Jsem zavřený v kovové kleci. Chvíli se jí plížím po kolenou, sem tam se plazím po břiše. Tmou obohacenou hustým kouřem občas epilepticky švihnou zákmity světla. Soundtrackem k této scéně je elektronická, až industriální temná hudba jak vystřižená z filmů od Davida Lynche.
Ne, milý čtenáři, nemusíš se případně pohoršovat. Redaktor MF DNES se neocitl na extravagantní taneční party s ukázkou sadomasochistických sexuálních praktik a nepožil halucinogenní diethylamid kyseliny lysergové. Pouze si na vlastním těle vyzkoušel, jak trénují nejen krotitelé ohně na reálné zásahy v klecovém polygonu na stanici Hasičského záchranného sboru (HZS) Libereckého kraje v Jablonci nad Nisou.
I když úvodní náčrt děje předstírá husté napětí a fyzické vyčerpání, až o takové drama ve skutečnosti nejde. Tedy pokud nemáte klaustrofobii a vlastníte aspoň pár střípků tělesné i duševní kondice. Jenže já průlez třípatrovou konstrukcí, jež vzdáleně evokuje šatní kóje na základních školách, podstupuji bez plné zátěže a bez dýchacího přístroje (ten ovšem přijde na řadu později).
Profesionálové na rozdíl ode mě jdou dovnitř v „plné polní“, která může vážit až ke čtyřiceti kilogramům. Jen samotná podpora dechu má kolem patnácti. Moji výbavu tvoří jen zásahový třívrstvý oděv, přilba s nasazenou baterkou a rukavice. Ale i tak se najdou místa uvnitř polygonu, jež dají trochu zabrat.
Třeba úzká trubka, kterou se bez pomoci jednoho z mých čtyř kolegů v kleci neprosoukám. Ten za mnou v tomto bodě do mě strká, abych snadněji tunelem projel, ten vpředu mě pak na konci za ruku vydolovává ven. „To je zrovna jedna ze záludných překážek, kdy hasič musí sundat i dýchací přístroj, aby tudy vůbec prolezl,“ objasňuje David Kořínek, velitel stanice HZS v Tanvaldě.
Za nejnebezpečnější místo této „opičí dráhy“ nám před vstupem do ní označuje žebřík, který vede přes všechna tři patra polygonu. „To je fakt nebezpečné, tady se můžete propadnout dolů,“ dodává a upozorňuje, že pokud bychom byli v nesnázích, máme několikrát zabušit na klec a přijde spása. V tu chvíli jsem coby výškový strašpytel propadl panice, v kleci však ve mně klokotá adrenalin, tak skoro ani nepostřehnu, že už jsem překážku zdolal. Pár úzkých profilů, trocha zmatku, stálé plazení se, přelézání přes lana a jsem venku.
A když už jsem „machroval“, že to zas tak vyčerpávající a dramatické nebylo, smlčel jsem jeden fakt. Nechme o něm hovořit velitele Kořínka: „Před tím, než tam chlapi vlezou, tak jdou nejdříve dvakrát do hasičské věže hezky nahoru a dolů a pak do posilovny, kde zvedají těžká břemena. Je totiž potřeba, aby se dostali do vysoké tepové frekvence,“ vysvětluje. Tak tohle si nechávám ujít, ačkoliv je mi to také nabízeno.
Vypnout sporák, přívod plynu i pojistky
Co si odletět nenechám, je vstoupit, tedy přesněji vplížit se, do polygonu ještě jednou. Tentokrát s větší zátěží v podobě již zmíněného dýchacího přístroje. Mým úkolem společně s jedním z profesionálních hasičů je držet se při zemi s hadicí v ruce a dostat se do části cvičiště, která imituje bytové jádro. Tady například vypínám sporák, přívod plynu u plynoměru nebo pojistky. Vidím i nehybné lidské tělo, naštěstí jde o figurínu.
U tohoto úkonu již musím přiznat, že se v kyslíkové masce docela potím a připadám si jako zavřený v PET láhvi nebo jako kdybych chvíli sprintoval na autobus. Po jejím sundání výkon trochu rozdýchávám.
„Je úplně normální, že někomu může uvnitř dojít vzduch, pak dá varovný signál. Je to o dispozicích jednotlivce, někdo má průměrnou spotřebu vzduchu osmdesát litrů za minutu, někdo sto, jiný třeba jen šedesát. To, co si hasič odsud odnese, a co je nejdůležitější u tohoto výcviku, je, že zjistí, jakou má průměrnou spotřebu vzduchu. Tu by měl znát. U reálného zásahu pak bude vědět, co zvládne a jak dlouho mu vydrží tlak v kyslíkové láhvi. Tady dokážeme nasimulovat středně těžkou až špičkovou zátěž,“ odkrývá Kořínek a nabízí přirovnání: „V polygonu je to s nadsázkou, jako když si vezmete kalhoty a bundu na lyže, k tomu batoh s třiceti kily a jdete s tím běhat.“ Ještě že jsem na konci prosince začal pravidelně běhat, říkám si a děkuji při tom v duchu.
Ti nejlepší polygon pokoří za 17 až 18 minut
K instruktorovi se připojuje jeden z jeho kolegů a zdůrazňuje, že celá procedura je také o tréninku spolupráce. „Učíme se, jak se pohybovat v neznámém prostředí, ve tmě, kouři, ve stresu, tudíž je to hlavně o spolupráci. Nejde o závody, ale abychom o sobě věděli a navzájem si pomáhali. Jsou tu proto ty ztížené podmínky při komunikaci vlivem různých zvuků. Navíc dýchací přístroj sám o sobě je hlučný, když se nadechujete a vydechujete. Hasiči se tu proto učí i různé domluvené komunikační signály, těmi mohou být zatahání za rameno, různé poklepy,“ popisuje profesionální hasič.
David Kořínek doplňuje, že ti nejlepší zdolají klecový polygon se vším všudy a s plnou výbavou za sedmnáct až osmnáct minut. „Jinak se to chodí tak v průměru za dvacet, dvacet pět,“ podotýká.
Jak dlouho jsem byl uvnitř já, netuším, ale jsem rád, že smím prohlásit jako Randle McMurphy v podání Jacka Nicholsona ve Formanově snímku Přelet nad kukaččím hnízdem: „Aspoň jsem to zkusil!“ A vrátit se raději ke klávesnici.
