hesla fungují a stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Všimněte si, jak se vžil narativ „Fialova vláda je nejhorší“. Přitom podle objektivních faktů to rozhodně není pravda. Této vládě se podařilo mnoho dobrého. Měla odvahu pustit se do konsolidace veřejných financí i do důchodové reformy. Zvládla uprchlickou vlnu z napadené Ukrajiny, zajistila energetickou nezávislost na Rusku a mnoho dalšího. Jenže opakovaná lež se stává pravdou, tak jednoduché to je.
Na druhou stranu vládní kauzy tomu asi také nepomáhají. Co říkáte na stále doznívající fiasko s bitcoinem?
Ministr Blažek odstoupil, což je dobře. Myslím, že to je jediné možné řešení, přijmout politickou odpovědnost. Nezodpovězené otázky ale zůstávají a je v zájmu celé vládní koalice, abychom na ně my politici i veřejnost dostali odpověď. Proto je nutné celou kauzu, jejíž kořeny mohou sahat mnoho let dozadu, řádně prošetřit a objasnit, co se vlastně stalo.
STAN a bitcoiny? Jen odvrácení pozornosti, míní Rakušan. Fiala nervozitu chápe |
Jaké pro vás bylo, když jste před těmi více než třemi lety do Sněmovny nastoupila a zaskočila za Jana Farského? Měla jste takový scénář vůbec v hlavě, když jste ve volbách skončila jako „první náhradnice“?
Původně jsem to v hlavě určitě neměla, ostatně kandidovala jsem ze sedmého místa kandidátky, šlo tedy hlavně o podporu Starostů pro Liberecký kraj (SLK). Preferenčními hlasy jsem poskočila na třetí místo, a když se sčítaly výsledky voleb, chvíli to vypadalo, že SLK získá v Libereckém kraji tři mandáty. V tu chvíli jsem byla v šoku, to ano. Říkala jsem si, co budu dělat? Co moje divadlo? Co moje děti, psi a zahrádka? To vše mi běželo hlavou, mezitím co se přepočítávaly poslední hlasy, aby se nakonec ukázalo, že to byl planý poplach. Dnes už vím, že to byla příprava na únor roku následujícího, kdy se Jan Farský rozhodl složit mandát. Ale příprava, nepříprava, přesto mě to zaskočilo.
Bylo těžké zařadit se do zaběhlého provozu, když to pro vás v tu chvíli byla vlastně úplně první zkušenost s celostátní politikou?
Bylo. Ostatní prostě měli náskok. I ti, kteří byli po volbách nováčci, už byli alespoň v tom základním zorientovaní. Trefili ze své kanceláře do jednacího sálu a všelijakých zasedacích místností, měli už zažitý jednací řád a rozpracovaná konkrétní témata. Zároveň rozdělování do výborů i témat, kterými se kdo zaobírá, to vše se odehrávalo na podzim po volbách. Já jsem se snažila nějak usadit v rozjetém vlaku, kde většina míst už byla obsazená.
Jak byste své působení ve Sněmovně zhodnotila profesně? Co se podařilo, co naopak ne?
Osobně jsem měla několik prioritních témat. Šlo mi o přijetí zákona o veřejné kulturní instituci, což se podařilo, a také o změnu rozpočtového určení daní, což se nepodařilo. Hodně mě zajímá konsolidace veřejných rozpočtů, ale i podpora péče o duševní zdraví, reforma školství, lidská práva doma i v zahraničí. Zároveň mě práce poslance, v dobrém slova smyslu, donutila najít vhled do spousty témat, kterým jsem z hlediska svých dosavadních pracovních zkušeností i svého vzdělání prostě nerozuměla. Třeba tematika myslivosti, třídění odpadů, střelných zbraní a já nevím čeho všeho ještě, to vše člověk musí nějak uchopit a zaujmout k tomu osobní postoj. O to jsem se celou dobu poctivě snažila. Svoje působení v parlamentu ale vlastně vztahuji především k výsledkům celé vládní koalice. Každý poslanec má jistě nějaké priority, ale je jen jedním z dvou set poslanců a pro prosazení čehokoliv je potřeba většina. Proto je nutné hledat shody, dělat kompromisy, prostě je to týmová práce. Jsou věci, kde jsem i já spolkla hořkou pilulku, protože výsledné rozhodnutí bylo prostě kompromisem kompromisů. Považuji ale za velký úspěch, že tato vláda přes různé pohledy na různé věci vydržela pohromadě.
A jak byste práci poslankyně zhodnotila z osobního hlediska?
Osobně jsem za příležitost být součástí Sněmovny vděčná, jakkoliv to může znít zvláštně vzhledem k tomu, že jsem se rozhodla svůj mandát neobhajovat. Poznala jsem spoustu inspirativních lidí a dostala jsem se k informacím a zkušenostem, které jsou k nezaplacení. Velmi mě baví práce v zahraničním výboru, i když to se právě široké veřejnosti těžko prodává. U nás často převládá pocit, že se máme zabývat především domácí situací a co je za humny, se nás netýká. Já jsem ale přesvědčená, že opak je pravdou. V dnešním globálním světě je prostě nutnost vnímat, co se děje jinde, protože ať chceme, nebo nechceme, nakonec se nás to týká víc, než si myslíme. Jsem ráda, že jsem měla příležitost pracovat na mezinárodních platformách a spoluvytvářet naši zahraniční politiku, osobně mě to velmi obohatilo.
Poslední dobou to bylo velké téma, proto se nemůžu nezeptat. Jak se ve Sněmovně cítíte jako žena a matka? Děti už máte sice poměrně velké, nicméně určitě můžete zhodnotit, jaké to pro matky ve vysoké politice je.
Mým dětem, dvojčatům Tomášovi a Lauře, bylo 17 let, když jsem se stala poslankyní. Takže už byly schopné převzít péči o domácnost a postarat se o sebe. Paradoxně se začaly starat i o mě, hlavně dcera. Ta zcela přirozeně převzala velení v naší domácnosti a pod jejím vedením to u nás doma funguje lépe, než to bylo za mých časů (smích). Neumím si ale představit být poslankyní s malými dětmi. Myslím, že bych do toho nešla. Zároveň je ale potřeba si říci, že to není jen otázka žen – matek. Také spousta mužů má doma malé děti a jejich rodiny tím trpí. Je prostě potřeba práci Sněmovny zracionalizovat a zefektivnit. Sněmovní obstrukce nejsou hrdinství, ale trapný nešvar. Náš jednací řád vznikl po sametové revoluci, a po letech komunistického umlčování názorů byl tak logicky velmi benevolentní. Nikoho tenkrát nenapadlo, že tato benevolence bude jednou takhle obludně zneužívána. Je potřeba jednací řád změnit a nastavit rozumná pravidla.
Kandidovat už letos sice nebudete, součástí kampaně SLK, respektive STAN, ale být chcete. Jak odhadujete letošní šance STAN vy?
Já osobně vnímám čísla z průzkumů pro STAN, potažmo SLK, pozitivně. STAN se stal pevnou součástí politického spektra, stranou, která se nepotácí na pětiprocentní hranici volitelnosti. Jsem také velmi ráda, že kandidujeme samostatně a věřím, že dosáhneme dvouciferného volebního výsledku. Otázka volebních výsledků ale pro mě není jen o výsledku mé strany. Jde především o to, jestli zvítězí síly prodemokratické, proreformní a prozápadní, nebo populisté s orientací na východ. Vidíme vývoj na Slovensku, v Maďarsku. To je cesta, která mě děsí.
Obáváte se vítězství populismu a agresivní rétoriky?
Jsme tomu blízko. Ostatně, jak jsem řekla, není to jen problém České republiky. Vlna populismu se táhne celou Evropou a nejen tam. Agresivní rétorika prostě funguje, je tu velká dezinformační scéna pod taktovkou Ruska. Takže ano, je to velmi nebezpečné. Ale já pořád věřím, že u nás zvítězí zdravý rozum. Že naši lidé prohlédnou populistické sliby nabízející jednoduchá a neexistují řešení a vzpomenou si, jaké to bylo, když jsme byli ovládaní z Kremlu. Je povinností nás politiků, ale i všech rozumných lidí, udělat vše pro to, aby populisté nevyhráli. Pod taktovkou ANO, SPD, Stačilo! a podobných uskupení totiž rozhodně nečeká dobrá budoucnost naše děti. Je potřeba myslet na budoucnost, na dnešní mladou generaci i generace budoucí, abychom jim tu nezanechali spálenou zemi a obří dluhy.
Přejděme k vašemu budoucímu působení. Co přesně bude funkce správní ředitelky Opery Národního divadla obnášet? Těšíte se na novou výzvu?
Opera Národního divadla má dva umělecké soubory – Operu Národního divadla a Státní operu. Má také dva ředitele, uměleckého a správního. Zatímco umělecký ředitel odpovídá za dramaturgii a kvalitu umělecké produkce, správní ředitel má na starosti organizační, ekonomické a personální řízení provozu. Jen pro představu, čítá to přes 500 zaměstnanců plus mnoho externích spolupracovníků, ročně se odehraje kolem 330 operních představení ve Státní opeře, v Národním divadle i ve Stavovském divadle. Bude to frmol, ale nemůžu se dočkat.
