Jeho slova potvrzují čísla. Tržby šly za poslední dva roky nahoru o padesát procent. Nově navíc firma koupila areál Vratislavické kyselky, kam přesune svou výrobu a začne znovu stáčet minerální vodu.
Kolik máte zaměstnanců?
Pětadvacet. A pro mě je skvělé, že jsme schopni ty lidi zaměstnat a uživit. Za loňský rok jsme měli obrat 64 milionů, rok předtím 43, a ještě rok předtím 28 milionů. Jdeme tedy nahoru, a to mě těší.
Firma vznikla v roce 2007. Co vás vlastně přimělo k tomu, abyste začali vyrábět zrovna sirupy?
Ten nápad jsem měl v hlavě už od roku 2005, ale rok a půl trvalo, než se uvedl v život. Profesí jsem ekonom a tehdy jsem pracoval v Nestlé. Jenže jsem chtěl vždy podnikat, lákalo mě to. Věděl jsem, že člověk, který vymyslel Red Bull, tak si ten nápad přivezl z Thajska, dokonce dnes patří padesát procent Red Bullu Thajcům. My jsme tehdy jeli s manželkou do Indonésie, tak jsem si řekl, že si nějaký nápad přivezu odtamtud. Ale nemohl jsem na nic kloudného přijít. Až mi manželka jednou říkala, jestli bych nechtěl dělat nápoj z bylinek, který lidem pomáhá. Nejdříve jsem si myslel, že je to blbost, ale pak se mi to během dvou dnů rozleželo v hlavě. Z Nestlé jsem znal navíc nejrůznější trendy zdravé výživy, biopotravin a navíc mi tenhle nápad umožnil vrátit se z Prahy do Jablonce.
Vaše firma má v názvu jméno slavného léčitele, Fausta Jizerských hor doktora Johanna Antona Eleazara Kittela. Vy jste ten název ale trochu upravili.
Když jsem ten název vymýšlel, byl Kittel téměř neznámý. Ve staré literatuře byly různé podoby toho jména, jednou Kitl, podruhé Kytl, pak Kittel. A já jsem tehdy řekl, že když budeme mluvit o firmě, tak to bude Kitl, a když budeme mluvit o doktorovi, tak Kittel. Začali jsme podnikat akce na záchranu Kittelska, tedy Krásné u Pěnčína, udělali jsme muzeum, které jsme teď předali obci, naučnou stezku. A protože jsem nechtěl ztratit kontakt, vydali jsme i knihu Gustava Leutelta Doktor Kittel. Jsou to naše kořeny, ze kterých jsme vyrostli a nechceme je opouštět.
Jako první jste tehdy uvedli na trh bylinný alkoholický nápoj Šláftruňk?
Ano, alkoholický proto, že jsem měl v té době společníky, kteří prodali jablonecké Soaré, kde se vyráběl sekt. Nicméně Šláftruňk byl na spaní a když jsme to začali prezentovat, tak lidé nám říkali, je to skvělý, ale my bychom potřebovali naopak povzbudit. Takže logickým protipólem byl Životabudič, a tím jsme se vlastně stali sirupáři. A to je to, co je dnes pro nás to hlavní, čím se prezentujeme, tedy řada Kitl Syrob.
Těch receptur i příchutí je hodně. Některé ovoce musíte i dovážet. Třeba grep. Vyplatí se to?
My už zdaleka nejsme jen regionální výrobci, prodáváme po celé republice, exportujeme do zahraničí. Takže spíše koukáme na to, jestli nám to dává smysl a grep nám smysl dává, protože se hodí krásně do sirupu. Bereme grep z Mexika. Když tam jednu dobu byly hurikány, tak nebyl téměř k dostání a museli jsme přejít na jihoafrický, který byl ale chuťově odlišný. Pro nás je důležité, odkud surovina je, promítne se to pak v konečném výrobku.
Přece jen, nesetkali jste se s výtkami, proč, když zdůrazňujete, že jste regionální firma, nepracujete se surovinami z regionu?
Tak třeba si pěstujeme sami bez. Předtím jsem ani nevěděl, že jsou různé kultivary bezu, které se velmi liší, některé jsou voňavé, jiné zatažené, jsou mezi nimi daleko větší rozdíly než ve víně. Vybrali jsme si proto jeden, který se nám líbil a pořídili si první bezový sad, ke kterému pak přibyly další. Dnes už máme čtyři, v biokvalitě. Každá chemie se vám totiž pak do toho nápoje prolne. A jeden jsme založili i v areálu Kyselky, ty svahy k tomu vybízí. A co se týče té regionality, tak tu ctíme právě například v bezu. Liberecký kraj není sám o sobě příliš zemědělský, moc toho tady neroste, co bychom mohli využít. Ani zázvor tady nevypěstujete, proto ho musíme dovážet z Peru. Ale my se nechceme limitovat, nejsme fundamentalisté, hrdě se hlásíme k regionu, ctíme tradice, už jenom tím, že opravujeme areál Kyselky, nebo že jsme se podíleli na záchraně Kitelska. Daleko důležitější pro nás je myšlenková provázanost, snažíme se regionu něco vracet, dávat práci místním. Bohužel dnes je v Česku poměrně málo českých vlastníků a každý rok odplyne tři sta miliard vniveč a to jsou pak peníze, které tu chybí. Takže důležitější je, odkud firma je a kde platí daně, než odkud bere suroviny.
Vy máte ale ještě jednu zajímavost. Vaši malinovku si mohou lidé objednat k hamburgeru v řetězci McDonald’s. Jak se vám to povedlo?
V roce 2013, kdy jsme začali se sirupy, jeden můj kamarád dělal v McDonald’s marketingového ředitele. A já mu jen tak z legrace řekl, jestli bych jim nemohl nabídnout naše nápoje. Asi mě nechtěl poslat úplně do háje, takže mi poradil, že na to musím jít přes nákup a kvalitu a přehodil mě na své kolegy. No, a do měsíce z McDonald’s odešel. Mně ale zůstal kontakt na ty jeho kolegy. První rok na podzim přijeli osobně šéf nákupu i kvality, celý den tam byli ve firmě, nic neříkali a než odjeli, tak mi sdělili, že pokud se chci stát jejich dodavatelem, musím splnit spoustu požadavků a nadiktovali mi jich asi padesát. Něco byly opravdu hlouposti, třeba jsme měli síťku na okně ve výrobě, ale v kanceláři už ne, takže jsme ji museli pořídit i tam.
Splnili jste všechno?
Splnili, jenže oni k nám takhle jezdili tři roky, vždy nadiktovali, co máme udělat, a odjeli. Už jsem z toho byl zoufalý, ale poslední, čtvrtý rok nám konečně řekli, že jsme prošli. A začali nás testovat na Mc Café. Já to přirovnávám k přijímači na vojně, kde šest neděl nesmíte ven a za tu dobu vám vymyjí mozek, tak úplně stejným způsobem dostali mě. Na druhou stranu nás to velmi posunulo dopředu kvalitativně a druhým bonusem je, že jsme vidět. K hamburgeru v Čechách i na Slovensku si mohou lidé objednat malinovku, do Mc Café dodáváme okurkový a grepový sirup.
Když už jsme u té okurky, po ní byla letos velká poptávka, čekali jste to?
Abych pravdu řekl, tak mě to trochu zaskočilo. Úplně poprvé v dějinách firmy jsme letos udělali limitovanou edici. Je to typicky letní věc, nedokážu si představit, že by někdo v zimě pil okurku. Ale když se to osvědčí, jsme připraveni ji dát zase příští léto.
Kam všude dodáváte a snažíte se prorazit i v hypermarketech?
Když jsme začínali, tak jsme byli hlavně ve zdravých výživách, bylinkářství. To jsou pro nás stále důležití partneři, ale musíme následovat, kam chodí naši zákazníci nakupovat. Když nám ta spolupráce dává smysl, tak jsme i v těch velkých obchodech, ale nejsme v situaci, že musíme. Máme svou filozofii, kterou se snažíme nabídnout.
Čerpáte při výrobě sirupů ze starých receptur?
Ne, inspirujeme se jimi, ale nejde se tím řídit. Ty chutě i suroviny už jsou dnes jinde.
Vyvážíte i do zahraničí?
Také, třeba do Austrálie, tam je největší poptávka po zázvorovém sirupu a bezince. Ale co národ, to jiné chutě. Na Slovensku třeba milují Smrkáčka, asi jim připomíná borovičku. Ale zatím nám stále dává hodně zabrat hlavně český trh, export dělá tak méně než pět procent.
