Spolu s Markem Holečkem nedávno zdolali jako první horolezci na světě osmitisícovku Gasherbrum I (8068 m n. m.) jihozápadní stěnou. „Cestu asi pojmenujeme Satisfaction. Jako zadostiučinění. Mára se ji pokoušel vylézt čtyřikrát neúspěšně, dvakrát tam málem umřel. Povedlo se mu to až napopáté,“ říká Zdeněk Hák.
O slezení nové cesty na Gasherbrumu I se mluví jako o horolezecké události roku. Vnímáte, že se vám podařilo něco mimořádného?
Zatím ne, nemám čas úplně sledovat výkony ostatních. Uvidíme na konci roku. Popravdě řečeno, ty emoce byly, jen když jsme slezli. Osobně to teď řadím na stejnou úroveň jako sjezd z Nošaku.
Zdeněk Hák37 let, má dva syny. Horský vůdce, skialpinista, lezec. Je prvním Čechem, kterému se podařilo vylézt na nejvyšší vrchol Afghánistánu Nošak a sjet jej na skialpinistických lyžích. Letos v červenci zdolal spolu s elitním českým horolezcem Markem Holečkem Gasherbrum I novou, jihozápadní cestou, alpským stylem. Podobný výkon se letos na osmitisícovce zatím nikomu nepodařil. |
Jako horský vůdce trávíte v horách moře času. Přesto, jde o vaši první osmitisícovku. Neměl jste strach, jestli bude tělo v takové výšce fungovat?
Strach jsem neměl. Nošak má sedm a půl tisíce. Vzít lyže a sjet ten kopec už chce nějakou koordinaci pohybů. Díky tomu jsem už věděl, že jsem schopný v těch velkých výškách jakž takž fungovat. Po technické stránce jsem věděl, že na to mám, v Alpách nebo na skalách lezu daleko větší obtížnosti.
Nepochyboval jsem ani po fyzické stránce. Jedinou otázkou bylo, jestli zvládnu opravdu osm tisíc. Těch pět set metrů, co mi tam chybělo, dělá hodně. Měli jsme ale štěstí, byla spousta času na aklimatizaci. Počasí nás na ten kopec pustilo až po měsíci. Celou dobu jsme chodili do sedmi tisíc. Aklimatizace byla mnohem lepší než loni na Nošaku, kdy jsme měli na výstup asi 9 dní. V tomto směru to bylo jednodušší.
V čem je ta jihozápadní cesta tak obtížná, když to zatím kromě vás nikdo nedokázal?
Asi v sedmi a půl tisících začíná obrovská stěna. V té výšce je to největší oříšek. Tu dvousetmetrovou skalní bariéru, která začíná asi v 7750 metrech, jsme lezli celý den. Dalo nám to hodně, hodně zabrat. Tu cestu jsme vyloženě vybojovali, protože ústup už nebyl možný. Slanit to nejde, museli jsme jít jen nahoru. Pod nohama jsme měli přes dva kilometry stěny.
Horu jste vylezli alpským stylem, bez zakládání výškových táborů, fixních lan. Šest dní nahoru, tři dny dolů. Není to nebezpečnější a větší nápor na psychiku?
Samozřejmě, pokud se zakládají výškové tábory, mezi nimi se to fixuje, je to taková berlička pro ústup, pokud se zkazí počasí. U alpského stylu to není. Ale nemyslím, že ten styl je nějak nebezpečnější. Mně naopak mnohem víc vyhovuje. Jsem zvyklý takto chodit, člověk toho tolik nenese, je lehčí a na kopci, v rizikové části, netráví tolik času. Pro mě je to rozhodně jasná volba.
Spali jste v zóně smrti nad 7800 metry. Jaká byla noc? Dá se přečkat bez prášků?
Byla překvapivě dobrá. Já se občas potýkám s tím, že mě nad pět a půl tisíci bolívá hlava. Většinou si beru Paralen. Tam jsem si ho vůbec nedal. Spal jsem tam jako miminko. Byli jsme teď opravdu dobře aklimatizovaní.
Jak je to s jídlem? Pokud vím, často tam člověk zvrací, nemá chuť na jídlo, přitom musí podávat extrémní výkony a potřebuje energii.
Každý to má s jídlem trochu jinak. S přibývající nadmořskou výškou chuť klesá, to je jasný. Proto se jídla nemusí brát tolik (smích). Člověk to ale musí do sebe nějak napumpovat. Na jeden den jsme měli dohromady rozpočítaný vždy jeden travel lunch. Je to pytlík dehydrované stravy, který se jen zalije vroucí vodou. Sám se za pár minut udělá, ať jsou to špagety nebo hovězí Stroganov. Nebrali jsme ani dvojporci. měli jsme ještě jeden špek a jedno uzené. Vždycky jsme si pak ve stanu ukrojili. Pak už jsme měli jen pár polévek a každý tyčinky, na které je zvyklý. Já jím třeba obyčejné sojové suky a tyčinku Chimpanzee.
Co tam pijete?
Faktem je, že člověk tam spíš pije, než jí. My jsme si vzali černý čaj s cukrem, to je fakt dobrý. Dá se pít pořád. Aby se ve vás voda nějak udržela, je potřeba sůl. Potřebujete taky minerály. Já používám nejobyčejnější český jonťák G 30. Smíchali jsme ho s Tangem, aby to bylo sladší, a to jsme pili.
Když jsem po návratu viděl Máru Holečka, vypadl velmi pohuble. Kolik kilo jste zhubl vy?
Byli jsme na tom podobně. Odjížděl jsem s 82 kily, po návratu jsem měl v Čechách 72. Jenže mezitím jsem už pak jedl, mohl jsem přijít tak o dvanáct kilo. Na Márovi je to jen víc vidět. Je ještě hubenější. Byl trochu kostra pobitá kůží a poháněná větrem (smích). Teď už mám dokonce 83 kilogramů. Všechno je to ale tuk. Svalové hmotě bude obnovení trvat déle.
Vždycky mě zajímalo, jak to nahoře děláte s mokrými věcmi? Jste promočení, mokří od potu, zatopit se nedá. Hrozí pak omrzliny.
Ponožky jsem měl mokré pořád. Pomoc je ale jednoduchá. Měl jsem dvoje. Když jsme skončili s lezením, dal jsem ty mokré na tělo do spacáku. Přes noc uschly a měl jsem je připravené na další den. Tímto způsobem se tam řeší všechny vlhké věci, jako jsou rukavice nebo vyndávací botičky z výškových bot.
A co trička?
Ta jsem řešit nemusel. Není to jako jít ve skialpech na Ještěd ve své tepovce, kdy je člověk mokrý. Tam se jde naopak strašně pomalu. Dva kroky a stojíš.
Měl jste moment, kdy jste cítil opravdový strach?
To ne. Ale byla situace, kdy jsem byl trochu v úzkých. Hlásili pěkné počasí, my jsme došli k okrajové trhlině a tam jsme museli tři hodiny zůstat. Začalo masivně chumelit. Byli jsme zalezlí v díře, přes nás padaly laviny. V tu dobu jsme psali meteoroložce Aleně Zárybnické přes satelitní telefon, ujistila nás ale, že výš je krásně. Rozhodli jsme se i v tomto počasí pokračovat. Tou stěnou padaly laviny. Když člověk viděl, že to na něj jede, musel se ve stěně co nejvíc zakopat a sklonit hlavu. Celé vás to přejelo. To mi dvakrát do smíchu nebylo. Ale pak už to bylo v pohodě. To, že pokud se zkazí počasí a my už se odtamtud nikdy nedostaneme, jsme si ani nepřipouštěli.
Co byl nejsilnější zážitek?
Tak to vím. Když jsme se vraceli do základního tábora a byli jsme už asi sto metrů nad táborem, běžel nám naproti náš kuchař Zahir s pomocníkem Ajupem. Bylo vidět, že jsou šťastní, že jsme to přežili, a gratulovali nám. Pak nám běželi pro nějakou colu, předali nám věnce. To byl pro mě ten nejemotivnější zážitek z celé expedice. A vůbec asi v horách.
Zdolali jste horu novou cestou. Jak ji pojmenujete?
Měli jsme vymyšlené dva názvy. Nakonec vyhrál název Satisfaction. Jednak je ta cesta na počest Zdendy Hrubého (zahynul v roce 2013, když se o tuto cestu pokoušel s Markem Holečkem, pozn. redakce), jednak tam byl Mára pětkrát. Zažil si tam peklo. V předchozích pokusech si hrábl na dno, dvakrát tam málem umřel. Takže takové zadostiučinění, že se to podařilo.
Jako horský vůdce jste už byl třicetkrát na Mt. Blancu (4809 m n. m.), pětadvacetkrát na Matterhornu (4478 m n. m.). Nenudí to už člověka?
Minulý týden jsem byl na Matterhornu potřicáté (smích). Jako horský vůdce často ty kopce opakuju, to je jasný. Lidi chtějí nějaké známé dominanty. Takže se ty túry chodí dokola. Ale nenudí mě to. Ta túra je pokaždé jiná. Mění se podmínkami. Ty emoce v horách dělají jen lidi. Nikdy nejdu na stejný kopec se stejným klientem.
Co vám v horách nejvíc chybí?
Domov a Český ráj, lezení na písku. Mám to tu úplně nejradši. Tam není nic. Je tam zima, nebo naopak hrozné vedro, žízeň. Rozhodně nic příjemného.
Proč to tedy člověk dělá? Peníze za to nejsou...
Živím se jako horský vůdce, v horách trávím minimálně půl roku. Je zvláštní, že se do nich vydávám i ve svém volnu, že? Ale Mára mě oslovil, přitom jsme se ani moc neznali. Jen jsme spolu třikrát lezli. Taky se teď cítím v životní formě. A proč ve vysokých horách nezužitkovat všechny zkušenosti, které jsem v nich za tu dobu jak po profesní, tak lidské stránce získal?
Vrátíte se ještě někdy na osmitisícovku, nebo je to už uzavřená kapitola?
Uvažuju nad tím. S Márou jednáme o dalším projektu. Ale nemusí to být nutně osmitisícový kopec. Cítím se každopádně na to, že by to mohlo jít.
Co potom, až budou bolet kolena? Vrátíte se k vlekařině v Rokytnici?
Myslel jsem, že až skončím kariéru horského vůdce, vrátím se k vlekařině, ale táta ten vlek (Sachrovka, pozn. redakce) bohužel prodal. Trochu mě to zamrzelo. Budu se asi muset poohlédnout po něčem jiném (smích).
